Leden 2010

Bránovitec hnědofialový 23.8.2008

31. ledna 2010 v 16:00 | muchomurka modrá |  Čeleď Polyporaceae
Vracím se zpět k vycházce z 23. května 2008, kdy jsme se s přítelem Průšou toulali pod Vízemburkem, a jako další foto z tohoto dne byl bránovitec jedlový na borovém pařezu.

Bránovitec hnědofialový

Trichaptum fuscoviolaceum (Ehremb.) Ryvarden 1972


Slovenské jméno: Ryhovec hnedofialový
Synonyma: Acia hollii (J.C. Schmidt) P. Karst. 1880, Agaricus decipiens Willd. 1778, Boletus decipiens (Willd.) J.F. Gmel. 1792, Hirschioporus fuscoviolaceus (Ehremb.) Donk. 1933, Hydnum decipiens (Willd.) Schrad. 1794, Hydnum fuscoviolaceum (Ehrenb.) Fr. 1821, Hydnum hollii (J.C. Schmidt) Fr. 1821, Irpex candidus (Ehrenb.) Weinm. 1836, Irpex fuscoviolaceus (Schrad.) Fr. 1828, Irpex fusco-violaceus (Ehrenb. ex Fr.) Fr., Irpex violaceus (Pers.) Quél. 1888, Lenzites fuscoviolaceus (Ehrenb.); Pat., Merulius violaceus Pers. 1797, Odontia hollii (J.C. Schmidt) Rea 1922, Polyporus abietinus f. fuscoviolaceus (Fr.) D.V. Baxter 1946, Sistotrema abietinus f. fuscoviolaceus (Fr.) D.V. Baxter 1946, Sistotrema fuscoviolaceum Ehrenb. 1818, Sistotrema hollii J.C. Schmidt 1817, Trametes abietina var. fuscoviolacea (Ehrenb. ex Fr.) Pil., Trichaptum hollii (J.C. Schmidt) Kreisel 1984, Xylodon candidus Ehrenb. 1818, Xylodon fuscoviolaceus (Ehrenb.) Kuntze, 1898)

Plodnice 2- 20 cm v průměru, tvaru rozlitého neb kloboukatého, bokem přirostle na substrát, většinou střechovitě nad sebou.
Klobouk 1-3,5 cm v průměru, široký, kožovitý, tenký, pergamenovitý a zvlněný soustředěně kruhovitě páskovaný, okraje odstávající, tvaru ledvinovitého, zřídka polokruhovitého. Povrch je sametový až plstnatý, barva svrchu špinavě bílá, šedavá.
Rouško tvoří značně ostnitě potrhané nebo zubaté lišty které v mládí na okraji přechází v nízké lišty v pravidelných rozestupech. V mládí mají barvu sytě fialovou, později hnědou.
Dužnina je dvouvrstvá, tenká, za mládí pružná a kožovitá, ve stáří tvrdá a křehká. Horní vrstva je barvy bílé, dolní žlutohnědá.
Výtrusný prach je bílý. Výtrusy hladké, bezbarvé, válcovité, někdy zploštělé nebo prohnuté, 6-8 x 3-4 µm velké.
Výskyt leden až prosinec jehličnaté lesy, na mrtvých větvích a kmenech různých jehličnanů. Upřednostňuje borovice, smrky a horské oblasti.
Nejedlý.
Možnost záměny: Bránovitec jedlový Trichaptum abietinum má na okraji nizoučké zřetelné rourky s pravidelnými póry a má menší kontrast mezi světlým kloboukem a fialovým rouškem. Je nejedlý.
Zajímavosti: Doprovází Černorosol smrkový. Jinak způsobuje bílou hnilobu bělové části dřeva.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 36.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 272, 273.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 435.
Houby. Autoři: Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 125.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 78.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 70, 86.


Část plodnice jsem si vzal domů na mikroskopování a naměřil jsem dne 27.května 2008 velikost výtrusů 2,5 x 5 µm.
Dále jsem zde nafotil ještě dutohlávku třásnitou a trámovku plotní.

Poslední lednová vycházka 2010

31. ledna 2010 v 14:32 | muchomurka modrá |  Fota z přírody

Konec ledna 2010


Včera jsem vyrazil z mého obydlí na procházku opět s mojí kamarádkou Ketty.

Prošel jsem kolem zasněženého parkoviště směrem k řece Úpě.


Řeka byla pěkně zamrzlá. Nepamatuji dobu, že by ji přikryl takovýto ledový krunýř.


Největší zážitek byla skupina kormoránů velkých Phalacrocorax carbo, kteří se zde usadili a začali nám plenit řeku. Hezký článek o těchto ptácích najdete http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=1004
Je to pták ve vnitrozemí vzácný. Popis najdete i na tomto blogu: http://muchomurka1.blog.cz/1205/kormoran-velky-30-1-2010


Dále jsme se již nedostali. Všude bylo plno sněhu, místy jsem jej měl až po pás. Moje malá čubička tam zapadla až po hlavu a já s mojí chromou nohou dva dny před operací jsem též nechtěl dělat zázraky. Takže 30. leden 2010 byl můj nadlouhou dobu poslední den, kam jsem se někam do přírody dostal.
O tomto ptáku najdete delší článek v rubrice ptáci.

Bradavkatka jeřábová březen 2008

30. ledna 2010 v 18:09 | muchomurka modrá |  Čeleď Diatrypaceae

8. března 2008 jsme se již s Jirkou Kovačem nemohli dočkat u nás blížícího se jara, tak jsme spolu vyrazili do malinko teplejšího kraje. Procházkou po Ovčáckém kopci u Starkoče, na okraji smíšeného lesa, v jeřábovém porostu objevili bradavkatku jeřábovou. Určil ji Jirka Kovač. Já ji viděl prvně. Proto jsem si ji velmi rád nafotil.


Bradavkatka jeřábová

Eutypella sorbi (Alb. & Schwein.) Sacc. 1882


Další české jméno: Bradavkatka jeřábomilná.
Slovenské jméno: Eutypelka.
Synonyma: Sphaeria prunastri ßß sorbi Alb. & Schwein. 1805, Sphaeria sorbi (Alb. & Schwein.) J.C. Schmidt 1817, Sphaeria sorbi (Alb. & Schwein.) Fr. 1823, Valsa sorbi (Alb. & Schwein.) Fr. 1849.


Stromata jsou O,3-0,8 cm v průměru,
polštářovitá, bradavčitá, vyvíjející se ve svrchní vrstvě kůry. Bradavky mají jemně kuželovitý tvar.
Výtrusný prach - spory jsou alantoidní, neboli obloukovitě prohnuté, velikost 7-9 x 1,5-2 µm.
Výskyt leden až prosinec na mrtvých větvích jeřábu obecného Sorbus aucupari. Prorážejí z kůry.
Nejedlá.

Základní znaky rodu bradavkatka - Eutypella: Taxonomie: Čeleď Diatrypaceae, řád Xylariales, podtřída Xylariomycetidae, třída Sordariomycetes, oddělení Ascomycota,
říše Fungi. Stromata jsou většinou malá, polštářovité, obklopena kůrou.
Peritécia jsou v jedné vrstvě pod povrchem tvaru lahvovitého s výrazným ústím. Prakticky je mikroskopicky podobná rodu Eutypa.

Literatura : Internetové stránky 2008.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 34.

V tento den jsme určili celkem 23 druhů, ale já nic dalšího jsem nefotil.



Bondarcevka horská - září 2003.

29. ledna 2010 v 17:05 | muchomurka modrá |  Čeleď Bondarzewiaceae

Další druh z mé expedice na Šumavu v roce 2003. Jedná se o nádhernou bondarcevku horskou, kerou jsem fotil 23 září 2003 přímo v Boubínském pralese, rostoucí z kořenů jedle.


Bondarcevka horská

Bondarzewia montana (Quél.) Sing. 1940


Slovenské jméno: Trsovec horský
Synonyma: Boletus mesentericus Schaeff. 1774, Bondarzewia mesenterica (Schaeff.) Kreisel 1984, Cerioporus montanus Quél.1888, Cladomeris montanus (Quél.) Bigeard & H. Guill. 1909, Grifola mesenterica (Schaeff.) Murrill 1920, Grifola montana (Quél.) Pilát, 1934, Polyporus anax Berk. ex Cooke 1883, Polyporus montanus (Quél.) Costantin & L.M. Dufour 1891, Polyporus montanus (Quél.) Ferry 1891)

Plodnice je složena z několika srostlých klobouků.
Klobouk 10- 20 cm v průměru a až 1 cm tlustým, vějířovitý, jemně radiálně brázditý, většinou soustředně pásovaný, barvy žlutohnědé až béžově hnědé.
Rourky 0,2-1 cm dlouhé, sbíhavé, póry hranaté, 0,5-1 mm velké, barvy bělavé až světle okrové.
Třeň 3-10 cm vysoký, 3-5 cm tlustý, výstředný, někdy i středový, válcovitý ale i nepravidelný, barvy bělavé až okrové.
Dužnina bílá, neměnná, v mládí měkká, později elastická, vůně příjemně houbová, chuti palčivé.
Výtrusný prach bílý, výtrusy skoro kulaté, s bradavčitě žebrovaným povrchem, velikosti 6-8 × 5-7 µm.
Výskyt červenec až říjen na bázi živých i mrtvých kmenů, na pařezech a kořenech jehličnanů. Upřednostňuje jedle.
Nejedlá.
Možnost záměny: Trsnatec obrovský Meripilus giganteus nemá palčivou chuť a jeho dužnina na řezu černá,
je jedlý
Zajímavosti: je to velký škůdce jedlových lesů. Způsobuje hnilobu jedlového dřeva. V posledních letech díky zhoršující se kvalitě ekosystému se pomalu stává vzácnou.

Základní znaky rodu Bondarzewia - bondarcevka: Taxonomie: Čeleď Bondarzewiaceae, řád Russulales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou jednoleté, celkem dosti měkce masité s třeněm. Hymenofor tvoří rourky. Výtrusný prach je bílý. Výskyt saprotrofně někdy i paraziticky na dřevě jehličnanů. Vyvolává bílou hnilobu.
.
Literatura : Internetové stránky 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 33.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 206, 208, 282,283.
Houby. Autoři: Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 105.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 70.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 186.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 130.

Tento den byla pro naši skupinu pořádána výprava do Boubínského pralesa, kde nám byl povolen vstup a možnost zkoumání a focení v něm. Já jsem si zde tento den zaznamenal výskyt 16 druhů, a krom tohoto pěkného kousku jsem zde nafotil ještě další 4 druhy a to plstnateček severský, rezavec uzlovatý, slizečku porcelánovou a troudnatec růžový. Pochopitelně, že zde bylo i mnoho dalších druhů.


Boltcovitka ucho Jidášovo duben 2007

28. ledna 2010 v 18:23 | muchomurka modrá |  Čeleď Auriculariceae

12 dubna roku 2007 jsem se vydal do přírodní rezervace Krásné Březno. Je to lokalita přející plžům. Mě se zde líbí jeden úsek, kde roste boltcovitka ucho Jidášovo. Je to taková pěkná stráňka porostlá keři černého bezu a dalšími křovinami.Mně zde však upoutalo toto ucho.

Auricularia_auricula_judae_Jirásek1

Boltcovitka ucho Jidášovo

Auricularia auricula-judae (Fr.) Quél. 1886


Další české jméno: Boltcovitka bezová
Slovenské jméno: Uchovec bazový
Synonyma: Auricularia auricula (Hook. f.) Underw. 1902, Auricularia auricula-judae var. lactea Quél. 1886, Auricularia auricularis (Gray) G.W. Martin 1943, Auricularia sambucina Mart., Exidia auricula-judae (Alb. & Schwein.) Fr. 1822, Gyraria auricularis Gray 1821, Hirneola auricula (L.) P. Karst. 1880, Hirneola auricula-judae (L.) Berk. 1860, Hirneola auricula - judae (Bull. ex St. Am.) Berk., Hirneola auricula-judae var. lactea (Quél.) D.A. Reid 1970, Hirneola auricularis (Gray) Donk 1949, Merulius auricula (L.) Roth, Peziza auricula-judae (Bull.) Bolton 1786, Tremella auricula L. 1753, Tremella auricula-judae Bull. 1789)

Plodnice 2-12 cm v průměru a 0,1-0,3 cm tlustá, v mládí pohárkovitá, brzo miskovitá, později však nepravidelná, různě pokroucená, nejčastěji podobající se uchu nebo škeblovitá, vrásčitá, bokem k substrátu přirostlá, za vlhka velmi pružná, blanitá až gelatinózní a skoro průsvitná, za sucha tuhá až rohovitě tvrdá. Vlhkem se vždy obnoví. Po usušení barvy téměř černé. Úzkou bází je přirostlá k substrátu.
Vnitřní strana je hladká, lesklá, žilkovaná vystouplými lištnami a je pokryta výtrusorodým rouškem, barvu má skořicově hnědou až červenohnědou, ve stáří od výtrusného prachu bíle poprášená.
Vnější strana je jemně sametově plstnatá až zrnitě drsná a sterilní, barvy často žlutohnědé, hnědé až našedlé.
Dužnina je rosolovitá, pružná, chrupavčitá, za sucha až rohovitá a lámavá, chuť nevýrazná, vůně též nevýrazná.
Výtrusný prach bílý, výtrusy úzce elipsoidní, bezbarvé, velikosti 13-23 x 4-8 µm.
Výskyt březen až listopad po vydatném dešti na mrtvém dřevě listnáčů jako jsou duby, jasany, javory, buky, akáty, atd. Upřednostňuje především černý bez a vápenitou půdu.
Jedlá.
Možnost záměny: Bolcovitka mozkovitá Auricularia mesenterica která má povrch hrbolkatý, chlupatý a pruhovaný, je jedlá. Rosolovka listovitá Tremella foliacea
která vytváří velké shluky tenkých mozkovitě zprohýbaných a laločnatých, rosolovitých plodnic. Roste hlavně na dubech bucích a břízách Je nejedlá. Černorosol utatý Exidia truncata který má hnědočerné až černé plodnice a je též nejedlý. Rosolozub huspenitý Pseudohydnum gelatinosum, který má plodnice bělavé až hnědavé, jsou tnčí a mají ostny. Je jedlý.
Zajímavosti: Použitelná zvláště do polévek, masitých pokrmů nebo rizota. Velmi dobré je v hovězí polévce. Je příbuzná s asijským druhem (Bolcovitkou chlupatou Auricularia polytricha), který je nepostradatelný v čínské kuchyni, kde je ceněna i pro své údajně léčebné účinky. Je to tak zvaná "černá houba". Používala se k léční nemocí nosních, očních a krčních otoků. Zelené, řasami porostlé plodnice nesbíráme. Vzácně se setkáme i s jejím albínem, který je označen jako odrůda mléčná, var. lactea. Rozmnožuje se jednodušším bipolárním mechanismem který má vyvinut. V současné době pozorujeme u táto houby zvýšenou aktivitu růstu. Pěstuje se i uměle na infikovaných špalcích listnatých dřevin. Žije saprotrofně a snad i parasiticky na dřevě listnatých stromů. Je vhodné k sušení.

Základní znaky rodu Auricularia - boltcovitka: Taxonomie: Čeleď Auriculariaceae, řád Auriculariales, podtřída Tremellomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělění Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice polorozlité až uchovité a většinou jsou ztuha rosolovité. Výtrusné rouško neboli hymenium je vrásčité nebo hladké, barvy hnědé. Výskyt saprotrofně na tlejícím dřevě.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str.149.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 32.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 95, 100, 101, 782, 784.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 118, 119, 121.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 53.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 88.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 43, 44.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 60.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 268.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 212.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 44, 60.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 43, 69, 187, 218, 238, 239, 251.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 269.
Mykologický sborník č. 3-5 str.62, č. 8-10 str. 160, rok 1970
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 39.

Jinak zde bylo dalších 28 druhů, já však nafotil ještě další 2 druhy a to řasnatku voskovou a hlízenku orsejovou. Byla to hezká procházka.


Bělokosmatka polokulovitá září 2006

27. ledna 2010 v 14:53 | muchomurka modrá |  Čeleď Pyronemataceae


Tuto krásnou houbičku jsem fotil na Náchodském křemeňáku dne 2. září 2006.
Bylo to ve starém lomu. Porost zde tvoří nálety z listnatých i jehličnatých dřevin, které se v této rudelizované půdě uchytí.


Bělokosmatka polokulovitá

Humaria hemisphaerica (F.H. Wigg.) Fuckel 1870


Další české názvy: Kosmatka polokulatá, Zemnička polokulovitá.
Slovenský název: Humária polguľovitá
Synonyma: Lachnea hemisphaerica (Wigg.) Gillet 1879, Mycolachnea hemisphaerica (F.H. Wigg.) Maire 1937, Peziza hemisphaerica F.H. Wigg. 1780, Peziza hispida Sowerby 1798)

Plodnice 0,5-3 cm v průměru, v mládí téměř kulovitá, záhy však miskovitá až talířovitá, k substrátu přisedlá. Okraj hustě věnčený tlustými, hnědými, přehrádkovanými brvami.
Vnitřní strana (rouško) hladká, smetanově bílé, později našedlé, někdy s růžovým nádechem.
Vnější strana žlutohnědá, tmavě hnědě chlupatá.
Výtrusy elipsovité, drsné, bezbarvé, s nepravidelnou bradavicí a dvěma velkými olejovými kapkami, 20-25 x 10-15 µm.
Výskyt červenec až říjen v druhotných smíšených lesích na nevápenaté půdě, nehojně na vlhkých půdách v lesích a parcích a křovinách, na rybničních hrázích, kolem pařezů, na tlejícím dřevě nebo holé zemi. Upřednostňuje písčité a hlinitopísčité půdy.
Nejedlá.
Možné záměny: Zvoneček uhelný Geopyxis carbonaria, jež má ale okrovou barvu, bělavé zoubky na horním okraji a kratičký třeň. Je nejedlý. Zemnička pískomilná Geopora arenicola jejíž plodnice se vyvíjejí ponořené v půdě. Je též nejedlá
Zajímavosti: Snadno poznatelné podle vnější hnědě chlupaté strany.

Základní znaky rodu Humaria - bělokosmatka: Taxonomie: Čeleď Pyronemataceae, řád Pezizales, podtřída Pezizomycetidae, třída Pezizomycetes, oddělení Ascomycota, říše Fungi. Plodnice jsou miskovité, porostlé výraznými přehrádkovými chlupy hnědé barvy. Rouško je světle zbarvené. Výtrusy jsou elipsoidní. Výskyt saprotrofně na tlejícím dřevě.

Literatura: Internetové stránky 2002.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 29.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 48.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str.108.
NORDIC MACROMYCETES VOL1 Ascomycety. Autor Lise Hansen † & Henning Knudsen 2000 str. 99.
Houby autoři Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 47
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 48.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 32.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 33.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 79.
Celkem jsem zde zaznamenal 58 druhů a já zde fotil ještě hřib citrónově žlutý, pýchavku palicovitou, šťavnatku citrónovou a vláknici Godeyovu.


Bělochoroš slzící srpen 2001

26. ledna 2010 v 14:18 | muchomurka modrá |  Čeleď Fomitopsidaceae

3.srpna 2001 jsem se potuloval po své oblíbené lokalitě která se nachází v chráněné oblasti Broumovska. V polovysoké smrčince a pařízku jsem uviděl hezky slzícího bělochoroše. Nastalo opět focení.

Bělochoroš slzící

Postia guttulata (Peck ex Sacc.) Jülich 1982


Slovenské jmeno: Prozatím jsem jej nikde nenašel
Synonyma: Ceriomyces rubescens (Boud.); Sacc., Oligoporus guttulatus (Peck.) Gilb. & Ryvarden 1985, Polyporus grantii Lloyd 1918, Polyporus guttulatus Peck 1888, Polyporus guttulatus Peck ex Sacc 1888 Polyporus substipitatus (Murrill) Murrill 1912, Polyporus tiliophilus (Murrill) Sacc. & Trotter 1912, Ptychogaster rubescens Boud., Spongiporus guttulatus (Peck); David 1980, Tyromyces guttulatus (Peck.) Murrill 1907, Tyromyces stipticus f. guttulatus (Peck) Domański, Orloś & Skirg., 1967, Tyromyces substipitatus Murrill 1912, Tyromyces tiliophilus Murrill 1907)

Plodnice je jednoletá, plochá až vějířovitá, většinou jednovrstevná nebo vedle sebe srůstající, bokem přirostlá, někdy mající kratičký třeň. V mládí vylučuje kapičky tekutiny, které zanechávají světle hnědé skvrny.
Klobouk 5-18 cm v průměru, povrch je hrbolatý, mírně kruhatý a jemně plstnatý nebo lysý. Kruhy mají nafialovělý odstín. Barva povrchu je světle krémová, někdy s nazelenalým odstínem a ke stáří žloutnoucí.
Rourky 0,5-0,7 cm dlouhé, barvy nazelenalé, póry barvy nejdříve bílé, později krémové až žlutookrové, ronící nápadné kapky, po niž zůstávají malé prohlubně. později.
Dužnina je v mládí měkká později tvrdá a křehká, se slabým zelenavým nádechem. Chuť je velmi hořká.
Výtrusný prach bílý, výtrusy jsou tvaru podélně elipsoidního až cylindrického. Na jedné straně lehce useknuté a na opačné spíše břichaté. Jsou hladké a bezbarvé, velikosti3,3-5 x 1,5-2,2 µm.
Výskyt červen až listopad na dřevě jehličnanů, hlavně na smrkových pařezech které jsou v pokročilém stupni rozpadu.
Nejedlý.
Zajímavosti: Slzení se děje pro to, že nadbytečné množství vody v plodnicích, pokud se nesníží vypařováním je přímo vylučováno, za relativní vysoké vlhkosti ovzduší vytlačování kapek zvláštními buňkami, chlupovitými elementy a podobně. Zároveň s tímto se dostávají na povrch obvykle rozpuštěné různé anorganické soli, popřípadě i další odpadní produkty.

Literatura: Internetové stránky 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 28.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 264, 265.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 36.

O tomto druhu je velmi málo literatury. U nás je dosti hojný. Mám takový dojem, že byl mykology dosti přehlížen.
Na této lokalitě jsem tento den určil 58 druhů hub, ale pro moji lenost jsem tento den toho více nenafotil.


Bělochoroš pýchavkovitý - září 2006

25. ledna 2010 v 17:34 | muchomurka modrá |  Čeleď Fomitopsidaceae

14. září 2006 jsem se vydal do svého oblíbeného rajónu v Trutnově na Poříčský hřbet. Je to hřbet, jehož rozdíná výška nad mořem je 116 m. Začíná v Trutnově za řekou Úpou na výšce 412 m/m nad mořem a táhne se nad Poříčí až do Bohuslavic s nejvyšším bodem 528 m/m. Jeho lesní porost je různorodý a zároveň ideální pro různé druhy hub. Mám to přímo za panelákem. Tento den jsem zde fotil nádherné Bělochoroše pýchavkovitého.


Bělochoroš pýchavkovitý

Postia ptychogaster (F. Ludw.) Vesterh. 1996

Slovenský název: Tvarohovník vankúšovitý
Synonyma: (Ceriomyces albus (Corda) Sacc. 1888, Ceriomyces richonii Sacc. 1888, Leptoporus ptychogaster (F. Ludw.) Pilát, 1938, Oligoporus ptychogaster (F. Ludwig) Falck & O. Falck1880, Oligoporus ustilaginoides Bref. 1889, , Polyporus destructor sensu W.G. Smith 1908, Polyporus ptychogaster Ludw.1880, Polyporus ustilaginoides (Bref.) Sacc. & Traverso 1911, Ptychogaster albus Corda 1838, Ptychogaster flavescens Falck & O. Falck 1937, Ptychogaster fuliginoides (Pers.); Donk 1972, Trichoderma fuliginoides Pers. 1824, Tyromyces ptychogaster (F. Ludw.) Donk 1933)

Plodnice je 1-10 cm v průměru a výška až 1 cm, rozlité až kloboukaté, v mládí měkce masité, na povrchu přitiskle chlupaté, bílé.
Spodní strana je tvořena vzácně rourkovitým hymenoforem.
Rourky jsou kulaté někdy až hranaté a zoubkované, dlouhé až 0,5 cm, póry jsou barvy bílé, při zasychání krémové až světle okrové.
Dužnina vláknitá, soustředně páskovaná, ve stáří je korkovitá, proděravělá malými dutinami, barvy bělavé později žlutohnědé.
Výtrusný prach bílý, výtrusy jsou elipsoidní, hladké, bezbarvé a 3,5-6 x 2,5-4,5 µm velké.
Výskyt červenec až listopad jehličnaté lesy, staré smrkové a borovicové pařezy, nebo jejích kořeny.
Nejedlý.
Zajímavosti: Vytváří i nepohlavní konidie. Na kloboukách najdeme často basidiospory i chlamydospory. Imperfektní forma Ptychogaster fuliginoides občas roní žlutavé kapky a později jak hnědá koule se rozpadá na prach kde jsou spory žlutohnědé až tmavě hnědé. Většinou tvořena chlamydosporickým stadiem Ptychogaster albus, které tvoří polokulovité, nebo kulovité polštářky, které jsou měkké, křehké, později suché a práškovité, na povrchu ostnitě chlupaté, barvy nejdříve bílé, pak světle hnědé. Po dozrání se rozpadává ve světle hnědý prach.

Literatura: Internetové stránky 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 28.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 266, 267.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 21, 116.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 78.

Tento den jsem zde určil 54 druhů a nafotil ještě křemenáč březový a šupinovku pařezovou. Byl to opět plodný den.


Bělochoroš modravý - září 2001

24. ledna 2010 v 20:47 | muchomurka modrá |  Čeleď Fomitopsidaceae

Byl krásný den 23. září 2001. Vydal jsem se na vycházku k Čapkově boudě na Vébrovce.Cestou jsem narazil na starším pařezu ve vysoké smrčině na krásné dvojče bělochoroše modravého. Opět mě to donutilo k zakleknutí a nafocení.

Bělochoroš modravý

Postia caesia (Schrad. ex Fr.)P. Karst. 1881

Další český název: Bělochoroš sivý
Slovenský název: Tvarohovník modrastý
Synonyma: Bjerkandera caesia (Schrad.) P. Karst. 1881, Bjerkandera ciliatula P. Karst. 1887, Boletus caesius Schrad. 1794, Boletus candidus Roth 1797, Corticium caesium Pers. 1796, Cyanosporus caesius (Schrad.) McGinty, Hypochnus caesius (Pers.) Bres. 1903, Leptoporus caesius (Schrad.) Quél. 1886, Leptoporus candidus (Roth) Quél. 1886, Leptoporus lacteus f. ciliatula (P. Karst.) Pilát 1938, Meripilus candidus (Roth) P. Karst., 1882, Oligoporus caesius (Schrad.) Gilb. & Ryvarden 1985, Polyporus alni Velen. 1922, Polyporus caesiocoloratus Britzelm. 1893, Polyporus caesius (Schrad.) Fr. 1821, Polyporus candidus (Roth) Fr. 1838, Polyporus ciliatulus (P. Karst.) Sacc. 1888, Polyporus gossypinus Lév. 1848, Polystictus caesius (Schrad.) Bigeard & H. Guill. 1913, Prillieuxia caesia (Pers.) Park.-Rhodes 1954, Sebacina laciniata subsp. caesia (Pers.) Bourdot & Galzin 1928, Spongiporus caesius (Fr.) David 1980, Telephora caesia (Pers.) Pers. 1801, Tomentella caesia (Pers.) Höhn. & Litsch. 1906, Tyromyces caesius (Schrad.) Murill. 1907.

Klobouk 1- 8 cm v průměru, 1-5 cm dlouhý 1-2 cm tlustý, polokruhovitý, konzolovitý až vějířovitý, měkce masitý, bokem ke dřevu přirostlý na okraji ostrý, tenký a bílý. Svrchu plstnatý, později olysávající. Dotekem intenzivně modrá. Barvy jinak za mlada bělavé, později až namodralé.
Rourky bělavé až šedomodré asi 0,1 až 0,8 cm dlouhé, měkké, s hranatými velkými 0,25-0,6 cm póry, které jsou bílé až šedomodré. Pomačkáním a stářím modrají.
Dužnina za živa dosti měkká, vláknitá, za sucha tvrdá a dosti křehká, barvy bílé nebo našedlé, chuť není hořká.
Výtrusný prach bílý až namodralý, výtrusy úzce válcovité a lehce prohnuté, hladké, bezbarvé, velikosti 3,5-5,5 x 1-1,5 µm.
Výskyt červen až listopad většinou na odumřelém dřevě jehličnanů, vzácně i na živých stromech. Někdy jej najdeme i na listnáčích, zejména bukových větvích. Kloboučky rostou jednotlivě nebo střechovitě nad sebou. Upřednostňuje smrky a smrkové monokultury a vápenaté půdy. Najdeme jej však i ve smrkových monokulturách na nevápenatých půdách od rovin po pahorkatiny.
Nejedlý.
Možnost záměny: Bělochoroš lužní Tyromyces subcaesius má bělavý a tlustší klobouk a roste pouze na listnáčích.
Zajímavosti: Rozkládá odumřelou dřevní hmotu. Můžeme na něm nalézt parazitickou houbu Rosolovku chorošovou Tremella polyporina. Nejvíce modře zabarvené jsou plodnice rostoucí na jedlích.

Literatura : Internetové zdroje 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 26.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 264.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 145.
Houby. Autoři Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 115.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 115.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 70.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 78.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 178.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 179, 188.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 61, 90.

Tak mě zase přibyly do mého alba, kromě tohoto bělochoroše, další 3 druhy jako liška nálevkovitá, pavučinec červenošupinný a stroček trubkovitý. Byl to opět úspěšný den.


Bělochoroš hořký - červenec 2002

23. ledna 2010 v 14:19 | muchomurka modrá |  Čeleď Fomitopsidaceae


Byl vcelku pěkný letní den 15. červenec 2002 a já s panem Novotným jsme se byli podívat v Trutnovském parku a lesoparku. Ve vysokém smrkovém lese nás zaujal jeden smrk a to hlavně místo, kde přecházel v kořenovou část. Byl zde krásně brečící bělochoroš hořký.

Bělochoroš hořký

Postia stiptica (Pers. : Fr.) Jülich 1982

Slovenský název: Tvarohovník horký.
Synonyma: Agaricus albidus (Sch aeff.) E.H.L. Krause 1933, Albatrellus albidus (Pers.) Gray 1821, Bjerkandera acricula P. Karst. 1888, Bjerkandera colliculosa P. Karst. 1890, Bjerkandera stiptica (Pers.) P. Karst. 1882, Boletus albidus Schaeff. 1774, Boletus stipticus Pers. 1801, Daedalea albida (Schaeff.) Purton 1821, Fomes albidus (Schaeff.) Bigeard & H. Guill. 1913, Leptoporus albidus (Schaeff.) Bourdot & Galzin 1925, Leptoporus fodinarum (Velen.); Pilát 1938, Leptoporus stipticus (Quél.) Fr. 1886, Microporus albidus (Schaeff.) Kuntze 1898, Oligoporus stipticus (Pers.) Gilb. & Ryvarden 1987, Polyporus acriculus (P. Karst.) Sacc., 1891, Polyporus albidus (Schaeff.); Fr., Polyporus albidus (Schaeff.) Trog 1838, Polyporus candidissimus Velen. 1922, Polyporus carbonarius (Murrill) Murrill 1912, Polyporus dentatus Velen. 1922, Polyporus fodinarum Velen. 1922, Polyporus foetens Velen. 1922, Polyporus fragilis Velen. 1922, Polyporus perdurus Velen. 1922, Polyporus stipticus (Pers.) Fr. 1821, Polyporus stipticus Pers., Polystictus albidus Massee 1892, Polystictus albidus (Schaeff.) Cooke 1886, Polystictus stipticus (Pers.) Bigeard & H. Guill. 1913, Spongiporus stipticus (Pers.); David 1980, Trametes albida (Schaeff.) Fr. 1849, Tyromyces albidus
(Schaeff.); Donk. 1933, Tyromyces carbonarius Murrill 1912,Tyromyces stipticus (Pers. ex Fr.) Kotl. Ex Pouz. 1959.

Klobouk 2- 12 cm široký, 2-7 cm hluboký, až 2,5 cm tlustý.polokruhovitý, někdy až protáhlý, poduškovitý, povrch drsný až bradavčitý. Je bokem široce přirostlý k substrátu, okraj má tenký a ostrý. V mládí občas roní kapky a je svrchu plstnatý. Později olysává a je hrbolatý. Barvu má bílou, krémovou až špinavě šedou.
Rourky až 1 cm dlouhé a okrouhlé. Póry jsou 0,02-0,03 cm velké, okrouhlé, někdy až hranaté, barvy bílé až krémové, za vlhka vylučující bílou tekutinu, která se zasycháním zbarvuje krémově.
Dužnina za čerstva je měkká, později tvrdě křehká, vůně v mládí nasládlá a pronikavá, chuti odporně hořké, barvy bílé.
Výtrusný prach bílý, spory neamyloidní, bezbarvé, široce elipsovité, hladké, velikosti 3,5-5 x 1,5-2,8 µm.
Výskyt červen až listopad jehličnatých, vzácně i listnatých lesích na vápenatých a nevápenatých půdách od rovin po pahorkatiny, na kořenech a bázi živých i mrtvých kmenů, na větvích a pařezech. Upřednostňuje smrky, proto jej nejvíce najdeme ve smrkových monokulturách, vzácně jej najdeme i na bukách, břízách, habrech i dubech.
Nejedlý.
Možnost záměny: Bělochoroš mléčný Postia lactea který roste především na listnáčích a také liší se hlavně mikroskopicky, je nejedlý. Bělochoroš jabloňový Aurantiporus fissilis jež má mírnou chuť a roste na jabloních a osikách. Je nejedlý.
Zajímavosti: Je to jednoletá plodnice. Rozkládá dřevní hmotu.

Základní znaky rodu Postia (Oligoporus): Taxonomie: Čeleď Fomitopsidaceae, řád Polyporales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes,oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou jednoleté a to buď kloboukaté, polorozlité nebo rozlité. Jsou většinou přisedlé a nebo mají kratičký třeň. Hymenofor je póroidní. Výtrusný prach bílý až modrozelený. Výskyt saprotrofně na dřevě listnáčů i jehličnanů. Vyvolávají hnědou hnilobu dřeva.


Literatura : Internetové zdroje 2002.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 27.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 260, 261.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 144.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 115, 117.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 116.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 70.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 178.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 188.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 61, 90.

Určili jsme tento den 38 druhů, z čehož jsem já fotil ještě holubinku olivovou, ryzec dubový a zvoneček uhelný. Byla to opět jedna plodná vycházka do přírody

V dalších letech jsem fotil ještě další, viz galerie a některé jsem i mikroskopoval:
Výtrusy měřeny 23.7.2008 velikost 1,8 - 2,8 x 4,2-4,6 µm.
Výtrusy měřeny 18.7.2009 velikost x 2,1-2,8 x 3,5-4,7 µm.


Bedlovnice zlatá - září 1998

22. ledna 2010 v 14:48 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae

23.září roku 1998 jsme si dali sraz s Jirkou Kovačem z MK Trutnov, Radkem Knížkem MK Dobrovice a Mílou Dobešovou z MK Hradec Králové k nafocení bedlovnice zlaté. Pozval nás na svoji lokalitu Jirka Křížek tehdy předseda MK Úpice. Byla to nádherná lokalita. Od lesní cesty spojující Bohuslavice nad Úpou se Lhotou po stráni dolů tehdá rostly stovky bedlovnic. Prostě nádhera i když všude kolem byly kopřivy a různá křoviska.

Bedlovnice zlatá

Phaeolepiota aurea (Matt. ex. Fr.) Maire 1928

Další česká jména: Šupinovka zlatá, Hnědobedla zlatá
Slovenské jméno: Zrnuľa zlatá
Synonyma: Phaeolepiota aurea (Matt.) Konrad & Maubl., Agaricus caperatus sensu Cooke 1885 Pholiota aurea (Matt.) Pers. 1801, Pholiota vahlii (Schum.); Petersen, Cystoderma aureus (Matt.) Kühner & Romagn., Pholiota caperata sensu Kummer 1871, Lepiota pyrenaea Quél.1887, Gymnopilus junonius var. spectabilis (Weinm.) anon.{?}, Rozites caperatus sensu Cooke, Agaricus aureus Matt.1777, Agaricus vahlii Schumach.1803, Agaricus spectabilis Weinm., in Fries 1824, Pholiota spectabilis (Weinm.) P. Kumm. 1871, Agaricus aureus var. herefordensis Cooke 1883, Agaricus aureus var. vahlii (Schumach.) Cooke 1884, Pholiota aurea var. herefordensis (Cooke) Sacc. 1887 , Pholiota aurea var. valhii (Cooke) Sacc. 1887, Pholiota vahlii Weinm., Togaria aurea (Matt.) W.G. Sm. 1908, Fulvidula spectabilis (Weinm.) Romagn. 1937, Cystoderma aureum (Matt.) Kühner & Romagn. 1953, Togaria caperata W.G. Smith 1908

Klobouk 5 - 30 cm v průměru, polokulovitý, sklenutý až rozložený, tlustě masitý, jemně moučnatě zrnitý, často mírně vrásčitý, někdy mající nízký tupý hrbol na temeni, matný, zlatožlutý až okrově hnědý, ve středu tmavší, okraj v mládí podvinutý, přesahující lupeny, často zvlněný, někdy se zbytky vela.
Lupeny skoro volné, tenké, husté, v mládí zakryté blanitým zlatožlutým závojem, barvy krémové, později hlínově až rezavě hnědé.
Prsten nálevkovitý, blanitý, vytrvalý, široký a kožovitý, dolů stažitelný, svrchu téměř hladký, na spodní straně zrnitě lepkavý, nažloutlý až skoro žlutohnědý.
Třeň 8 - 30 cm vysoký, 1 - 4 cm tlustý, válcovitý až kyjovitý, na bázi trochu ztlustlý, nad prstenem hladký, světle okrově žlutý, na vrcholku zrnitě pomoučený, pod prstenem zrnitě šupinkatý a rýžkovaný, tmavě žlutohnědý až bledě okrově hnědý.
Dužnina bělavá až nažloutlá, ve třeni rezavá, na řezu slabě žloutnoucí chuti mírné, vůně kořeněné někdy i nakyslé.
Výtrusný prach okrově rezavě hnědý, výtrusy jsou elipsoidně vřetenovité, konce tupé, hladké, bledě okrové až světle slámově žluté, s malým klíčním pórem, velikosti 9-15 x 4-6 µm.
Výskyt srpen, říjen v kyselých doubravách a oligotrofních habrových doubravách, tj. listnatých lesích, parcích, při cestách, často pod olšemi ve skupinách i trsnatě. Upřednostňuje ruderální místa bohatá na dusík a kopřivy.
Jedlá.
Možné záměny: Šupinovka nádherná Gymnopilus junonius jež jí je podobná pouze barvou a velikostí. Je nejedlá.
Zajímavosti: V některých atlasech uváděna jako chutná. Z vlastní zkušenosti a ze zkušenosti mých přátel mohu říci, že chutí nevyniká a tak ji nedoporučuji ani ke sběru. U některých lidí může způsobit žaludeční a střevní obtíže. Máme na Trutnovsku lokalitu, kde tato Bedlovnice by se dala počítat na stovky a tak jsme ji vyzkoušeli na všechny způsoby. Dnes ji tak akorát fotografujeme. V republice patří mezi vzácné houby. Rod bedlovnice obsahuje pouze tento jediný druh a má v systému hub samostatné postavení. Patří k nejkrásnějším houbám Evropy.

Základní znaky rodu Phaeolepiota - bedlovnice: Taxonomie: Čeleď Agaricaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou kloboukaté, masité, příbuzné bedlám a jsou opatřeny zrnitým velem, lupeny volné, výtrusný prach rezavě hnědý. Výskyt saprotrofně na zemi se silně dusíkatým podložím.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 152.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 25, 26.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 263.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str.253
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 238.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 121, 165.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 120.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 98.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986 str. 228.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 28 rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 71 (příloha 62/125).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 354.

Byly zde ještě další 2 druhy, které fotili kolegové.

Bedla zardělá - srpen 2005

21. ledna 2010 v 15:56 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae

Ještě za mé pracovní činnosti jsem při pochůzce v areálu EPO uviděl na paloučku DEMI stanice něco bílého. Po dojití na místo jsem zjistil, že se jedná o bedlu zardělou. Druhý den 9.8.2005 jsem si do práce vzal fotoaparát a tuto jsem vyfotil.

Bedla zardělá

Leucoagaricus leucothites (Vittad.) Wasser. 1977


Další česká jména: Bedla červenolupenná, bedla ruměná, bedla stydlivá.
Slovenské jméno: Bedlica ružovolupeňová

Synonyma: Agaricus cretaceus Fr., Agaricus cretaceus sensu Cooke; fide Saccardo, Syll. fung., Agaricus holosericeus Fr.1836, Agaricus leucothites Vittad. 1835, Agaricus levis Krombh. 1831, Agaricus naucinus Fr. 1838, Agaricus pudicus var. albus Mérat, Annularia levis (Krombh.) Gillet 1874, Fungus cretaceus (Fr.) Kuntze 1898, Lepiota holosericea (Fr.) Gillet 1874, Lepiota leucothites (Vitt.) P. D. Orton 1960, Lepiota naucina (Fr.) P. Kumm. 1871, Lepiota naucina var. leucothites (Vittad.) Sacc. 1887, Leucoagaricus carneifolius var. leucothites (Vittad.) Bon 1977, Leucoagaricus cretaceus sensu Moser [Kleine Kryptogamenflora: 115 (1953)]; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Leucoagaricus holosericeus
(Fr.) M.M. Moser 1967, Leucoagaricus naucinus
(Fr.) Singer 1951, Leucoagaricus pudicus sensu auct.; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Leucocoprinus holosericeus (Fr.) Locq. 1943, Pratella cretacea (Fr.) Gillet 1878, Psalliota cretacea (Fr.) Gillet 1872)

Klobouk 3- 10 cm v průměru, v mládí vejčitý, dosti masitý, později pak kuželovitý až rozprostřený, matný, lysý, barvy čistě bílé, někdy na středu trošku zahnědlé, bělavé až masově začervenalé, nebo světle smetanové až zaokrovělé. Pokožka v mládí jemně pýřitá až zrnitá a za sucha je při okraji velmi jemně šupinkatá, pak zcela hladká.
Lupeny v mládí barvy bílé, později jemně masově narůžovělé, tenké, husté, volné s malým límečkem, břichatě vypouklé, v mládí zakryté tenkým kožovitým, bílým závojem, který zanechává na okraji klobouku zubatý lem.
Prsten odstávající, úzký, vytrvalý, pohyblivý, barvy bílé.
Třeň 4-12 cm vysoký, 0,5-2 cm tlustý, vylomitelný, válcovitý, dole hlízovitě zduřelý, vláknitý, dutý, lesklý, barvy bílé. Ve stáří rourkovitý, barvy bílé až nahnědlé.
Dužnina je barvy bílé, v mládí křehká, později houbovitě měkká, na vzduchu barvu nemění. Chuť má mírnou a příjemnou, vůni silně
ovocnou.
Výtrusný prach bílý až jemně narůžovělý. Výtrusy jsou oválné až vejčité s hladkou stěnou, bezbarvé, velikosti 7-10 x 4,5-6 µm.
Výskyt červen až listopad, od nížin až do podhorského stupně, na okrajích listnatých a jehličnatých lesů,
pastvinách, zahradách, lukách a polích, ale i na travnatých plochách ve městech a podél cest. Upřednostňuje humózní vyhnojenou půdu
Jedlá.
Možné záměny: Bedla odřená Macrolepiota excoriata která je větší, klobouk má vláknitě šupinkatý a lupeny jsou trvale bílé. Je jedlá. Pečárka polní Agaricus campestris var. campestris která nemá bílé a ve stáří jemně růžové lupeny. Je jedlá. Muchomůrka jarní Amanita verna ta má stále bílé lupeny a báti třeně má pochvu. Je smrtelně jedovatá. Muchomůrka zelená Amanita phalloides má na bázi třeně také pochvu a lupeny stále bílé. Je smrtelně jedovatá.
Zajímavosti: Na suchých stepních paloucích se někdy po bouřce objeví ve velkém množství a pak třeba několik let se neobjeví. Rozkládá humus. Někteří autoři uvádějí zvlášť bedlu červenolupennou Lepiotu naucinu. Je to však jeden druh. Někteří autoři ji uvádějí jako jedovatou. V současné době se v České republice pokusně zavádí ve sklenících pěstování bedly zardělé Leucoagaricus leucothites.

Základní znaky rodu Leucoagaricus - bedla: Taxonomie: Čeleď Agaricaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou štítovitého vzhledu, kloboukaté a masité. Klobouk hladký nebo jemně plstnatý, zrnitý až vločkatý. Lupeny jsou volné, bílé nebo krémové. Třeň je válcovitý nesoucí prsten. Výtrusný prach je bílý až bělavý. Výskyt saprotrofně na zemi v trávě v lese i mimo les.

Literatura: Internetové stránky 2005.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 12.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 25.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 95, 224, 225.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 249.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 163, 164.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 140
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 92
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 198.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 217.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 216.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 183.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 421.
Jinak to byla doce pěkná odpolední směna.

7. října 2008 byla donesena do schůze MK Úpice tato bedla. Pro přesnější určení jsem si ji vzal domů a mikroskopoval.
Naměřeny výtrusy 8.10.2008 8,4-9,8 x 4,8-5,6 µm.

Bedla vysoká - 30.září 2006

20. ledna 2010 v 22:34 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae
Končilo září 2006 a já jsem se vydal s foťákem na procházku po Poříčském hřbetu a došel jsem až za Kacíř. V dosti zanedbaném smíšeném lese za starým smeťákem jsem narazil na dosti bedel vysokých. Bylo to 30.9.

Macrolepiota_procera_var_procera_Jirásek1

Bedla vysoká


Macrolepiota procera var. procera (Scop. ex Fr.) Sing. 1948


Další české názvy: Velkobedla, Bedla ztepilá, Bedla jedlá
Slovenský název: Bedľa vysoká

Synonyma: Agaricus procerus Scop. 1772, Lepiota procera (Scop.) Gray 1821, Lepiota procera (Scop. ex Fr.)Kumm., Lepiotophyllum procerum (Scop.) Locq. 1942, Macrolepiota procera (Scop.) Singer. 1948

Klobouk 10 - 40 cm v průměru, v mládí vejčitý a uzavřený později tupě kuželovitý, ve stáří plochý, někdy nízce sklenutý s hladkým tupým, nešupinatým tmavým hrbolkem ve středu. V mládí celý hnědý, později na bělavém, šedohnědém nebo i žlutohnědém podkladě pokrytý velkými hrubými, vlnatými, šedohnědými až tmavě hnědými, pravidelně uspořádanými, odstálými šupinami. Na okraji je více huňatý.
Lupeny vysoké, husté, měkké, břichatě vypouklé, tlusté, od třeně odsedlé se zoubkem a v mládí zakryté závojem. Barvy bělavé, ve stáří se špinavě žlutavým až hnědavým nádechem a často hnědavě skvrnité.
Prsten posuvný, velký, dvojitý, shora bělavý, na spodní straně hnědavý, okraj roztřepaný a s hnědavou obroučkou obepínající třeň.
Třeň 15 - 40 cm vysoký, 1 - 3 cm tlustý dole zakončený výraznou hlízou, která má průměr až 4 cm a je porostlá bílým podhoubím. Je snadno vylomitelný, válcovitý, příčně žíhaný, v mládí vatovitě vycpaný, potom dutý, u vrcholu hladký a ztenčený, pod prstenem pokožka rozpraskává na drobné přitisklé šedohnědé šupinky, které tvoří horizontální zóny, jako by byl tygrovaný.
Dužnina bílá, neměnná, v klobouku vatovitá, měkká, ve třeni tuhá, vláknitá, téměř dřevnatá. Chuť oříšková, vůně jemná houbová.
Výtrusný prach bílý nebo narůžovělý, výtrusy elipsoidní, hladké, bezbarvé, velikosti 13-20 x 8,5-13 µm.
Výskyt červenec až listopad, prosvětlené listnaté i jehličnaté lesy, zejména na jejich výslunných okrajích a mýtinách. Najdeme ji v přirozených borových porostech ale také na pastvinách a loukách. Upřednostňuje akátové lesíky a vyhřáté travnaté plochy a duny na hlinitém nebo písčitém podloží.
Jedlá.
Možnost záměny: Bedla červenající Chlorophyllum rhacodes ta však nemá šupinatý třeň a dužnina na řezu červená, je jedlá Bedla tmavohnědá Macrolepiota permixta - jedlá, Bedla zelenající Macrolepiota olivascens - jedlá. Bedla útlá Lepiota prominens která má třeň neplamatý a šupiny na klobouku četnější a často střechovité, taktéž jedlá. Bedla zakouřená Lepiota fuliginosa u níž dužnina klobouku na lomu zvolna hnědne a odění klobouku je hnědosazové, třeň dosti krátký, netygrovaný, je jedlá. Bedla vyniklá Macrolepiota mastoidea mající menší plodnice a na klobouku nápadně vyniklý středový hrbol, jedlá. Bedla ostrošupinná Lepiota aspera která nemá posunovací prsten, má nepříjemný pach a kuželovité až pyramidní lupeny. Je jedovatá. Bedla zelenolupenná Chlorophyllum molybdites která má zelené nebo olivově zelené lupeny které se zbarví poraněním až černě. Vyskytuje se především mimo Evropu. Je jedovatá.
Zajímavosti: Velmi chutná. Nejlepší jsou smažené mladé klobouky s masovou náplní, nebo jako řízky, popřípadě krokety. Nejlepší využití za čerstva. Nehodí se k sušení ani nakládání. Velmi pěkná a vděčná je i pro fotografování. Byl u ní zjištěn růst v čarodějných kruzích a rozkládá opad. Nebezpečné je ji však sbírat na plochách, které jsou ošetřeny jedovatými herbicidními přípravky, které do sebe natáhne z velké plochy takto ošetřené.

Základní znaky rodu Macrolepiota - bedla: Taxonomie: Čeleď Agaricaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou mohutné, masité, kloboukaté houby. Klobouk je hrubě až jemně šupinkatý. Lupeny jsou volné, barvy bílé až krémové. Prsten výrazný a pohyblivý. Třeň zřetelně hlízovitý, válcovitý, dlouhý a dutý. Výtrusný prach barvy bílé, krémové nebo narůžovělé, výtrusy jsou metachromatické, což znamená, že se stěna barví odlišně od základního použitého barviva, například v kresylově modři mají bedly rodu Macrolepiota modrou a červenou barvu. Jinak mají bedly tohoto rodu výrazný klíční pór. Výskyt saprotrofně na zemi, především na travnatých místech v lese i mimo les.
Literatura: Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 12.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 25.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 664, 665.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 17, 223, 224.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 248.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 160.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 136, 138, 231, 235, 238, 240, 246.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 156.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 28.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 86.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 35, 43, 182, 189, 198.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 215
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986 str. 220.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 29, 30, 31, 32, č. 3-5 str. 48, 64, 72, 75, 77, č. 8-10 str. 159, 160 rok 1970.
Houby Československa ve svém životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 39 (příloha 57/109).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 421, 422.

Na to, že se blížil konec sezóny jsem určil 51 druhů a i přes svoji lenost sundávat batoh s potřebami k focení, jsem nafotil ještě holubinku mandlovou a lišku obecnou,

Bedla vlnatá - červenec 2000

20. ledna 2010 v 16:39 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae

Na přelomu století 29.července 2000 nás navštívil jeden z velmi dobrých fotografů a mykologů přítel Radek Knížek z Dobrovického kroužku. Rozhodli jsme s Jirkou Kovačem jej vzít na jednu z našich velmi dobrých lokalit v okolí Jívky a to k osadě Kuprovka. Zde na rudelizované půdě ale i v lesích okolo.roste mnoho druhů hub Jsou zde i pěkné rybníky. Na pařezech, pokud je člověk dobrý plavec, může v hloubi rybníka též sbírat houby.
My jsme však zde, krom jiných hub nafotili tuto bedličku.


Bedla vlnatá

Lepiota clypeolaria (Bull.) Quél 1871


Další český název: Bedla hávnatá
Slovenský název: Bedlička vlnatá
Synonyma: Agaricus clypeolarius Bull. 1789, Agaricus colubrinus Pers. 1801, Agaricus columbinus Bull. 1789, Lepiota clypeolaria (Bull.) P. Kumm., Lepiota clypeolaria var. minor J.E. Lange 1940, Lepiota clypeolaria var. ochraceosulfurescens Locq. 1953, Lepiota colubrina (Pers.) Gray 1821, Lepiota ochraceosulfurescens (Locq.) Bon 1981, Lepiota sistrata Fr. Quél., Cystolepiota sistrata (Fr.) Sing.

Klobouk 3 -10 cm v průměru vejčitý, zvoncovitý až široce kuželovitý, s tupým, hnědým hrbolkem uprostřed, téměř hladký, směrem k okraji však v dospělosti zůstávají zbytky třepení. Barvy okrové až černavě hnědé, směrem k okraji na krémovém podkladě je okrově vločkatý až hnědě vlnatě šupinkatý.
Lupeny husté, břichaté, rozličné výšky, lehce vyklenuté, volné, bílé někdy až krémové. Otlačením hnědnoucí.
Prsten nevýrazný, vločkatý, často chybí.
Třeň 4 - 12 cm vysoký, 0,3 - 1 cm tlustý, válcovitý s kyjovitou bází, vylomitelný, křehký a lámavý, rourkovitě dutý, vatovitě vláknitý až vatovitě pásovaný, nad prstenem hladký. V mládí bělavý, později až okrově žlutý až světle hnědý.
Dužnina bělavá, měkká chuť nasládlá, vůně lehce ovocná, někdy však silně kořenně houbová ale i pestřecová až nepříjemně štiplavá.
Výtrusný prach bílý až krémový, výtrusy hladké, bezbarvé, podlouhle vřetenovité, velikost 12-19 x 5-6,5 µm.
Výskyt srpen až říjen v druhotných smíšených lesích na nevápenatých půdách dosti hojně, jednotlivě nebo ve skupinách v opadu listnatých i jehličnatých lesů, obvykle tam, kde jsou živnější půdy. Upřednostňuje ale vápenité hlinité až jílovité půdy. Najdeme ji též v zahradách a parcích. Např. v Petřínských sadech v Praze.
Nejedlá.
Možné záměny: Bedla nažloutlá Lepiota ventriosospora která má nažloutlou plachtičku, a při sušeni se ve třeni zbarvuje do šafránově ohnivě oranžové barvy, na klobouku má na okrovém podkladě živě žluté až hnědnoucí šupiny a třeň je barvy žlutookrové. Je nejedlá. Bedla ohňopochvová Lepiota ignivolvata, která při otlačení ve spodní části třeně červená a je nejedlá.
Zajímavosti: Je pěkná, poznatelná podle nápadně vlnatého klobouku. Velmi často bývají bedly s ostrými kuželovitými šupinami řazeny do rodu Echinoderma. Ve starší literatuře je uváděna jako jedlá.

Základní znaky rodu Lepiota - bedla: Taxonomie: Čeleď Agaricaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou drobné až středně velké, masité, štítovkovitého tvaru. Klobouk je buď hladký, nebo vločkatý až šupinatý a nerýhovaný. Lupeny volné, barvy bělavé až krémové. Třeň válcovitý. Prsten nepohyblivý. Výtrusný prach bílý až krémový. Výskyt saprotrofně na zemi, vzácně i na tlejícím dřevě v lese i mimo les. Významným znakem jsou výtrusy barvící se jódem hnědě až červenohnědě bez klíčního póru.

Literatura: Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 240.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 25.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 660, 661.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 226.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 245.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 162.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 137
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 158.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 30.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str.34.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 214
Houby Československa ve svém životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 188.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 426, 427.

Co se týče posledních 2 let, tak jsem tuto houbičku 2 x mikroskopoval: Naměřeny výtrusy 31.8.2008 velikosti14-16,8 x 4,9-5,6 µm.
Naměřeny výtrusy 21.7.2009 velikosti 14-15,4 x 4,9-5,6 µm.

Byl to opět pěkný den. Určili jsme 95 druhů hub a já sem nafotil ještě hlívu fialovou, houžovec hlemýžďovitý, hrobenku pískomilnou, hvězdovku brvitou, chřapáč kustřebkovitý, pavučinec osikový, podloubník siný a slizák mazlavý.


Bedla pavučincová - říjen 1999

19. ledna 2010 v 16:04 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae
Psal se den 20.říjen 1999 a já s Jirkou Kovačem jsem vyrazil do lesa Království v Kocbeři. Při nádherné procházce jsme ve smrkovém lese narazili na bedlu pavučincovou. Okamžitě jsem ji fotil.

Bedla pavučincová

Lepiota cortinarius var. cortinarius J.E. Lange 1915


Slovenské jméno: Bedlička pavučinovcovitá.
Synonymum: Lepiota cortinarius J.E. Lange 1915

Klobouk 3 - 8 cm v průměru, masitý, polokulovitý až vypouklý, později rozložený s tupým hrbolem, na středu plstnatý, okraj nepravidelný, na povrchu má jemné bleděhnědé až tmavohnědé šupiny. Pokožka je barvy bělavé, oranžově hnědé, někdy až trochu narudlé. Okraj je barvy světlejší až šedohnědý
Lupeny bělavé, později nažloutlé, dosti široké, velmi husté, límečkem připojené, v mládí zakryté pavučincovitým vélem.
Prsten tvoří slabě znatelná zóna po pavučinovitém vélu.
Třeň 5 - 9 cm vysoký, 0,5 - 1,5 cm tlustý, rovný, válcovitý nebo dole hlízovitě ztluštělý, někdy zakončený i cibulkovitě, nahoru ztenčený, jemně vláknitý nebo jemně vločkatý jako by byl pokryt bílou vlnou, dutý. Barvy krémově žluté, k vrcholu bělavý, na bázi nahnědlý
Dužnina je pevná, masitá, barvy bílé, vůně neznatelná, chuť
taktéž.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou vejcovité, skoro ostruhaté, na konci zkosené, velikosti 7-9 x 3-4,5 µm.
Výskyt září až listopad roztroušeně nebo po malých skupinkách v humózních jehličnatých a smíšených lesích. Upřednostňuje jedliny a vápenité půdy.
Nejedlá.
Zajímavosti: Celkem vzácná. Do dnes není prozkoumána její jedlost. Někteří autoři ji uvádějí jako jedlou, jiní oproti tomu jako mírně jedovatou. Nedoporučuji ke sběru. Je to saprotrof a kriticky ohrožený druh, který nalezneme v Červeném seznamu.

Literatura: Internetové stránky 2002.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 23.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec & Miroslav Beran 2006 str. 161.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 425.

Byl jsem rád, že mi přibyla další houbička ze seznamu chráněných hub. Jinak i tento den byl dosti dobrý, protože jsme určili 51 druhů hub a já zde ještě nafotil šupinovku uhlovou..


Bedla ostrošupinná září 2003

18. ledna 2010 v 16:33 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae
V roce 2003 přesně 12. září jsem byl s panem Novotným na jedné z mých oblíbených lokalit a po nafocení hvězdovek brvitých a přelezení jedné bažiny se ném zjevily nádherné bedly ostrošupinné. Byl to můj první a zatím poslední nález této bedly.

Bedla ostrošupinná

Lepiota aspera (Persoon : Fries) Quélet 1886

Další české názvy: Bedla drsná, Bedla ostrošupinnatá, Bedla ostrošupinná vidlená, Bedla vidlená
Slovenský název:
Bedlička ostrošupinatá
Synonyma: Agaricus aculeatus Vittadini 1835, Agaricus acutesquamosus Weinmann 1824, Agaricus asper Persoon in Hoffmann 1793, Agaricus friesii Lasch 1828 Agaricus friesii subsp. acutesquamosus (Weinmann) Fries 1874, Agaricus hispidus Lasch 1829 ss. auct. p.p., Agaricus mariae Klotzsch 1832, Agaricus trichochtoides Krombholz 1831, Amanita aspera (Persoon) Persoon : Fries 1821, Cystolepiota acutesquamosa (Weinmann ) Bon 1977 (inval.), Cystolepiota aspera (Persoon : Fries) Knudsen 1978, Cystolepiota friesii (Lasch) Bon 1977, Echinoderma acutesquamosum (Weinmann) Bon 1993, Echinoderma acutesquamosum f. giganteum (Pilát) Bon 1993, Echinoderma asperum
(Pers.; Fr.) Bon 1991, Echinoderma friesii (Lasch) Bon 1993, Lepiota acutesquamosa (Weinmann) P. Kummer 1871, Lepiota acutesquamosa f. gigantea Pilát 1955, Lepiota acutesquamosa var. furcata Kühner 1936, Lepiota aspera var. acutesquamosa (Weinmann) Singer 1961, Lepiota friesii (Lasch) Quélet 1872, Lepiota friesii var. acutesquamosa (Weinmann) Quélet 1872, Lepiota friesii var. magna Killermann 1930, Lepiota hispida (Lasch) Gillet 1874 ss. auct., non ss. orig., Mastocephalus friesii (Lasch) Kuntze 1891.

Klobouk 4-15 cm v průměru, masitý, nejdříve kuželovitý až zvoncovitý, později rozložený, na okraji podvinutý, plstnatě ověšený, barvy krémové s tmavohnědými vzpřímenými, kuželovitě bradavčitými až špičatě kuželovitými ostrými šupinkami. Šupinky jsou kruhovitě uspořádané a na středu klobouku jsou hustší a tmavší, v dospělosti postupně opadávající. Ve stáří je na středu prohloubený. Okraj klobouku je dlouho sklopený.
Lupeny jsou 0,3- 0,8 cm vysoké, volné, velmi husté, vidlené, na ostří jemně zvlněné s nepravidelnými jemnými zářezy, barvy bílé až krémové.
Prsten blanitě kožovitý nebo pavučinovitý, převislý na okraji a spodní straně tmavohnědě řídce vločkatý, jinak barvy bílé, někdy až skořicově hnědé, není posunovatelný po třeni.
Třeň 3,5-12 cm vysoký a 0,5-2 cm tlustý, válcovitý, někdy trochu vřetenovitý, tvrdý a pevný, vláknitý, v mládí plný, později dutý, na bázi ztloustlý, barvy bělavé, krémové až světle hnědé na bázi však tmavohnědě zrnitě šupinkatý, pod prstenem až vláknitý.
Dužnina bílá, v klobouku měkká, ve třeni dřevnatá, pod pokožkou klobouku někdy nahnědlá, vůně nepříjemně silná kaučuková, po strakoši nebo pestřeci, chuť mírná, někdy nepříjemně nakyslá.
Výtrusný prach bílý, výtrusy jsou dlouze a štíhle oválné, bezbarvé, s hladkou stěnou, velikosti 6-8 x 2,5-3,5 µm.
Výskyt červenec až říjen roztroušeně v humusu a opadu listnatých stromů, též v jehličnatých lesích, zahradách, parcích, na okrajích cest a ruderálních stanovištích bohatých na humus. Naleziště jako vzácnější druh ji uvádějí na Teplicku. U nás ji najdeme každým rokem.Též je uváděna jako význačnější houba Karlštejnských druhotných smrčin, ale najdeme ji i na Slovensku u řeky Javorinky v Podspádech v Bielanských Tatrách.
Jedovatá.
Možné záměny : Bedla zaměněná Lepiota perplexa která se liší menšími plodnicemi a výtrusy, klobouk má žlutohnědý a plstnatý. třeň nemá prsten ale jen prstenovitou zónu nemá vidlené lupeny a má lehčeji odstranitelné šupinky. Je nejedlá. Bedla ohňonohá Lepiota hystriyx která je menším má třeň naspodu zdoben ohňově červenými šupinami a roste ve vlhkých lesích a parcích především pod buky, najdeme ji však i pod jehličnany a je nejedlá. Bedla oježená Lepiota echinacea, která je taktéž menší, má vínově nadechlé šupiny a roste vzácně v listnatých lesích a parcích. Je nejedlá. Bedla vysoká Macrolepiota procera var. procera, která má posuouvatelný prsten a nemá nepříjnou vůni, dále pak nemá na klobouku kuželovitá až pyramidní šupiny. Je jedlá.
Zajímavosti: Pro přesné určení je velmi často potřeba dostatek odborné literatury a někdy i mikroskop. V některé literatuře je uváděna jako nejedlá. V Čechách dosti vzácná. Někdy mívá i nevidlené lupeny.

Literatura: Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 160.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 23.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 658.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 225.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 245.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 21, 161.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 136.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 158.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 30.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 86, 88.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987.
Mykologický sborník č. 8-10 str. 158, rok 1970.
Houby Československa ve svém životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 417, 418.

Byl to zase jeden z mých pěkných úlovků. Celkem jsme určili 53 druhů hub, z čehož jsem ještě nafotil hvězdovku brvitou a klouzek obecný.

Bedla ohňopochvá - září 2006

17. ledna 2010 v 16:04 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae
2 září 2006 jsem se rozhodl zúčastnit se vycházky v Náchodě zvané Náchodský křemeňák. Sešlo se nás tady dosti mykologů a praktických houbařů z různých kroužku a klubů ČR

Ze schromáždiště pod Montací jsme se vydali Montací směrem do lomu, kde se pak konala soutěž zástupců jednotlivých kroužků v určení hub sebraných cestou a to jak jejich český, tak latinský název. Na určení byl dán časový limit. Kdo v tomto limitu určil nejvíce hub, byl vítězem.
Cestou do lomu jednotliví účastníci sbírali veškeré houby, které našli.
Při této cestě se nám podařilo najít i vzácnou a chráněnou houbu a to Bedlu ohňopochvovou.

Popis:

Bedla ohňopochvá

Lepiota ignivolvata Bousset & Joss. ex Joss. 1948


Slovenské jméno: Bedlička pošvatá.
Synonymum: Lepiota ignivolvata Bousset & Joss. 1948
Klobouk 3-14 cm v průměru, za mlada vejcovitý, brzo však sklenutý nebo plochý, nehygrofánní na středu s malým tupým hrbolkem na temeni, hladký, barvy oranžově až oríškově hnědé, k okraji světlejší rozpadávající se ve hnědé přitisklé šupinky.
Lupeny jsou široké, odsedlé, měkké, barvy v mládí bílé až krémové, ve stáří téměř našedlé. Ostří je hladké až vločkaté.
Prsten vláknitě blanitý, šikmý, neúplný, oranžově rýhovaný, pomíjivý, který je umístěn nížeji na třeni..
Třeň 5-15 cm vysoký, 0,5-2 cm tlustý, válcovitý, nejdříve plný, potom dutý,
na bázi většinou zakřivený a mírně zduřelý a je lemován valem, který je lemován zřetelně ohraničeným oranžovým pruhem. Nad prstenem je vláknitý a barvy bílé, pod prstenem je bělavě až šedavě šupinkatý. Spodní část po otlačení a stářím červená. Někdy mívá i více těchto prstenů.
Dužnina bílá, později slabě nahnědlá, na bázi světle červenající, vůně štiplavá po svítiplynu nebo pestřeci, chuť mírná, ale nepříjemná.
Výtrusný prach bílý, výtrusy elipsoidně vřetenovité, neamyloidní, velikosti 9-13 x 5-7 µm.
Výskyt červenec až říjen v listnatých i jehličnatých lesích, pod keři a v porostech ostružníku v opadaném listí celkem vzácně. Upřednostňuje vlhká místa pod buky a vápencové půdy.
Nejedlá.
Možné záměny: Bedla vlnatá Lepiota clypeolaria která má hustě bělavě šupinkatý třeň a je nejedlá. Bedla nažloutlá Lepiota magnispora, která nemá oranžový až oranžově hnědý třeň, a zároveň tak i zbarvené šupinky na klobouku.
Zajímavosti: U nás je řazena mezi ohrožené druhy a vedena v Červeném seznamu hub.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 161.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 23.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec & Miroslav Beran 2006 str. 161.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str.246.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 138.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 88.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 420, 421.

Po focení nastala soutěž také se opékaly buřty.


Na úplný závěr nám Jirka Baier udělal velmi hezkou přednášku o nalezených houbách. Celkem zde bylo určeno 58 druhů hub. Byla to velmi hodnotná a poučná vycházka. Fotografové si též přišli na své. Byl to jeden z posledních hezkých a slunečných dnů na sklonku léta. Já jsem zde nafotil ještě dalších 5 druhů, viz kosmatka polokulovitá.

Bedla kaštanová červenec 1998

16. ledna 2010 v 15:56 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae
Při toulkách po lese Království na Královodvorsku u obce Kocbeře Jsme s Jirkou Kovačem poblíž lesní cesty zvané Škvárovka v blízkosti močaliště ve vysokém smíšené lese s převahou smrku a borovic dne 14 července 1998 objevili tuto zde vzácně rostoucí bedličku.

Bedla kaštanová

Lepiota castanea Quél. 1881

Slovenský název: Bedlička hnedá
Synonyma: Lepiota ignicolor Bres. 1892, Lepiota ignipes Locq. 1952, Lepiota rufidula Bres. 1902

Klobouk 1,5 - 4 cm v průměru, v mládí tupě kuželovitý, později plochý s tupým hrbolkem, ve stáří se zvednutým okrajem. Na středu je jednolitý hladký až plstnatý, k okraji na okrovém až oranžově okrovém podkladě je červenohnědě až černohnědě koncentricky přitiskle šupinkatý, na okraji světlejší.
Lupeny jsou volné, široké, krémové, ve stáří okrově žlutě skvrnité. Stářím a pomačkáním rezaví.
Třeň 3 - 5 cm vysoký, 0,2 -05 cm tlustý, válcovitý, na bázi někdy mírně ztlustlý, dutý, křehký, barvy krémové až oranžově okrové. Více jak od poloviny dolů je hnědě, červenohnědě až temně hnědě vlnatě šupinkatý.
Prsten je pomíjivý, nevýrazný, vláknitý s tmavohnědými šupinami.
Dužnina tenká, barvy bílé až krémové, někdy až načervenalé, vůně nepříjemná, chuť nevýrazná, jemná.
Výtrusný prach bílý, výtrusy ostruhaté, skoro až dvourohé, velikosti 9-13 x 3,7-5 µm.
Výskyt červenec až říjen hojně ve skupinách, na opadu listnatých i jehličnatých lesů. Nejčastěji ji najdeme pod keři a v porostech ostružníku, na okraji lesních cest a rudeálních půdách . Upřednostňuje smrkové monokultury a vápenatou půdu. Např. karlštejnské druhotné smrčiny
Jedovatá.
Možné záměny: Bedla ohňonohá Lepiota ignipes - jedovatá. Bedlla hnědočervenavá Lepiota brunneoincarnata která má na klobouku fialové odstíny a třeň má pod prstenem zónovitě šupinkatý. Je jedovatá. Bedla klamavá Lepiota pseudohelveola která nemá na klobouku červené odstíny a má výraznější blanitý prsten a slabší vůni. Je též jedovatá. Bedla Boudierova Lepiota boudieri která je totožná s bedlou plavorezavou Lepiota fulvella která má klobouk na středu plstnatě šupinkatý a je mohutnější. Liší se hlavně mikroskopicky. Je nejedlá.
Zajímavosti: Někteří autoři ji dělí na dva druhy a to ještě Bedla ohnivá Lepiota ignicolor, která má údajně ohnivěji zbarvené šupiny, někdy až cihlově červené a odlišné mikroskopické znaky. V některých atlasech je uváděna jako Smrtelně jedovatá. Obsahuje jedovatý alkaloid amanitin.

Literatura: Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 21, 22.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 246.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 162.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 137
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 34.
Houby Československa ve svém životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 60.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 426.

Krom tohoto nálezu jsme ještě určili dalších 36 druhů hub a já zde ještě nafotil kalichovku zvonečkovou, krásnorůžek lepkavý a muchomůrku šedivku. Byla to pěkná výprava.





Černorosol borový - rok 2009

16. ledna 2010 v 12:58 | muchomurka modrá |  Čeleď Exidiaceae
Procházku opět v podhradí Vízmburku jsem uskutečnil tantokrát s přítelem Jardou Pišnou z Červeného Kostelce dne 22. července 2009 a v lokalitě Roudenka jsme narazili na orkánem poraženou borovici vejmutovku a na ní byly tyto hezké plodnice.  

Černorosol borový

Exidia saccharina Fr. 1822



Slovenský název: Tmavorôsolovec sosnový
Synonyma: Dacrymyces saccharinus (Bonord.) Sacc. & Traverso 1910, Tremella saccharina Bonord.1851, Tremella spiculosa var. saccharina Alb. & Schwein. 1805, Ulocolla saccharina (Fr.) Bref. 1888.

Plodnice 1-3 cm v průměru, 2,5 cm tlustá, je tvořena zhluky vlnovitě zprohýbaných laloků, ztuha rosolovitá, k substrátu přitisklá.
Hymenium vrásčité, jemně žláznatě tečkované, nejdříve světle hnědé, později tmavě hnědé a za sucha černé.
Dužnina pružná, želatinová, poloprůsvitná, vysycháním tuhne. Chuť a vůně žádná.
Výtrusný prach bílý, výtrusy válcovité až klobásovité, hladké, velikosti 9,5-15 × 3,5-5 μm.
Výskyt leden až prosinec dosti vzácně pouze na dřevě jehličnanů. U nedkorněných kmenů vyrůstají plodnice z poza kůry.
Nejedlý.
Možnost záměny: Rosolovka listovitá, rostoucí převážně na dřevě listnáčů a mající o mnoho výraznější laloky. Též nejedlá.
Zajímavosti: Plodnice rostou nejdříve samostatně, a později splývají v dosti velké útvary dlouhé až 20 cm. Nejčastější výskyt je leden až duben a listopad až prosinec. Snáší teploty do -5 stupňů a po deštích vždy ožije.

Literatura : Internetové stránky 2009.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 686.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 50.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 110.

Oba jsme ihned fotili. Byla to opět jedna z pěkných procházek do této lokality. Domů jsem si vzal pár plodnic a 24 července mikroskopoval. Určili jsme 36 druhů a já nafotil ještě ryzec peprný. Naměřil jsem výtrusy velikosti 11,2-11,9 x 3,5-4,9 µm.


Ohňovec obecný - leden 2010

15. ledna 2010 v 18:13 | muchomurka modrá |  Čeleď Hymenochaetaceae


Dne 13 ledna 2010 se udělalo trochu solidní počasí tak jsem se ženou a mojí krásnou čubičkou vydal na procházku v Trutnově do lokality Poříčský hřbet.
První čmuchla čubinka Ketty.

Nalezla akorát tak jeden vysoký buk a asi v 6 metrové výšce byly na něm 3 malé trsy hlívy ústřičné. Při zpáteční cestě jsme objevili krásné dva ohňovce obecné. Nedalo mi to a tak jsem je vyfotil. První viz odkaz nahoře, a druhý je zde.

Popis:

Ohňovec obecný
Phellinus igniarius (L. ex Fr.) Quél. 1866

Další český název Ohňovec ohňový
Slovenský název: Ohňovec obyčajný
Synonyma: Agaricus igniarius (L.) E.H.L. Krause 1932, Boletus igniarius L. 1753, Boletus nigricans (Fr.) Spreng. 1827, Fomes igniarius (L.) Cooke 1885, Fomes igniarius (L.) Fr., Fomes igniarius f. alni Bondartsev 1935, Fomes igniarius f. nigricans Bondartsev 1935, Fomes igniarius var. nigricans (Fr.) Rick 1925, Fomes igniarius var. trivialis (Bres.) Killerm. 1928, Fomes nigricans (Fr.) Gillet 1878, Fomes trivialis Bres., Fomes trivialis (Fr.) Bres. 1931, Ganoderma trivialis Bres., Mucronoporus igniarius (L.) Ellis & Everh. 1889, Mucronoporus nigricans (Fr.) Ellis & Everh. 1889, Ochroporus alni (Bondartsev) Fiasson & Niemelä 1984, Ochroporus igniarius (L.); Schröt. 1888, Ochroporus igniarius var. trivialis (Bres.) Niemelä 1985, Phellinus alni (Bondartsev) Parmasto 1976, Phellinus igniarius f. alni (Bondartsev) Cetto 1987, Phellinus igniarius subsp. nigricans (Fr.) Bourdot & Galzin 1925, Phellinus igniarius var. alni (Bondartsev) Niemelä 1975, Phellinus igniarius var. igniarius (L.) Quél. 1886, Phellinus igniarius var. trivialis (Bres. ex Killerm.) Niemelä 1975, Phellinus nigricans (Fr.) P. Karst. 1899, Phellinus trivialis (Bres.) Kreisel 1964, Placodes igniarius (L.) Quél. 1888, Placodes nigricans (Fr.) Quél. 1888, Polyporites igniarius (L.) Heer, Polyporus igniarius L., Polyporus igniarius (L.) Fr. 1821, Polyporus igniarius var. nigricans (Fr.) Jørst., 1937, Polyporus nigricans Fr. 1821, Polyporus nigricans f. trivialis Fr., Pseudofmes nigricans (Fr.) Lázaro Ibiza 1916, Pyropolyporus igniarius (L.); Murrill 1903, Scindalma igniarium (L.) Kuntze 1898, Scindalma nigricans (Fr.) Kuntze 1898)

Plodnice v mládí polokulovitá, boulovitá nebo hlízovitá, dřevnatá, světlá se sametovým povrchem, ve stáří až kopytovitá a někdy radiálně rozpraskaná.
Klobouk 5- 40 cm široký, 10-20 cm hluboký, až 20 cm tlustý, bokem přirostlý, nevýrazně kopytovitě vyklenutý a polokruhovitě rýhovaný, s šedou až černou krustou, hladký, okraj zaoblený. Barvy rezavě hnědé. Staré části klobouku bývají šedohnědé, někdy až černošedé.
Rourky vrstevnaté, barvy špinavě hnědé, rezavě hnědé až šedohnědé v množství 5-6 ks na milimetr čtverečný. Ve starších vrstvách jsou vyplněny bílým myceliem, póry drobné a okrouhlé.
Dužnina dřevnatá, barvy tabákově sytě hnědé.
Výtrusný prach bílý, výtrusy hladké, bezbarvé, vejčitě elipsovité až skoro kulovité, velikost 4,5-7 x 4-6 µm.
Výskyt leden až prosinec na živých stromech v zahradách na jabloních, hrušních, třešnich, v lese na jeřábech, břízách, habrech ale i mimo les v parcích a stromořadích na topolech, v měkkých luzích na vrbách. Upřednostňuje však nejvíce vrby.
Nejedlý.
Možnost záměny: Ohňovec statný Phellinus robustus který má však dužninu šafránově žlutohnědou a vyskytuje se na dubech, někdy i akátu nebo jedlém kaštanu, je nejedlý. Ohňovec osikový Phellinus tremulae - nejedlý.
Zajímavosti: Velký škůdce živých stromů, způsobuje bílou hnilobu dřeva V dřívějších dobách jej lidé používali jako zápalnou hubku. Zajímavé je, uvolňování výtrusů, které se děje nejvíce mezi 20-22 hodinou. Nejvíce napadá kmen a silné větve. Na starších plodnicích často rostou mechy a lišejníky.

Literatura : Internetové stránky 2004.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 223.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 186, 188, 190.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 140.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 111.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 63.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 49, 174, 177.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 82.
Mykologický sborník č. 3-5 str.62, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 64, 104, 184, 185.

Potom jsme se odebrali k domovu. Při přechodu mostku přes řeku Úpu si žena všimla krásné kry, která v řece plavala a podobala se rybě. Tak jsem musel znovu vytáhnout foťák a fotit.
Celkem jsme potkali 4 houby. Zavěrem už mně čekal doma teplý groček. Opravdu pěkná vycházka.