Únor 2010

Rok 2005 vzácnější čirůvka modřínová

26. února 2010 v 17:19 | muchomurka modrá |  Čeleď Tricholomataceae

Dne 10. července 2005 bylo pěkné počasí a tak jsme šli s Jirkou Kovačem se podívát do okolí hráze, kde se soustřeďuje popílek z elektrárny Poříčí. Je na místě dřívější vesnice Débrné, která musela ustoupit zájmům energetiky. V okolí jsou nádherné kopce a roste zde značné množství hub. Škoda, že tyto houby nebyly zkoumány na radioaktivitu. Jelikož popílek v této nádrži je radioaktivní a radon se zde odvětrává do volné přírody. Bylo zde totiž spalováno uhlí z uranových dolů. My jsme však při této procházce zde našli v Čechách dosti vzácnou Čirůvku modřínovou, která rostla na stráni v porostu modřínů a bříz.


Čirůvka modřínová Čírovka smrekovcová

Tricholoma psammopus (Kalchbr.) Quél. 1875


Slovenské jméno: Čírovka smrekovcová
Synonyma:(Agaricus psammopus Kalchbr. 1873, Gyrophila psammopus (Kalchbr.) Quél. 1886, Tricholoma psammopodum (Kalchbr.) Quél., Tricholoma psammopodum (Kalchbr.) Quél. )

Klobouk 1,5- 8 cm v průměru tupě sklenutý, později rozložený s hrbolkem, masitý, jemně plstnatě šupinkatý, v mládí okraj podvinutý. Ve stáří je okraj políčkově rozpukaný. Barvy žemlově až žlutohnědě okrové.
Lupeny nepříliš husté, zoubkem přirostlé, v mládí bílé, později žlutavé a hnědě skvrnité.
Třeň 3-11 cm vysoký, 0,5-1,5 cm tlustý, válcovitý, v mládí vycpaný, později dutý, barvy na vrcholu, který je ostře oddělen od zbytku, bělavé, střední část šedohnědá až červenohnědá s rezatými vločkami posetý, na bázi okrový.
Dužnina pevná, bílá až nažloutlá, chuť nahořklá, vůně neznatelná.
Výtrusný prach bílý, výtrusy široce elipsoidní, velikosti 5,5-6,7 x 4-5,5 µm.
Výskyt červenec až říjen, vcelku vzácně jen pod modříny, někdy i pod jedlemi. Upřednostňuje horské polohy.
Nejedlá.
Možnost záměny: Čirůvka hořká Tricholoma acerbum - nejedlá. Čirůvka plavohnědá Tricholoma flavobrunneum která roste hlavně pod břízou. Je jedovatá. Čirůvka kravská Tricholoma vaccinum má klobouk pokrytý odstávajícími šupinkami a je nejedlá.
Zajímavosti: Tvoří mykorhizu s modříny. V nížinách je vzácná. Je uvedena v Červeném seznamu hub jak velmi zranitelný druh. Měla by se chránit. V Čechách dosti vzácná.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str 165, 245.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 56.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec & Miroslav Beran 2006 str. 219.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 494
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 126
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 107.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 149.

V tento den jsem tady nafotil ještě plesňák karafiátový a kozák březový. Byl to pro mě výborný den, protože se s čirůvkou modřínovou a plesňákem karafiátovým jen tak zde nesetkávám.



Rok 2008 čirůvka májovka

25. února 2010 v 14:42 | muchomurka modrá |  Čeleď Lyophyllaceae

Dne 17.dubna 2008 mi poslal mail známý houbař z MK Trutnov p. Holubec, abych se přišel podívat k němu na zahradu. Vzal jsem ženu, naší houbařku čubinku Ketty, foťák a vyrazili jsme procházkově do čtvrti Výsluní. Bylo krásné počasí a vše se zelenalo. Jaké bylo mé překvapení, když tam pod třešní byly spousty čirůvek májovek. Zatímco si můj známý s mojí ženou povídal, tak jsem fotil.


Čirůvka májovka

Calocybe gambosa (Fr.) Donk 1962


Další české jméno: Májovka
Slovenské jméno: Čírovnica májová
Synonyma: Agaricus albellus DC. 1815, Agaricus aromaticus Roques, Agaricus gambosus Fr. 1821, Agaricus georgii L. 1753, Calocybe gambosa (Fr.) Singer 1951, Calocybe georgii var. aromatica (Roques) Pilát 1965, Calocybe georgii var. gambosa (Fr.) Kalamees 1994, Lyophyllum gambosum (Fr.) Singer 1943, Lyophyllum georgii (L. ex Fr.) Kühn., Tricholoma albellum (Sowerby) P. Kumm. 1871, Tricholoma gambosum (Fr.) Gillet 1871, Tricholoma georgii (L.) Quél. 1872, Tricholoma georgii (Fries) Quélet., Tricholoma gambosum (Fr.) Kummer.

Klobouk 3- 15 cm v průměru, v mládí
nízce sklenutý, zaoblený, ve stáří plochý a často zvlněný, na okraji značně podvinutý, tlustomasý, lesklý, většinou mírně hrbolatý, lysý, slabě slizký, většinou bílý, někdy krémový, ale i se světle okrovým nebo světle hnědavým odstínem.
Lupeny nízké, velmi husté, vykrojené a zoubkem krátce sbíhavé, bílé nebo světle krémové, ve stáří s okrovým nádechem.
Třeň 2 - 10 cm dlouhý, 1 - 4cm tlustý, krátce válcovitý, pevný, vláknitý, tuhý, plný, hladký, často prohnutý, obvykle bělavý, někdy okrově žlutý, nahoře vločkatý.
Dužnina bílá, tvrdá, ve stáří měkká, šťavnatá, vůně intenzivně okurkově moučné, chuť silně moučná.
Výtrusný prach bílý, výtrusy 4-7 x 2-4 µm velké, bezbarvé, hladké a elipsoidní.
Výskyt duben až červen, travnaté části hadcové skalní serpentinové stepi, lužní lesy, dubohabrové háje, v horách i na počátku léta ve skupinách nebo čarodějných kruzích na travnatých otevřených místech jako jsou louky, meze, zahrady, pastviny, okraje cest a lesů. Upřednostňuje akátové lesíky, vápenité a humózní půdy.
Jedlá.
Možnost záměny: Vláknice začervenalá Inocybe erubescens která má lupeny šedohnědé, dužninu červenající a tabákově hnědý výtrusný prach a je

jedovatá
. Čirůvka vonná Calocybe graveolens mající okrovou barvu klobouku, bílý třeň a slabě nepříjemnou vůni. Je jedlá. Čirůvka mýdlová Tricholoma saponaceum - nejedlá. Čirůvka bílá Tricholoma album - nejedlá. Závojenka podtrnka Entoloma clypeatum - jedlá. Závojenka olovová Entoloma sinuatum jež je větší a v dospělosti má růžové lupeny, doba výskytu je léto a podzim a to v listnatých lesích, je jedovatá. Čirůvka smrdutá Tricholoma lascivum liší se především dobou růstu. Neroste na jaře ale roste na podzim a je také drobnější. Je jedovatá.
Zajímavosti: kuchyňsky všestranně upotřebitelná za čerstva, chuti vynikající, velmi dobrá v omáčce, s vejci, v polévce s drobením, s vejci na cibulce i naložená v octě. Údajně snižuje hladinu cukru v krvi a produkuje antibiotické látky. Na stejných místech lze ji sbírat více než 10 let. Konkuruje v rámci životní strategie s Běločechratkou obrovskou Leucopaxillus giganteus a Špičkou obecnou Marasmius oreades. Je to mykorhizní houba rozkládající humus, tvořící čarovné kruhy. Vyžaduje půdu bohatou na vápník. Najdeme ji i ve výši 1900 m/m, jako například v Karpatech. Zde ji nacházíme i v červenci.

Základní znaky rodu Calocybe - čirůvka: Taxonomie: Čeleď Lyophyllaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice kloboukatá. Klobouk živě zbarvený, třeň středový, někdy kořenující. Dužnina má někdy výrazně moučnou vůni. Výtrusný prach bílý až krémový. Výskyt saprotrofně na zemi v lesích i mimo les.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 18.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 56.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 401, 500, 501, 710, 781, 782, 784.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 172.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 161, 174.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 171.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 92, 99, 100, 175.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 104.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 86.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 140, 182, 183, 190, 194, 198, 210, 221, 253.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 166.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 160.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 30, č. 3-5 str. 61, 63, 64, 74, 77, č. 8-10 str. 138, 157, 159, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 28, 39, 43, 45, 64, příloha 32/63.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 142, 158.

Byla to hezká vycházka. I když tam další houby na focení a na určení nebyly, tak jsme si hezky se známým popovídali o houbaření a úpravě hub.

2005 čirůvka kravská

23. února 2010 v 18:45 | muchomurka modrá |  Čeleď Tricholomataceae

15.října 2005 MK Úpice zamykal les. Sešlo se zde hodně členů z Úpice a spřátelených MK. Byli zde zástupci z Trutnova, Náchoda, Chocně i Chrudimi.



Cestou jsem nafotil krásnou čirůvku kravskou. Rostla v mechaté louce na okraji vysokého smrkového lesa.

.



Čirůvka kravská

Tricholoma vaccinum (Schaeff.) P. Kumm. 1871


Slovenské jméno. Čírovka škridlicovitá
Synonyma: Agaricus vaccinus Schaeff. 1774, Tricholoma vaccinum (Pers. ex Fr.) Kumm

Klobouk 3-10 cm v průměru, suchý, tupě kuželovitý, dlouho podvinutý. Později sklenutý až plochý, na vrcholu se širokým nízkým hrbem. Celý hustě pokrytý odstávajícími hrubými odstávajícími šupinkami, nejhustěji na středu a je trvale rezavě huňatý na okraji s bílými chlupy. Barvy červenohnědé nebo měďově červený.
Lupeny řídké, vysoké, s mezilupeny,ke třeni zoubkem přirostlé, v mládí krémově bílé, záhy však červenohnědě skvrnité.
Třeň 4-10 cm vysoký, 0,6-2 cm tlustý, válcovitý, dole často napuchlý, od mládí dutý, vláknitě šupinkatý, u vrcholu vločkatý. Barvy bledě červenohnědé, u vrcholu světlejší.
Dužnina bělavá, šťavnatá. nebo lehce načervenalá, neměnná, chuť mírně nakyslá až hořká, nepříjemná, vůně zemitá.
Výtrusný prach bílý, výtrusy hladké, bezbarvé, hladké, široce elipsoidní, velikosti 4-6 x 4-4,5 µm.
Výskyt červenec až listopad, listnaté i jehličnaté lesy, kraje lesních cest a trávníky. Upřednostňuje vlhké mladé smrčiny a podmáčené olšiny a vápenitou půdu. Například ji najdeme v karlštejnských mladých druhotných smrčinách na vápenité půdě, najdeme ji však i ve smrkových monokulturách v rovině i pahorkatině na nevápenatých a kyselých půdách.
Nejedlá.
Možné záměny: Čirůvkou střechovitou Tricholoma imbricatum, která roste pod borovicemi, je statnějšího vzrůstu, klobouk je jemně šupinatý, ale na okraji klobouku má velké šupiny, pod nimiž je světlá, mírně chutnající dužnina a lupeny se barví při dotyku červenohnědě. Je jedlá. Čirůvka modřínová Tricholoma psammopus která má klobouk jemně zrnitý a nemá odstávající vláknité šupiny, je nejedlá. Vláknice Bongardova Inocybe bongardii, která však má výtrusy tabákově hnědé a voní po sladce po ovoci. Je nejedlá.
Zajímavosti: Dříve některými autory byla považována za jedlou nevalné chuti. Její druhové jméno neznamená, že by ji žraly krávy, ale bylo jí dáno v dřívějších dobách proto, že se vyskytovala hojně.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 245.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 492, 493.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 186, 187.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 167.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 118.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 76.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 68, 120.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 155
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 60, 89.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 151.

Krom této čirůvky jsem fotil ještě lysohlávku plevnatou a zrnivku osinkovou. Závěrem předseda přednesl báseň na rozloučení s lesem a klíčem uzamkl les.


Poté jsme odešli na pohoštění do místní restaurace v Radči, jejíž nádherné jméno Na hnoji nás přitahovalo¨celou vycházku. Bylo zde perfektní občerstvení jak v restauraci, tak na zahrádce.
Podávali se kuřata na rožni a pivo Krkonoš.


Poté jsme se rozjeli do svých domovu a já si vzal plodnice této čirůvky na mikroskopování. Dne
28.9.2008 jsem je mikroskopoval a naměřil výtrusy 4,9-5,6 x 3,6-4,2 µm.

rok 2009 Čirůvka havelka

22. února 2010 v 14:24 | muchomurka modrá |  Čeleď Tricholomataceae

6.listopadu roku 2009 jsme opět s přítelem Průšou navštívili Rtyňské končiny. Tam, v lokalitě Roudenka ve vysoké smrčině, jsme narazili na docela pěkné trsy čirůvek havelek. Tak jsem pokračoval ve focení.

Čirůvka havelka

Tricholoma portentosum (Fr.) Quél. 1872


Další české jméno: Čirůvka šedivka.
Slovenské jméno: Čírovka sivá.
Synonyma: Agaricus portentosus Fr. 1821, Melanoleuca portentosa (Fr.) Murrill 1914, Tricholoma portentosum var. portentosum (Fr.) Quél. 1872.

Klobouk 3- 15 cm v průměru, masitý, tvrdý, v mládí kuželově zvoncovitý s podvinutým okrajem, později plochý se zvlněným okrajem, na středu mající ve stáří většinou zaoblený hrbol, vrostle radiálně vláknitý, za vlhka mírně slizký, lesklý, barvy tmavě šedohnědé až šedočerné. Někdy mívá i nažloutlý nebo fialový nádech. Pokožka více jak do poloviny slupitelná.
Lupeny vysoké, středně husté a tenké, zoubkem sbíhavé barvy bílé se šedavým nebo citrónovým nádechem, ve stáří žloutnoucí.
Třeň 4-10 cm vysoký, 1-3,5 cm tlustý, válcovitý, plný, poněkud kyjovitě zduřelý, hladký, lesklý, mající vláknitý povrch, barvy bílé, ve stáří s nažloutlým nebo hnědozelenavým nádechem.
Dužnina chrupavčitá, barvy bílé, pod pokožkou až našedlé, někdy nažloutlé, na temeni klobouku načernalá. Chuť moučná, někdy oříškově sladká, vůně moučná.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou hladké, krátce elipsoidní, bezbarvé, velikosti 5-6 x 3,5-5 µm.
Výskyt září až listopad dosti hojně ve skupinách ale i jednotlivě, jehličnaté lesy, hlavně pod borovicemi na písčité půdě. Najdeme ji i pod jedlemi a smrky. Upřednostňuje neutrální až kyselé půdy. Může se vyskytnout i pod listnáči.
Jedlá.
Možnost záměny: Čirůvka zemní Tricholoma terreum která je o dost menší a má drobně šupinkatý povrch a v dospělostí šedavé lupeny. Jedlá. Dále pak Čirůvky z okruhu Čirůvky odlišné Tricholoma sejunctum mají výraznější žluté a žlutozelené zbarvení na klobouku a jsou jedovaté. Čirůvka žíhaná Tricholoma virgatum, která má klobouk popelavě šedý až trochu nafialovělý, temněji žíhaný a ostřejší hrbol, lupeny světle našedlé, později šednoucí s černým nebo černě tečkovaným ostřím, třeň štíhlý a dole jako uťatý, který na pomačkaných místech někdy červená. Dužnina má chuť zprvu svíravě hořkou a později palčivou. Plodnice nemá žluté odstíny. Je nejedlá. Čirůvka tygrovaná Tricholoma paradium jež má velmi masité plodnice, rozpukaný klobouk a otlačením červenající třeň. Roste v podhorských a horských lesích na vápencovém podkladě. Je jedovatá. Čirůvka buková Tricholoma sciodes která má rovněž ostřejší hrbol, chuť hořká až palčivá a roste pod buky. Je nejedlá. Čirůvka březnovka Hygrophorus mrazolus se podobá způsobem růstu, což znamená, obě zakládají plodnice hluboko pod zemí a jsou si podobny i barvou, nemá však žádných žlutavých tónů na klobouku, třeni i širších lupenů a je též jedlá . Čirůvka stříbrošedá Tricholoma argyraceum jež není tak chutná a roste na okraji smrčin. Je jedlá
Zajímavosti: Na podzim jedna z nejvíce sbíraných lupenatých hub. Na třeni většinou najdeme něco žlutého. Opět velmi dobrá houba do octa. Některé plodnice se světlejším kloboukem, kde šedá barva je kombinována se sírově bílou ve starší literatuře byly popsány jako Tricholoma portentosum var. leucoxanthum Gill.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 16.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 55.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 401, 410, 490, 784, 786.
Houby - česká encyklopedie vyda l Výběrl Reader´s Digest 2003 str 164, 185, 186.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 166.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 93, 95.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 118.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 70.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 19, 36, 37, 45.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 156, 161.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 150.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 30, č. 3-5 str. 62, 77, č. 8-10 str. 142, 159, 160, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 92, 94, 96, příloha 41/80.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 147, 148.

Jelikož jsme šli delší trasu, a to od 9 Křížů na Rtyňské končiny a přes Roudenku do Havlovic, tak jsme zde určili 52 druhů hub. Já zde po trase fotil ještě bedlu vysokou, čirůvku dvoubarvou, hvězdovku červenavou a voskovku panenskou. Také jsem si sebou vzal domů na mikroskopování tuto čirůvku havelku a dne 9.11.2009 jsem mikroskopoval výtrusy a naměřil jejich velikost 5,6-6,3 x 4,2-4,9 µm.


Řok 2000 - čirůvka fialová

21. února 2010 v 18:13 | muchomurka modrá |  Čeleď Tricholomataceae

Na vycházce 18 října 2002 jsem v Kocbeřích, u vyasfaltované lesní cesty zvané Škvárovka v lese Království, nafotil čirůvku fialovou.

Čirůvka fialová

Lepista nuda (Bull. ex Fr.)Cooke 1871


Další české názvy: Rudočechratka nahá, Rudočechratka fialová, Čirůvka holá.
Slovenský název: Pôvabnica fialová.
Synonyma: Agaricus nudus Bull. 1790, Agaricus nudus var. majus Cooke 1883, Clitocybe (Freis) Bigelow & Smith, Lepista nuda f. gracilis Noordel. & Kuyper 1995, Lepista nuda var. pruinosa (Bon) Bon ex Courtec. 1985, Lepista nuda var. pruinosa Poisy 1984, Rhodopaxillus obscurus Pilát 1952, Rhodopaxillus nigrescens R. Maire 1945, Rhodopaxillus nudus (Fr.) R. Maire, Rhodopaxillus nudus (Bull.) Maire, Rhodopaxillus nudus var. pruinosus Bon 1975, Tricholoma nudum (Bull.) P. Kumm. 1871, Tricholoma nudum var. lilaceum Quél., Tricholoma nudum var. majus Cooke 1871, Tricholoma personatum sensu auct. 2005, Tricholoma personatum var. nudum (Bull.) Rick 1961.

Klobouk 5- 20 cm v průměru, slabě hygrofánní, v mládí sklenutý, později nízce vyklenutý až plochý, ve stáří zvlněný, často vyhrblý, hladký,
lysý a matně lesklý. Barvy v mládí tmavě fialové, později fialově hnědé až špinavě hnědé. Okraj dlouho podvinutý a ojíněný.
Lupeny husté, poměrně nízké, zoubkem připojené, lehce od dužniny klobouku oddělitelné barvy v mládí sytě fialové, později vybledající.
Třeň 4-10 cm vysoký, 1-3 cm tlustý, válcovitý až kyjovitý, bíle vláknitý, plný, tuhý, barvy bledě fialové až fialově hnědavé. Ve stáří často bělavě poprášený od výtrusů. Na bázi mírně ztlustlý a fialově plstnatý se zarostlými částmi substrátu.
Dužnina tlustá, pevná, barvy bleděfialové brzo však je bledší a měkčí, vůně příjemně houbově sladká, chuť lahodná
Výtrusný prach krémově až masově růžový, výtrusy elipsoidní, jemně zrnité, barvy slabě narůžovělé, velikosti 6-9 x 4-5 µm.
Výskyt září až prosinec, někdy i v květnu, hojná v listnatých i jehličnatých lesích, dubohabrových hájích, kyselých květnatých bučinách, ve vápnomilných a orchidejových bučinách smrkových monokulturách ale najdeme ji i v parku nebo sadu, hlavně na místech bohatých na humus. Upřednostňuje vápenitou půdu a hodně humusu.
Jedlá.
Možnost záměny: Čirůvka dvoubarvá Lepista personata, má pouze třeň fialový a výskyt mimo les. Je jedlá. Čirůvka špinavá Lepista sordida jejíž plodnice je menší, klobouk má barvy fialovorůžové a výskyt je na loukách v trsech. Upřednostňuje meze. Je jedlá. Pavučinec kozlí Cortinarius traganus, má lupeny rezavě hnědé, na třeni zbytky pavučinky, chuť je nepříjemně hořkou, vůně odporná a je nejedlý. Pavučinec hercynský Cortinarius hercynicus jež má klobouk jemně šupinkatý, na třeňi pozůstatek pavučinky, vůni má silnou juchtovou a nebo po cedrovém dřevě.Je nejedlý
Zajímavosti: Snižuje hladinu cukru v krvi. Nutno ji ale dobře tepelně zpracovat. Za syrova rozkládá červené krvinky. Po požití velkého množství řádně neupravených těchto čirůvek mohou se objevit příznaky otravy. Je snad totožná s Rhodopaxillus nigrescens popsanou ze severní Afriky. Jedna z nejchutnějších podzimních hub. Vyrůstá většinou v čarodějných kruzích. Je to jeden druh hub, který se rychle šíří a nastupuje na místa vymírajících druhů. Rozkládá humus. Je velmi vhodná k nakládání do sladkokyselého nálevu. V Nizozemsku se úspěšně pěstuje na žampiónovém substrátu.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 103.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 55.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 42, 483, 784, 786.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 95, 180, 181.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 158, 159.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 28, 179.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 90, 91.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 108.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 86.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 66, 124.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 45, 102, 104, 106.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 44, 182, 186, 190, 194, 195, 214, 221.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str.149
Mykologický sborník č. 1-2 str. 30, č. 3-5 str. 77, č. 8-10 str. 140, 141, 144, 154, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 78.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 157, 167.

Byl to jeden z dalších druhů, které jsem tento den nafotil. Je zajímavé, že od druhu, u kterých roste každý rok hodně plodnic, mám nafocenou pouze 1 fotku.

Rok 2008 čirůvka dvoubarvá

18. února 2010 v 14:50 | muchomurka modrá |  Čeleď Tricholomataceae

Začínáme s další čeledí a to Trichlomataceae. První je rod čirůvek. 11. listopadu 2008 jsem s přítelem Průšou šel navštívit jeho matku na Rtyňských končinách. U ní na sadě je na podzim dosti druhů hub. Tentokrát jsem se rozhodl nafotit tam čirůvku dvoubarvou. Velice se mi líbila



Čirůvka dvoubarvá

Lepista personata (Fr.) Cooke 1871



Další české jméno: Rudočechratka dvoubarvá.
Slovenské jméno: Pôvabnica dvojfarebná.
Synonyma: Agaricus anserinus Fr. 1838, Agaricus personatus Fr. 1818, personatus ß saevus Fr. 1838, Clitocybe saeva (Fr.) H.E. Bigelow & A.H. Sm. 1969, Lepista saeva (Fr.) PD.Orton 1960, Rhodopaxillus personatus (Fr.) Singer 1943, Rhodopaxillus saevus (Fr.) Maire 1913, Tricholoma amethystinum sensu auct.; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Tricholoma anserinum (Fr.) van Eeden{?}, Tricholoma personatum (Fr.) P. Kumm. 1871, Tricholoma personatum var. anserina (Fr.) Berk. 1887, Tricholoma personatum var. saevum (Fr.) Dumée 1905, Tricholoma saevum (Fr.) Gillet 1920.

Klobouk 5- 20 cm v průměru, v mládí polokulovitý s podvinutým okrajem, později vyklenutý až plochý, ve stáří většinou zvlněný, za vlhka slabě slizký. Nehygrofánní, hladký,
lysý, tuhý, barvy okrově šedé, béžově hnědé až šedobéžové. Okraj má ostrý.
Lupeny nízké. husté, malým zoubkem připojené, úzké, barvy bělavé až béžové bez fialového nádechu.
Třeň 3-10 cm vysoký, 1-4 cm tlustý, v mládí kyjovitý, později válcovitý, plný, jemně rýhovaný, u vrcholu vločkatý. V mládí barvy fialové, později u vrcholu bělavé až světle fialové, směrem k bázi na bělavém podkladě výrazně fialově vláknitý.
Dužnina pevná, šťavnatě masitá, vodnatě bělavá až šedobéžová, neměnná, vůně příjemná, houbová až sladká, chuť mírná..Barvy v klobouku šedobílé, ve třeni bledě fialové.
Výtrusný prach špinavě růžový, výtrusy má elipsoidní, drobně bradavčité, barvy světle růžové, velikosti 6-8 x 4-5 µm.
Výskyt srpen až listopad ale najdeme ji též na jaře v dubnu a květnu. Většinou ve skupinách tvoří kruhy na otevřených travnatých místech, pastvinách, sadech, zahradách. Velmi vzácně i v prosvětlených lesích.
Upřednostňuje nižší polohy a bohaté vápenaté půdy.
Jedlá.
Možnost záměny: Čirůvka fialová Lepista nuda která má fialový klobouk i lupeny a roste v lesích. Je jedlá. Čirůvka šedofialová Lepista glaucocana, je zbarvena masově bledofialově a má typicky moučnou vůni. Je jedlá. Čirůvka zamlžená Lepista panaeola jež má klobouk stejnoměrně světle zbarvený úplně bez fialových skvrn. Je jedlá. Čirůvka kosatcová Lepista irina mající větší nafialovělý klobouk a roste v listnatých lesích. Je jedlá. Čirůvka špinavá Lepista sordida mající menší masově fialové plodnice a roste v trsech. Je také jedlá.
Zajímavosti: chutná, někdy ji najdeme i brzo na jaře. Výborná naložená v octě. Nutno ji ale dobře tepelně zpracovat. Hodí se i k sušení.Nedostatečně zpracovaná může způsobit gastrointenciální příznaky. V syrovém stavu obsahují zatím neznáme termolabilní látky, které způsobují rozklad červených krvinek. Často vytváří čarodějné kruhy. Rozkládá opad.

Základní znaky rodu Lepista - čirůvka: Taxonomie: Čeleď Tricholomataceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou kloboukaté, čirůvkovité nebo strmělkovité, masité houby. Lupenyširoce připojené nebo sbíhavé na třeň. Třeň mají středový. Výtrusný prach narůžovělý, někdy přecházející do žlutavé barvy. Výskyt saprotrofně na zemi nebo v humusu. Zajímavostí je , že některé druhy tohoto rodu můžeme najít i pod českým názvem strmělka.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 103.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 55.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 482, 483, 784, 786.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 180, 181.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 159.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 90, 91.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 108.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 66.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 44, 45, 102, 104.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 182, 198, 214.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 150.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str 146.
Mykologický sborník č. 1-2 str.30, č. 3-5 str. 72, 77, č. 8-10 str. 138, 154, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 41 (příloha 50/69).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 158, 167.

Tento den, jelikož jsme pak byli v okolí Vízmburku, na Podhradí a přes Popluž jsme šli až do Úpice, jsem nafotil ještě další 4 druhy. Byla to kyjovečka hnědavá, kyjovička růžkovitá, mísenka oranžová a Voskovka Reidova. Krom toho jsem doma tuto čirůvku mikroskopoval a naměřil jsem výtrusy 12.11.2008 5,6-7 x 4,2-4,9 µm. O rok později jsem mikroskopoval čirůvku dvoubarvou znovu a naměřil jsem výtrusy 9.11.2009 6-7,7 x 4,9.
Jinak to byl pěkný den a přinesli jsem i dostatek hub v košíku

Rok 2002 Čihovitka masová

17. února 2010 v 18:02 | muchomurka modrá |  Čeleď Leotiaceae

Dne 18.října 2002 jsem byl s panem Novotným v lese Království u vesnice Kocbeře.
Naskytl se nám tam krásný pohled na zetlelý pařez porostlý mechem, a na středu byla docela pěkná čihovitka masová. Neváhal jsem a nafotil jsem si ji.

Čihovitka masová

Ascocoryne sarcoides (Jacq. ex Gray) Groves & Wilson. 1967


Slovenský název: Vrtidlovka mäsitá
Synonyma: Bulgaria sarcoides Fr., Bulgaria sarcoides (Jacq.) Dicks., Coryne sarcoides (Jacquin : Fries) Tulasne. 1865, Helvella sarcoides (J.G. Kühn) G. Winter, Lichen sarcoides Jacq. 1781, Ombrophila sarcoides (Jacq.) W. Phillips 1887, Peziza sarcoides Pers. 1801, Pirobasidium sarcoides (Jacq.) v. Höhnel. 1902, Scleroderris majuscula Cooke & Massee 1893, Tremella sarcoides (Dicks.) Fr.)

Plodnice 0,5- 2 cm v průměru, rosolovité, kulovité, miskovité nebo kuželovité, ve stáří až terčovité pružně rosolovité, měkké, v mládí na okraji jemně vroubkované.
Vnitřní část barvy živě fialové až fialově červené, nebo růžové až růžově fialové.
Vnější část za sucha bíle moučnatá a fialově růžová.
Třeň v mládí krátký a zašpičatělý
Výtrusný prach - výtrusy jsou oválného tvaru, ale někdy jsou i nesouměrné, později jsou i dlouze vřetenovité, bezbarvé,
mající 1-3 přepážky a jsou velikosti 12-18 x 3-6 µm.
Výskyt srpen až prosinec, můžeme ji najít ve dvou formách, v trsech na ležících odkorněných kmenech listnáčů a na pařezech - řezných plochách těchto stromů. Najdeme ji však i na jehličnanech, zejména jedlích Upřednostňuje duby, buky a břízy.
Nejedlá.
Možné záměny: Rosoloklihatka čirá Neobulgaria pura - nejedlá. Čihovitka větší Ascocoryne cyclichnium má větší plodnice a delší výtrusy. Netvoří imperfektní plodnice a je nejedlá.
Zajímavosti: Vyskytuje se hlavně na podzim i v imperfektní formě jako rosolovité mozkovitě zprohýbané útvary, které jsou polštářovité až palicovité, tvořené z malých, laločnatých až lopatkovitých fialových až hnědofialových plodnic a vytvářející nepohlavní výtrusy a je vzácnější. Latinsky Coryne sarcoides nebo Pirobasidium sarcoides Höhnel.
Dosti často najdeme obě stádia společně.

Základní znaky rodu Ascocoryne - čihovitka: Taxonomie. Čeleď: Leotiaceae, řád Helotiales, podtřída Leotiomycetidae, třída Leotiomycetes, oddělení Ascomycota, říše Fungi. Plodnice ve svazcích, rosolovité, hyfy volně propletené. Vřecka nepravidelná až kulovitá, bývají amyloidní. Výtrusy s přehrádkami.Výskyt saprotrofně na tlejícím dřevě. Anamorfa patří do rodu Coryne.

Literatura : Internetové stránky 2005.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str, 53.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 30, 31.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 102.
NORDIC MACROMYCETES VOL1 Ascomycety. Autor Lise Hansen † & Henning Knudsen 2000 ste. 136.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 18.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 61, 62.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 37.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 228.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 42.

Určili jsme 69 druhů hub a já nafotil ještě 4 druhy a to čirůvku fialovou, helmovku pařezovou, rosolovku listovitou, a štítovku jelení.
Byl to celkem plodný den.
V roce 2009 jsem pak našel ještě její inperfektní stadium a mikroskopoval mjsem ji. Naměřeny konídie 28. 11. 2009 velikosti 5,5-7,2 x 2,1-2,8 µm. Mají dvě olejové kapky.


Rok 1998 a černorosol uťatý

16. února 2010 v 22:12 | muchomurka modrá |  Čeleď Exidiaceae

11.ledna 1998 jsme s Jirkou Kovačem vyrazili do Trutnovského lesoparku kde je areál bojiště války roku 1866. Je zde dosti hrobů. Je to ráj hledačů pokladů, kteří to zde brázdí se svými hledačkami. Nám šlo ale o houby, které by zde mohli začátkem ledna v tomto roce být. No a nezklamali jsme se. Nejdříve jsme narazili na větvi listnáče, která byla na kraji lesa na černorosol uťatý. Tak jsem začal tento den fotit.

Černorosol uťatý

Exidia truncata Fr. 1822


Další české jméno: Černorosol sekaný
Slovenské jméno: Tmavorôsolovec mušľovitý

Plodnice 1- 6 cm v průměru, 1-4 cm vysoká, káčovitá, kadeřavě trstnatá až terčovitá nebo polokulovitá, navzájem nesplývající. V mládí je ztuha rosolovitá. Ve stáří až převislá a měkká,
Vnitřní strana v mládí hladká, později sítnatě drsná, jakoby s malými štětinovitými bradavkami, matná , někdy až lesklá, barvy hnědočerné až černé.
Vnější strana je pokrytá malými kuželovitými bradavkami, směrem k místu upevnění také poněkud zřasená, matná, barvy černé až hnědočerné.
Dužnina rosolovitá a tuhá, ve stáří měkká.
Výtrusný prach bílý, výrusy válečkovité, rohlíkovitě prohnuté, průhledné, hladké, velikosti 12-23 x 4-7 µm.
Výskyt září až duben na starých dubech a lípách, někdy i na jiných listnáčích (líska obecná). Celkem vzácný.
Nejedlý.
Možnost záměny: Klikatka černá Bulgaria inquinans , která nemá zprohýbané a černé plodnice a roste převážně na dubových nebo bukových kmenech a je též nejedlá. Boltcovitka ucho Jidášovo Auricularia auricula-judae, která však má hnědé až červenohnědé plodnice a je jedlá. Rosolovka listovitá Tremella foliacea, která je však hnědožlutá až hnědá až skořicově hnědá a je nejedlá. Černorosol bukový Eidia plana, který nemá knoflíkovité plodnice a nerostou jednotlivě a na spodní straně nejsou zřasené.
Zajímavosti: Za tepla vysychá, ale za deštivého a vlhkého počasí opět oživuje. Dosti autorů uvádí též synonym Exidia glandulosa (Bull.) Fr. Stejný jako u Černorosolu bukového.

Literatura : Internetové stránky 2005.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 319.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 51.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 34, 108, 109.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 102, 120.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 20, 55.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 90.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 45.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 60.

Tento den jsme určili v této lokalitě 28 druhů a já nafotil ještě další 2 druhy. byla to penízovka sametonohá a rážovka rumělková.
Takovouto úrodu jsem v tento den neočekával.
Dále jsem fotil tento černorosol ještě v roce 2009 a tento jsem i mikroskopoval. Naměřená velikost výtrusů dne 18.3.2009 12,6-18,6 x 4,8-5,6 µm.

Výroční schůze 2010

16. února 2010 v 20:18 | muchomurka modrá |  Zprávy MK Úpice


Dne 9.2 2010 byl uspořádána výroční schůze MK Úpice. Členové kroužku byly seznámeni s činností kroužku v uplynulém období a s hospodařením kroužku. Dále se zabývali plánem činnostï kroužku v tomto roce. Poté připravili strategii na ochutnávku hub v Chocni.
Na závěr bylo odsouhlasení přednesených zpráv a také byl odsouhlasen plán práce na rok 2010.

Závěrem mělo být promítání diapozitivů, které se pro technickou závadu na promítačce nekonalo.
Proto byla schůze předčasně ukončena.

Rok 2008 černorosol smrkový

15. února 2010 v 14:45 | muchomurka modrá |  Čeleď Exidiaceae

9. dubna 2008 jsem vyrazil s fotoaparátem na vycházku směrem na Nový Domov dále pak na Vébrovku a zpět na Nové Dvory, kde jsem počítal s občerstvením v místní restauraci Dvoračka.
Cestou nad Novými Dvory jsem v prořezané smrčince, na vyřezaných stromcích, uviděl docela pěkný černorosol smrkový. Tak jsem neváhal a fotil.


Černorosol smrkový

Exidia pithya (Alb. et Schw.) ex Fr. 1822

Slovenský nátev: Tmavorôsolovec smrekový.


Plodnice tenká, čočkovitého tvaru, 01-05 cm tlustá, hladká a rovná, mírně zvlněná, splývající i do větších ploch, 1-20 cm dlouhých.
Spodní strana přitisklá k substrátu, svraskalá až řasnatě zvlněná, barvy olivově nazelenalé.
Plodná vrstva je na povrchu velmi málo bradavkatá, barvy hnědočerné až černé.
Výtrusný prach - výtrusy, hladké, průhledné, neamyloidní, klobásovitého tvaru,11-20 x 3-6 µm velké.
Výskyt leden až prosinec v lesích na odumřelých neodkorněných větvých nebo na mladších odumřelých kmíncích jehličnanů. Upřednostňuje smrk a chladné vlhké počasí.
Nejedlý.
Možnost záměny: Černorosol bukový Exidia plana rostoucí pouze na listnatých stromech a má daleko více tvarované hymenium nejedlý, Černorosol uťatý Exidia truncata - nejedlý.
Zajímavosti: Doprovází většinou jiné dřevní houby působící hnilobu dřeva.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 51.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 110, 111.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 55.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 70.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 140.

Bylo jich tam hafo. Jinak jsem při této vycházce určil 20 druhů a fotil jsem ještě další 2 druhy. Byla to dřevnatka číškomilná a chlupáček bělostný. Byl to opět vydařený den.

Rok 2002 Vzácný černorosol chrupavčitý

14. února 2010 v 18:33 | muchomurka modrá |  Čeleď Exidiaceae
Při procházce lesoparkem v Trutnově jsme 1. února 2002 s Jirkou Kovačem našli na lipové silnější větvi černorosol chrupavčitý.

Černorosol chrupavčitý

Exidia cartilaginea Lund. & Neuh. 1935


Slovenský název: Tmavorôsolovec brezový
Synonyma: Tremella albida Hudson 1778 ss. Sommerfelt 1826

Plodnice 0,5- 3 cm v průměru, bochánkovitá, houževnatá, chrupavčitě rosolovitá, na povrchu zvlněná, přisedlá k substrátu. Barvy nejdříve čistě bílé, později světle hnědé.
Dužnina je chrupavčitě rosolovitá.
Výtrusný prach bílý, spory válcovité, jitrnicovitě prohnuté, velikosti 10-13 x 4-5 m.
Výskyt leden až prosinec od pahorkatin do nižších horských poloh na mrtvém dřevě listnáčů a spadaných větvích. Najdeme jej na přirozených stanovištích jako jsou habřiny s lípou a dále pak v alejích starých stromů a parcích. Upřednostňuje lípy a javory. Často pokrývá velké plochy tohoto substrátu.
Nejedlý.
Možné záměny: Černorosol bukový Exidia glandulosa pouze v mládí. Je též nejedlý. Černorosol bezbarvý Exidia nucleata, taktéž v mládí. Je nejedlý.
Zajímavosti : Je to saprotrof. V Červeném seznamu hub je veden jako téměř ohrožený druh.V Trutnovském lesoparku dosti hojný.
Literatura : Internetové stránky 2005.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec & Miroslav Beran 2006 str. 115.

Byla to dosti velká radost. Takováto vzácnost se nenajde každý den. Potom jsem jej fotil v roce 2004 a v roce 2009, kdy jsem plodnice i mikroskopoval. Naměřeny výtrusy 1.4.2009 11,2 x 4,2 µm.
V české ani slovenské literatuře jsem toho o tomto duhu moc nenašel.
Celkově jsme tento den určili 17 druhů, ale nic dalšího jsem nefotil.


Vraťme se k černrosolům Černorosol bukový

13. února 2010 v 16:36 | muchomurka modrá |  Čeleď Exidiaceae

31. ledna roku 2002 jsem se vydal podívat za bytovku v Trutnově do lokality Poříčský hřbet. Takovéto procházky po Novém roce docela dobře poslouží k rozhýbání zlenivělého těla a sundání nějakého deka, které jsme za svátky přibrali. Docela jsem počítal, díky teplejšímu počasí s tím, že bych zde nějaký ten černorosol mohl nafotit. Stalo se: Byl na březové větvi, která ležela u lesní cesty.

Černorosol bukový

Exidia glandulosa (Bull.) Fr. 1822


Další české jméno: Černorosol žláznatý.
Slovenské jméno: Tmavorôsolovec mozgovitý.
Další slovenské jméno: Exídia mozgovitá
Synonyma: Exidia neglecta J. Schröt., Exidia plana (Wigg.) Donk 1966,
Exidia spiculosa (Pers.) Sommerf. 1826, Exidia intumescens sensu auct. 2005, Gyraria spiculosa (Pers.) Gray 1821, Tremella arborea sensu auct. 2005, Tremella atra Fr. 1782, Tremella glandulosa Bull. 1789, Tremella intumescens sensu auct. 2005, Tremella spiculosa Pers. 1796, Tremella plana F.H. Wigg. 1780,

Plodnice 3- 25 cm v průměru, 0,3-2 cm vysoká,
v mládí šedá, kulovitá nebo terčovitá, přirostlá k substrátu, Později za vlhka měkce pružně rosolovitá, laločnatá a slizká, za sucha tvrdá, sklovitá a lámavá, ve stáří až vrásčitá. Tvoří ji husté mozkovitě zprohýbané laloky. Celá je pokrytá kuželovitými řídce roztroušenými drobnými, kuželovými bradavkami. Barvy lesklé, hnědočerné, olivově černé až černé. Plodnice je brzy rozlitá a splývá s ostatními.
Vrchní strana je pokrytá hymeniem.
Spodní strana je sterilní, černošedá a matná.
Dužnina je silná 0,5-1,5 cm, rosolovitá měkká, vodnatě šedá, chuť nevýrazná, vůně taktéž nevýrazná.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou podlouhle válcovité, prohnuté, dlouhé, hladké, bezbarvé, 10-18 x 4-6 µm velké.
Výskyt srpen až květen, v kyselých doubravách a oligotrofních habrových doubravách na mrtvém dřevě listnatých stromů, na jejich pařezech a větvích, v olšinách na víceméně rašelinných půdách. Upřednostňuje buky a duby, hlavně jejich řezné plochy, chladné a vlhké počasí.
Nejedlý.
Možnost záměny: Černorosol uťatý Exidia truncata jež má plodnice knoflíčkovité, jednotlivě rostoucí a na spodní straně černě plstnaté a až tlustší chlupaté. Vrchní strana má jemně bradavčitá Je nejedlý.
Zajímavosti: Na Trutnovsku dosti častý a prakticky jej lze nalézt po celý rok. Za suchého počasí jakoby mizí a tvoří tvrdou černou krustu,po navlhčení se opět oživuje. Jeho podhoubí způsobuje bílou hnilobu dřeva. Jinak někdy připomíná kapky asfaltu.

Základní znaky rodu Exidia - černorosol: Taxonomie: Čeleď Exidiaceae, řád Auriculariales, podtřída Tremellomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice bývají káčovité, miskovité, dále pak bradavkovité nebo nepravidelně laločnaté. Plodná část je horní a je oddělena od spodní sterilní části. Hymenium, čili plodná strana bývá plochá, zvlněná, pokrytá často drobnými bradavkami. Rostou saprotrofně na dřevě listnáčů i jehličnanů.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 319.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 50.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 110.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 120.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 55.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 89.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 45.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 60.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str.212, 228.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 190.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 270.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 70.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 74.

Jinak jsem cestou určil 16 druhů a nafotil ještě jeden druh číšovec nahloučený. Byla to docela hezká asi tříhodinová procházka.


Ochutnávka hub v nálevu v Chocni.

12. února 2010 v 23:29 | muchomurka modrá |  Zprávy MK Úpice
Po dva roky se klání o nejlépe a hlavně nejchutněji naložené houby pořádalo v našem mykologickém klubu v Úpici. Tento rok se pořádání ujmul MK Choceň Je to velmi náročná akce hlavně na pořadatelskou službu. Tohoto klání se zůčastní naši nejlepší z Úpického předkola.
Pro všechny zde dávám pozvánku a propozice.

Věřím, že naši borci zabodují na předních místech. Proto jim přeji hodně zdaru. Já se z důvodu renovace své tělesné schránky nemohu zúčastnit. Velmi mě to mrzí, že se nesetkám se svými známými z naší republiky. Budou zde určitě přítomny i kapacity z ústředí.
Tak držím palce našim borcům z MK Úpice, aby se dobře umístili a také všem zúčastněným členům z pořádajícího MK Choceň aby jim vše klaplo.












Čepičatka prstenitá květen 2002

10. února 2010 v 22:51 | muchomurka modrá |  Čeleď Bolbitiaceae

16. května 2002 jsme s panem Novotným se šli podívat do KRNAPu, oblast Zlatého potoka. Doufali jsme že zde něco nafotíme. Cestou jsme se zastavili v Trutnově Horním Starém Městě - lokalita Bělidlo, podívat se zda nám zde nenarostl ucháč obecný. Tento tam nebyl, ale při okraji cesty v blízkosti potůčku bylo pár hezkých plodnic čepičatky prstenité. Tak jsme si je nafotili.


Čepičatka prstenitá

Conocybe aporos Kits van Wav. 1970

Další české jméno: Čepičatka bezpórá
Slovenské jméno: Kapucňovec
Synonyma: Pholiotina aporos (Kits v. Waveren) Clémençon 1976


Klobouk 1,5- 4 cm v průměru, polokulovitý, později vyklenutý až plochý s nízkým hrbolem na středu, do poloviny jemně rýhovaný. Je hygrofánní, za vlhka rezavě až červenavě hnědý, často skvrnitý a vysychá do žlutavé až okrově hnědé barvy.
Lupeny jsou úzce připojené, nejdříve okrové, později hnědé až tmavě okrově hnědé. Mají bělavě vločkaté ostří.
Prsten je tence blanitý, převislý, na svrchní straně jemně rýhovaný, bílý ale opadávající.
Třeň 3-5 cm vysoký, 0,15-0,4 cm tlustý, válcovitý, ve spodní straně světle vláknitý až vločkatý, barvy hnědé až tmavohnědé, na vrcholu je však světlejší.
Dužnina má muškátovou vůni.
Výtrusný prach rezavě hnědý, výtrusy válcovité mající plynule zesílené stěny bez klíčků a pórů, velikosti 7-11 x 4-6,4 µm.
Výskyt březen až červen ale též ji můžeme nalézti v září až listopadu vcelku hojně ve skupinách v trávě a detritu v lesích i mimo les, v parcích zahradách a podél cest. Upřednostňuje narušené půdy bohaté na živiny.
Nejedlá.
Zajímavosti: Je to saprotrof.

Základní vlastnosti rodu Conocybe - čepičatka: Taxonomie: Čeleď Bolbitiaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou kloboukaté, lupenaté a křehké. Klobouky jsou barvy žlutohnědé nebo rezavě hnědé, třeň mají válcovitý, ojíněný až chloupkatý. Výtrusný prach mají rezavě hnědý. Výskyt saprotrofně na zemi a tlejícím dřevě. Hlavním rodovým znakem je hymeniformní pokožka klobouku, což znamená že se skládá povrch z vrstvy palisádovitě uspořádaných většinou kyjovitých buněk. Je to velice obtížný rod na určování.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 44
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 267.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 236.

Určili jsme zde na jednom místě 3 druhy, nafotil jsem ještě jeden druh a to polničku lysou.

Čechratka sklepní červen 2004

9. února 2010 v 11:44 | muchomurka modrá |  Čeleď Tapinellaceae

Bylo 17. června 2004 a my jsme se s Jirkou Kovačem vydali do naší oblíbené lokality lesa Království v Kocbeřích. Po chvilce procházky jsme narazily na čechratku sklepní a tak mi nezbývalo nic jiného, než batoh dolu a fotit.

Čechratka sklepní

Tapinella panuoides (Batsch) E.-J. Gilbert 1931

Další české názvy: Čechratka lasturová, trepkovitka sklepní.
Slovenský název: Čechračka lastúrovitá.
Synonyma: (Agaricus panuoides Fr. 1818, Crepidotus panuoides (Fr.) Pilát 1936, Paxillus acheruntius Humb.: Steud., Paxillus fagi Berk. & Broome 1882, Paxillus panuoides (Fr.) Fr. 1838, Paxillus panuoides var. fagi (Berk. & Broome) Cooke 1883, Paxillus panuoides var. ionipes Quél. 1888, Paxillus panuoides var. rubrosquamulosus Svrček & Kubička 1964, Plicaturella panuoides (Fr.) Rauschert 1992, Serpula panuoides (Fr.) Zmitr. ex Zmitr. 2001, Tapinella panuoides (Fr.: Fr.) Gilb

Klobouk 2- 10 cm v průměru jazykovitý až lasturovitý, tence masitý,
plstnatý až zrnitě šupinkatý, okraj tenký a podvinutý, někdy bokem přirostlý. Barva okrová až žlutohnědá, někdy s olivovým nádechem.
Lupeny husté, rozvětvené,
na spodku anastomosami pospojované, kadeřavě vlnité, barvy špinavě až olivově žluté.
Třeň velmi krátký, postranní, někdy úplně schází. Barvy olivově žluté až hnědožluté.
Dužnina houbovitě měkká, barvy bělavé až žluté, voní slabě po anýzu, chuť mírná.
Výtrusný prach bledě rezavý, výtrusy bledě žluté, někdy až bledě okrově rezavé, skoro kulovité, hladké, velikosti 4-6,5 x 3-4 µm.
Výskyt červenec až listopad, na rozkládajícím se dřevě a pařezech jehličnanů. Najdeme ji i na trámech ve sklepích a dolech . Upřednostňuje chudé písčité půdy a borové dřevo.
Nejedlá.
Možnost záměny: Hlíva hnízdovitá Phyllotopsis nidulans která má na klobouku živě oranžové odstíny a liší se i mikroskopicky. Je nejedlá. Čechratka černohuňatá Tapinella atrotomentosa, která má tmavší, mohutnější klobouk, vyvinutý třen a roste na rozkládajícím se jehličnatém dřevě a je též nejedlá.
Zajímavosti: Tvarem připomíná hlívu. Naprosto ji schází cystidy. Ve starší literatuře je někdy uváděna jako jedlá, ale chuti nevalné.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 249.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 43.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 672, 673.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 335.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 269.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 199.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 212.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 88, 94, 190, 194, (příloha26/52).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 69, 249.

Tento den byl pro fotografování jako stvořený. Určili jsme na této lokalitě 53 druhů hub a já jsem si zde nafotil ještě dalších 5 druhů a to morušovku bradavčitou , muchomůrku plavou, rez ovesnou, vápenatku sp., zlepníček jahodovitý.

Čechratka podvinutá září 2000

8. února 2010 v 15:19 | muchomurka modrá |  Čeleď Paxillaceae

23.září roku 2000 jsem se po výstavě v Úpici vydal opět do lesa Království, a to lokality Kohoutov, nasbírat si nějaké houby pro sušení a nakládání. Ve vysokém travnatém lese jsem uviděl docela slušnou čechratku podvinutou. I když jsou tyto čechratky velmi časté, tak jsem nikdy žádnou nenafotil. Protože jsem mněl sebou i fotoaparát , tak mi to nedalo, řekl jsem si že to již nebudu odkládat a zmáčkl jsem spoušť.

Čechratka podvinutá

Paxillus involutus (Batsch. ex Fr.)Fr. 1838


Slovenský název: Čechračka podvinutá
Synonyma: Agaricus adscendibus Bolton 1788, Agaricus contiguus Bull. 1785, Agaricus contiguus Bull. & Vent. 1809, Agaricus involutus Batsch 1786, Agaricus involutus var. involutus Batsch, 1786, Omphalia involuta (Batsch) Gray 1821, Omphalia involuta var. involuta (Batsch) Gray 1821, Paxillus involutus var. excentricus Fr.

Klobouk 2-20 cm v průměru, v mládí sklenutý, později rozložený až nálevkovitý, matný, plstnatý nejdéle v mládí na podvinutém okraji. Později olysávající a za vlhka naslizlý. Okraj je ve stáří jen sklopený, někdy krátce rýhovaný. Barvu má okrově hnědou s olivovým nádechem. Ve stáří až rezavě hnědý.
Lupeny široce připojené až sbíhavé, v mládí trochu zvlněné, žilnatě propojené a lehce oddělitelné od dužniny klobouku, husté, světle žluté až olivově žluté, někdy i hlínově žluté, na poranění hnědnoucí, otlačením tmavě hnědočervenají.
Třeň 4- 8 cm vysoký, 0,8-2 cm tlustý, více méně válcovitý, tuhý, hladký, holý, centrální či méně excentrický, často ohnutý a někdy i zašpičatělý, žlutavý až rezavě žlutý a často jemně ojíněný. Otlakem hnědne.
Dužnina v klobouku měkká, ve třeni tuhá, bělavá či žlutavá, na řezu hnědnoucí, vařením až zčerná. Chuť nakyslá, vůně příjemně ovocná až houbová.
Výtrusný prach nažloutle hnědý až hnědý, výtrusy jsou elipsoidní, hladké, barvy žluto až šedohnědé velikosti 8-12 x 4-6 µm.
Výskyt červen až listopad, velmi hojně v druhotných smíšených lesích, ale i
ve všech typech lesů, jako jsou kulturní smrčiny, přirozené borové porosty tak i v zahradách, sadech, parcích, stromořadích i dokonce mezi domy na nevápenatých půdách. Upřednostňuje kyselejší písčité půdy. Též ji najdeme v borových lesích na píscích např. v Polabí ale i v karpatském severním předhoří v okolí Rabsztyna.
Jedovatá.
Možnost záměny: Čechratka olšová Paxillus rubicundulus která je menší,
má klobouk světlejší barvy a tmavší vrostlé nebo vtlačené šupinky. Lupeny se nebarví, nebo velmi slabě, výskyt pod olšemi. Je nejedlá. Lupenopórka červenožlutá Phylloporus pelletieri která nemá tak pravidelné lupeny a po pomačkání plodnice nepřechází do barvy rezavě hnědé, Je jedlá.
Zajímavosti : Vytváří ekomykorhizu s břízou i jehličnatými stromy, může však růst i saprofyticky z odumřelého dřeva. Někteří houbaři ji sbírají a nakládají do octa, ve starých atlasech je uváděna jako jedlá. V Rusku dokonce velmi oblíbená houba. Otrava je tzv. gastroenteritický syndrom. Příznaky se mohou objevit za 1-4 hodiny nevolnostmi, bolestmi v břiše a průjmy. Později se může projevit imunohemolytický syndrom třesavkou, bolestmi v kříži, teplotou, červenou močí až ledvinovým selháním. Dříve byla považována za jedlou, uvařená může způsobit alergické potíže.. Byl u ní objeven nejedovatý antigen, který zapříčiňuje rozpad červených krvinek. Dle zjištění ale způsobila již dokonce úmrtí. Za syrova je údajně jedovatá. V roce 1969 se s ní naloženou v octě zúčastnila ankety o nejoblíbenější houbu p. J. Velkoborská z Prahy 4. Pro zajímavost se této soutěže s touto houbou zúčastnili 3 lidé. Plodnice do sebe může do určité míry i radioaktivní izotopy. Jinak však je jedna z hub, která má největší obsah draslíku, 50-65 g v 1kg sušiny.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 162.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 43.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 672.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 267, 283.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 334.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 22, 28, 269.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 199.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 212.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 180.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 140.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 41.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 43, 144, 186, 187, 189, 212, 216, 233.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 123.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986 str. 124.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 13, 29, 30, č. 3-5 str. 64, 75, č. 8-10 str.132, 140, 142, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 77, 92, 93 (příloha 25/50).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951.str. 69.

Také dodnes mám pouze tuto jednu fotku. Jinak jsem tam ten den určil 52 druhů. Protože jsem měl sebou malého synovce, tak jsem se dále focením nezabýval a věnoval jsem se sběru a vysvětlování jedlosti jednotlivých druhů.

Čechratka olšová červen 2009

8. února 2010 v 11:03 | muchomurka modrá |  Čeleď Paxillaceae
Byl hezký 3. červen 2009 a přítel Průša mě vytáhl na procházku s Broumovského chráněného území. Naším cílem byla osada Kuprovka a odkaliště kolem. Rostlo zde totiž dosti druhů hub. Rohodl jsem se na tomto odkališti opět nafotit čechratku olšovou. Rostla mezi nálety borovic, bříz a dalších listnáčů

Čechratka olšová

Paxillus rubicundulus Orton 1969

Slovenské jméno: Čechračka jelšová
Synonyma: Paxillus filamentosus sensu auct.; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Paxillus filamentosus (Scop.) Fr. 1838, Paxillus leptopus Fr.

Klobouk 5-10 cm v průměru nejdříve sklenutý, později rozložený až mělce nálevkovitý, okraj v mládí podvinutý, jinak výrazněji vláknitě šupinatý, většinou rozpraskaný, jemně zprohýbaný. Za vlhka až naslizlý. Šupinky jsou barvy olivohnědé, šedohnědé, červenohnědé až černé.
Lupeny husté, úzké, sbíhavé, částečně vidlené, barvy žluté až okrově hnědé, ve stáří rezavé, po poranění pouze mírně hnědnou.
Třeň 3-7 cm vysoký, 0,8-1,5 cm tlustý, vláknitý, na bázi kořenující, barvy červenohnědé po poranění hnědnoucí, na bázi s tenkými provazci.
Dužnina v klobouku okrová, ve třeni rezavá, na řezu červenohnědnoucí, vůně jemná, chuť nakyslá.
Výtrusný prach žlutočervený až žlutohnědý, výtrusy jsou široce elipsoidní, velikost 7-9 x 4.5-5 µm.
Výskyt červen až listopad, nehojně, často ve skupinách, pod olšemi v listnatých lesích, nejčastěji v olšinách a olšovém mlází na vlhké bohaté půdě. Upřednostňuje rašeliníkovou půdu.
Nejedlá.
Možné záměny: Čechratka podvinutá Paxillus involutus, která je masitější, klobouk je bez šupin a otlačením tmavne, je jedovatá.
Zajímavosti: Může mít ty samé účinky jako Čechratka podvinutá Paxillus involutus, je však vzácnější než tato čechratka.

Základní znaky rodu Paxillus - čechratka: Taxonomie: Čeleď Paxillaceae, řád Boletales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi Plodnice jsou statné a masité. Klobouk v mládí široce kuželeovitý, později na středu vmáčklý a ve stáří až nálevkovitý, okraj dlouho podvinutý. Lupeny dosti úzké. Třeň spíše středový. Dužnina bělavá až nažloutlá. Výskyt mykorrhizně s různými stromy.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 241.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 43.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 267.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 334.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 269.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 199.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 140
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 190.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 100.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 69.

Zároveň jsem si vzal domů plodnici na mikroskopování. 5. června jsem ji zmikroskopoval

Naměřeny výtrusy byly velikosti 7-8,4 x 4,2-4,9 µm. Jinak jsme zde určili 26 druhů hub a já v tomto Broumovském ráji nafotil ještě hlívu ústřičnou, hrobenku písečnou, kališník obecný a kořenovec načervenalý.

Čechratka černohuňatá červenec 1999

7. února 2010 v 15:11 | muchomurka modrá |  Čeleď Tapinellaceae

31.července 1999 jsme s Jirkou Kovačem se šli podívat na Zamedký vrch a Bělidlo v HSM.Cestou nad Bělidlem jsem na zetlelém pařezu uviděli čechratku černohuňatou, která se rozhlížela po svém okolí.

Čechratka černohuňatá

Tapinella atrotomentosa (Batsch) Šutara 1992


Slovenské jméno: Čechračka tmavohlúbiková
Synonyma: Agaricus atrotomentosus Batsch 1783, Agaricus atrotomentosus var. atrotomentosus Batsch 1783, Paxillus atrotomentosus (Batsch. Ex Fr.) Fr. 1836, Paxillus atrotomentosus var. atrotomentosus (Batsch. Ex Fr.) Fr. 1836, Sarcopaxillus atrotomentosus (Batsch) Zmitr., Malysheva & E.F. Malysheva, in Zmitrovich, Malysheva, Malysheva & Spirin 2004)

Klobouk 5-25 cm v průměru, škeblovitý, sklenutý, plochý na středu vtlačený, s výrazně podvinutým okrajem, tlustomasý, v mládí plochý a sametový, ve stáří špinavě rozpukaný a lysý. Barvy rezavě hnědé až olivově hnědé, někdy i černohnědé.
Lupeny husté, sbíhající na třeň, kde jsou až žilnaté, příčně spojované, okrově až špinavě žluté, na otlačených místech hnědnoucí. Jsou lehce oddělitelné od klobouku.
Třeň 3-10 cm vysoký, 1-5 cm tlustý, excentrický, kořenovitě zahrocený, tuhý, pružný, s tmavě hnědou až černohnědou pokožkou, někdy až sametově černý. Uvnitř je v mládí dužnatý, později jakoby houbovitě vycpaný.
Dužnina masitá, šťavnatá, někdy až vodnatá, nažloutlá až okrově žlutá, vůně houbově nakyslá, chuť trpce kyselá, někdy až nahořklá.
Výtrusný prach rezavě hnědý, nažloutle hnědý až hnědý. Výtrusy jsou barvy bledě žlutavé až žlutohnědé, elipsoidní, někdy kulovitě elipsoidní, hladké, 4-6,5 x 3-4,5 µm velké.
Výskyt červenec až listopad hojně na trouchnivějících pařezech a odumřelých kořenech či v půdě ponořeném tlejícím dřevě jehličnanů. Upřednostňuje smrky a borovice. Najdeme ji i na chudých písčitých půdách.
Nejedlá.
Možnost záměny:
Hřib hnědý Xerocomus badius, a hřib plstnatý Boletus subtomentosus. Pouze při pohledu shora, po utržení však zjistíme přítomnost lupenů. Čechratka sklepní Tapnella panuoides která nemá vyvinutý třeň a je nejedlá. Čechratka podvinutá Paxillus involutus, která se liší špinavě okrovou barvou klobouku. Třeň má barvy žlutavé. Vyskyt je rostoucí přímo ze země a ne ze dřeva a je slabě jedovatá
Zajímavosti: V některých publikacích považována za jedlou , ale u některých lidí vyvolává zdravotní potíže. Já ji používám v malém množství do směsí a značně chutná i mým přátelům naložená v octě. Zatím já ale i další známí jsme s ní nemněli žádné zdravotní potíže. V knize ,,Velký atlas hub" autor Pavol Škubla ji řadí mezi jedovaté. Od rodu Paxillus se liší pouze mikroskopicky. Její dužnina je používána k barvení vlny.
Základní znaky rodu Tapinella - čechratka: Taxonomie: Čeleď Tapinellaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělění Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou statné a masité. Klobouk široce kuželovitý, později na středu vmáčklý, někdy i nálevkovitý, okraj je dlouho podvinutý. Lupeny jsou dosti úzké a na třeň sbíhavé. Třeň bývá většinou výstřední až boční, někdy však i středový. Dužnina bělavá až nažloutlá. Mikroskopicky je povrch třeně sterilní, trama lupenů není slizovité, má užší bazidie, kratší výtrusy a je bez cystid.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 162.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 43.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 672, 673.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 267.
Houby autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 334.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 212.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 269.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 199.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 180.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 140.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 123.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986 str.124.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 13, č. 3-5 str. 53, 75, č. 8-10 str. 140, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 77 (příloha 26/51).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 69, 70.

Byl to opět jeden z hezkých výletů do přírody. Určili jsme celkem 64 druhů hub, z čehož jsem nafotil pouze tento jeden. Jinak jsem se věnoval hlavně sběru hub.


Čapulka bahení červen 1998

6. února 2010 v 14:20 | muchomurka modrá |  Čeleď Leotiaceae
7.června 1998 jsme se s Jirkou Kovačem vydali opět do lesa Království v oblasti Kocbeře. Tam v hezké bažinaté oblasti jsme našli krásnou čapulku bahenní. Takto se mi ji podařilo nafotit.

Čapulka bahenní

Mitrula paludosa Fr. 1816

Další český název: Čapulka bažinná.
Slovenský název: Čiapočka močiarna.
Synonyma: Clavaria epiphylla Dicks. 1793, Clavaria phalloides Bull 1789, Leotia epiphylla (Dicks.) Hook. 1821, Leotia uliginosa Grev., Mitrula elegans (Berkeley) Fries, Mitrula norvegica Rostr., Mitrula phalloides (Bull.) Chevall. 1826, Mitrula phalloides (Bull. ex Fr.) Fr.

Plodnice vzpřímená až vřetenovitá, 1 - 8 cm vysoká, rozlišená v plodnou a neplodnou část. Občas najdeme celé bílé plodnice. Viz obrázek který je z téže lokality. Foceno 12.června 2007.

Klobouk 0,5-3 cm vysoký, 0,2-1 cm široký, kyjovitého, hruškovitého nebo válcovitého tvaru, často dosti nepravidelně, zprohýbaný a laločnatý, křehký a dutý, vodnatý. Barvy živě oranžově nebo žloutkově žluté. Občas najdeme bílé plodnice.
Třeň je 2 - 5 cm dlouhý a 0,1 - 0,3 cm tlustý, křehký, vodnatý, rourkovitý, ostře oddělený, tenký válcovitý, průsvitně bělavý, dole světle hnědavý, lysý, jen s bílými hladkými chloupky na bázi.
Výtrusný prach bílý, výtrusy průhledné, hladké, kyjovité až cylindrické, vyplněné kapičkami, velikosti 10-18 x 2,5-4 µm.
Výskyt duben až září většinou pospolitě v mechovitých místech, na tlejících zbytcích rostlin

ponořených v čisté vodě, na jehličí, listí, větévkách v lesních močálech a bažinách. Upřednostňuje rašeliník, smrkové jehličí a větévky dále pak stojatou a čistou vodu. Vyrůstá i ze šišek ponořených v této vodě. Upřednostňuje jarní období.
Nejedlá.
Možnost záměny: S kyjovenkou plavou Spathularia flavida které má větší plodnice, bočně smáčklé, na okrajích vlnitě zprohýbané, ploché žlutookrově zbarvené a je nejedlá. Čapulka jedlová Heyderia abietis, která jsou též nejedlé a drobnější.
Zajímavosti: Je to indikátor čistoty vody. Na stanovištích působí velmi estetickým dojmem. Někteří mykologové ji řadí mezi jazourkovité.

Základní znaky rodu Mitrula - čapulka: Taxonomie: Čeleď Leotiaceae, řád Helotiales, podtřída Leotiomycetidae, třída Leotiomycetes, oddělení Ascomycota, říše Fungi. Plodnice se dělí na plodnou a sterilní část. Plodná část má barvu okrovou a oranžovou. Výtrusy bývají s jednou přepážkou. Výskyt saprotrofně na tlejících zbytcích listí a bylin.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 382.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 41.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 38, 39.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 104.
NORDIC MACROMYCETES VOL1 Ascomycety. Autor Lise Hansen † & Henning Knudsen 2000 str. 182.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 17.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 22, 58.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 35.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 50.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 249.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 141.

7.6.1998 jsme s Jirkou Kovačem určili celkem 10 druhů hub, dalšího nic jsem ten den nefotil.
12. 6. 2007 jsem zde byl s Jirkou Kovačem a byl s námi další mykolog Jiří Hak ze Svobody nad Úpou. Určili jsme zde 21 druhů a já zde fotil pouze tuto čapulku.

Březovník obecný září 1999

4. února 2010 v 14:36 | muchomurka modrá |  Čeleď Fomitopsidaceae

Je rok 1999 14. zaří a já jsem se vydal na vycházku z Trutnova - Lhoty do Trutnova - Bohuslavic přes Čížkovi kameny. Pod Čížkovými kameny v březině jsem na spadlé březové větvi uviděl tohoto krásného březovníka.

Březovník obecný

Piptoporus betulinus (Bull.) P. Karst. 1881


Slovenské jméno: Brezovník obyčajný
Synonyma: Agarico-pulpa pseudoagaricon Paulet 1793, Boletus betulinus Bull. 1788, Boletus suberosus Batsch 1753, Boletus suberosus Wulfen 1786, Fomes betulinus (Bull.) Fr. 1890, Placodes betulinus (Bull.) Quél. 1888, Polyporus betulinus (Bull.) Fr. 1815, Ungularia betulina (Bull.) Lázaro Ibiza 1916, Ungulina betulina (Bull.) Pat. 1900)

Klobouk 5 - 20 cm široký, 7-15 cm odstávající od substrátu, 2-5 cm silný, až kopytovitý vějířovitý. Je přisedlý nebo přirostlý třeňovitě zúženým bokem k substrátu. Tvarem je v mládí kulovitý pak polokulovitý, vyklenutý až ploše vyklenutý, s výrazným valem na okraji, hladký, lysý, bez pásů, bělavý v mládí, pak okrově hnědý až šedohnědý. Papírovitá pokožka ve stáří rozpukává.
Rourky jsou 0,2-0,8 cm vysoké, křehké, v mládí bělavé, později okrově nahnědlé, ve stáří až hnědé. Póry jsou drobné, bílé, špinavě nahnědlé až našedlé a při ústí jsou ojíněné. U zralých plodnic se rourky dají lehce oddělit od dužniny.
Dužnina je bílá, na průřezu trochu mramorovaná. V mládí je měkká a šťavnatá, později vatovitě korkovitá, suchá, drobivá a velmi lehká. Vůně poněkud nakyslá a chuť taktéž mírně nakyslá.
Výtrusný prach je barvy bílé, výtrusy jsou válcovié, prohnuté ve tvaru rohkíku, hladké, bezbarvé, velké 5-6,5 x 1,5-2 µm.
Výskyt duben až prosinec hojně jednotlivě nebo ve skupinách v březových hájích a smíšených lesích s převahou bříz parazituje na živých pak i odumřelých kmenech a větvích bříz.
Nejedlý.
Možné záměny: Pstřeńovec dubový Piptoporus quercinus který je vzácný, na okraji měkké plodnice nemá sterilní val. Barvy bělavé až žluohnědé. Vyskyt na dubech. Je taktéž nejedlý.
Zajímavosti : Tvoří jednoletén až dvouleté plodnice. Někteří lidé jej používají na čajový vývar z důvodu toho, že v jeho dužnině byla zjištěna látka betulin, která brzdí růst nádorových buněk. V Polsku jej považují za houbu proti rakovině žaludku. Rychle rozkládá dřevo hnilobou zpočátku bílou, později červenohnědou s kostkovitým rozpadem. Takto rozložené dřevo, které lze v prstech rozemnout na prášek, používali ve Švýcarsku k čištění součástek do hodinek. Jinak ze střední části se vyráběli malinké hranolky, které používají sběratelé hmyzu. Je to však nejnebezpečnější houba pro břízy. Pro rozmnožování má bipolární mechanizmus. Na Březovníku parazituje z hub Masenka citrónová Hypocrea pulvinata pokud je plodnice na stromě a nedohub oranžový Hypomyces aurantius pokud leží plodnice na zemi. Plodnice vytváří teprve tehdy když hostitelský strom odumírá. Někteří autoři uvádí dokonce mladé plodnice jako jedlé.

Základní znaky rodu Piptoporus - březovník: Taxonomie: Čeleď Fomitopsidaceae, řád Polyporales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou jednoleté až dvouleté, kloboky jsou v mládí měkké, povrch tvoří tenká papírová pokožka. Hymenofor je porioidní na spodní časti. Výtrusný prach je bílý. Výskyt paraziticky na listnáčích u kterých vyvolává hnědou hnilobbu dřeva.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 37.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 226, 272, 273.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 11, 146
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str.110.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 26, 129.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 68
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 80.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 234.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 180.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 69, 173, 179, 196, 221.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str 287.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 88.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 102, 166.

Tento den jsem určil 44 druhů, ale více než tento jeden jsem nefotil. Věnoval jsem se sběru.