Červen 2010

Červen 2010 Spálenitka uhelná

26. června 2010 v 12:02 | muchomurka modrá |  Čeleď Pyronemataceae
Po sírovci žlutooranžovém jsme s Jirkou Kovačem, v Trutnově na Poříčském hřbetu, fotili ještě 13.června roku 2010 spálenitku uhelnou která rostla na sotva 5 měsíců starém spáleništi uprostřed lesní cesty.


Spálenitka uhelná

Anthracobia melaloma (Alb. & Schwein.) Arnould 1893

Slovenské jméno: Uhliarka obyčajná 
Synonyma: Anthracobia melaloma f. melaloma Alb. &
Schwein.) Arnould
1893, Humaria melaloma (Alb. & Schwein.) P. Karst. 1885, Lachnea melaloma (Alb. & Schwein.) Sacc. 1889, Patella melaloma (Alb. & Schwein.) Seaver 1928, Peziza melaloma Alb. & Schwein. 1805, Pyronema melalomum (Alb. & Schwein.) Rehm)
                                                                                                                                          
Plodnice 0,2-1,2 cm v průměru miskovitá až terčovitá.
Vnitřní strana špinavě oranžová
Venkovní strana světleji okrově oranžová s trsy nahnědlých chloupků.
Výtrusný prach Výtrusy s 2 olejovými kapkami, velikosti 14-22 x 7-10µm.
Výskyt duben až říjen na spáleništích.
Nejedlá.
Možné záměny: Spálenitka krátkochlupá Anthracobia
makrocystis
která se dá rozlišit jedině mikroznaky.

Základní znaky rodu Anthracobia - spálenitka: Taxonomie: Čeleď Pyronemataceae, řád Pezizales, podtřída Pezizomycetidae, třída Pezizomycetes, oddělení Ascomycota, říše Fungi. Plodnice přisedlé, pohárkovité, někdy až ploché. Barvy
uvnitř žlutavé, žlutočervenavé
někdy až hnědé. Vnější strana je pokryta velice krátkými a lehce přehlédnutelnými chloupky. Výtrusy jsou hladké a elipsoidní. Výskyt saprotrofně pouze na spáleništích.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 333.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 52, 53.
NORDIC MACROMYCETES VOL1 Ascomycety. Autor Lise Hansen † & Henning Knudsen 2000 str.91.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 51.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 159, 161.

Dalo nám dosti práce a mikroskopování, než jsme ji určili.

Nakonec jsme se shodli na spálenitce uhlové.  Já jsem ji mikroskopoval až 20. června a naměřil výtrusy 15,4-16,8 x 8,4-11,2 µm. Bylo to dosti zajímavé.

Červen a sírovec žlutooranžový

21. června 2010 v 16:17 | muchomurka modrá |  Čeleď Polyporaceae
Dne 13 června, i když bylo celkem sucho jsme se s přítelem kovačem vydali v Trutnově na Poříčský hřbet. Nejdříve jsme narazili na kmen porostlý sírovcem.

Jirka odborným okem obhlédl co se bude fotit. Já jsem fotil pouze tohoto jednoho sírovce.

Sírovec žlutooranžový

Laetiporus sulphureus (Bull.) Murrill. 1920 


Další česká jména: Chorošovec sírový, choroš sírožlutý, choroš sírový.
Slovenské jméno: Sírovec obyčajný.
Synonyma: Agarico-carnis flammula Paulet 1793, Agarico-pulpa styptica Paulet 1793, Agaricus speciosus Battarra 1755, Boletus citrinus Lumn. 1791, Boletus coriaceus Huds. 1778, Boletus imbricatus Bull. 1788, Boletus lingua-cervina Schrank 1789, Boletus ramosus Bull. 1791, Boletus sulphureus Mérat 1821, Boletus sulphureus Bull. 1789, Boletus tenax Bolton 1788, Boletus tenax Lightf. 1778, Ceriomyces aurantiacus (Pat.) Sacc. 1888, Ceriomyces neumanii Bres. 1920, Cladomeris casearius (Fr.) Quél. 1886, Cladomeris imbricatus (Bull.) Quél. 1886, Cladoporus sulphureus (Bull.) 1986, Daedalea imbricata (Bull.) Purton 1821., Grifola sulphurea (Bull.); Pilát 1934, Laetiporus cincinnatus (Morgan) Burds., Banik & T.J. Volk 1998, Laetiporus speciosus Battarra ex Murrill 1904, Laetiporus sulphureus f. aurantiacus (Pat.) Bondartsev 1953, Laetiporus sulphureus f. ramosus (Quél.) Bondartsev 1953, Leptoporus casearius (Fr.) Quél. 1888, Leptoporus imbricatus (Bull.) Quél. 1888, Leptoporus ramosus (Bull.) Quél. 1888, Leptoporus sulphureus (Bull.) Quél. 1888, Merisma imbricatum (Bull.) Gillet 1878, Merisma sulphureus (Bull.) Gillet 1878, Polypilus casearius (Fr.) P. Karst. 1882, Polypilus imbricatus (Bull.) P. Karst. 1882, Polypilus sulphureus (Bull.) P. Karst. 1881, Polypollerus rubricus (Berk.) P. Karst. 1880, Polyporus candicinus (Scop.) J. Schröt., Polyporus casearius Fr. 1838, Polyporus cincinnatus Morgan 1885, Polyporus imbricatus (Bull.) Fr. 1821, Polyporus ramosus (Bull.) Gray 1821, Polyporus rostafinskii Błoński 1888, Polyporus rubricus Berk. 1851, Polyporus sulphureus Bull., Polyporus sulphureus (Bull.) Fr. 1821, Polyporus todari Inzenga 1866, Ptychogaster aurantiacus Pat. 1885, , Ptychogaster aureus Lloyd 1921, Sistotrema sulphureum (Bull.) Rebent. 1804, Sporotrichum versisporum (Lloyd) Stalpers 1984, Stereum speciosum Fr. 1871, Sulphurina sulphurea (Quél.) Pilát 1942, Tyromyces sulphureus (Bull.) Donk 1933)

Plodnice jednoletá, masitá bez třeně, často narůstající taškovitě nad sebou.
Klobouk 6
- 50 cm v průměru, 1-5 cm silný, masitý,
v mládí hlízovitý, později polokruhovitý až konzolovitý, nebo vějířovitý, bokem přirostlý, silně vrásčitý až nepravidelně zvlněný, ojíněný, na povrchu vylučující bezbarvou tekutinu, žlutooranžový, okrově nažloutlý nebo žlutě načervenalý, okraj podvinutý a směrem k němu je pásovaný. Ve stáří pak je bleděokrový až bělavý.
Rourky 0,3-0,5 cm dlouhé, sírově žluté, s drobnými, okrouhlými, mírně hranatými až podlouhlými, sírově žlutými póry, které vylučují někdy kapky tekutiny a později jsou barvy žlutookrové.
Dužnina za mlada měkká a šťavnatá, aromatická, později drobivě sypká, ve stáří tvrdá, lámavá, barvy v mládí sírově žluté, později nažloutlé až bělavé, nezřetelně pásované. Za čerstva má vůni výrazně aromatickou a chuť nakyslou. Ve stáří má nepříjemný zápach a slabě hořkou chuť.
Výtrusný prach barvy bílé, v mládí až bledě krémové, výtrusy bezbarvé, hladké, široce elipsoidní velikosti 5-7 x 3,5-4,5 µm.
Výskyt duben až říjen hojně v lesích, parcích, zahradách a podél řek na poškozených kmenech a silných větvích listnáčů, např. na dubech, topolech, hrušních, třešních atd. Upřednostňuje vrbu a teplé lužní lesy. Někdy jej najdeme i na jehličnanech a to hlavně na smrku.
Jedlý.
Možnost záměny: Vějířovec obrovský Meripilus giganteus lze zaměnit pouze mladé plodnice, které však na řezu černají. V mládí jedlý
Zajímavosti: Konzumovat se dá pouze za mlada, kdy je šťavnatý. Hodí se na řízky, rozemlít do sekané, ale i k nakládání do octa. Znovu upozorňuji! Sbírat jen mladé plodnice. Starší plodnice naložené v octě chutnají jako piliny.
Je to kosmopolitní druh, což znamená, že je rozšířen po celém světě. Plodnice jsou jednoleté a někdy dokonce tvoří nepohlavní spory - konidie. Způsobuje intenzivní hnědou hnilobu dřeva. Někteří autoři považují druh rostoucí na jehličnanech za Sírovec horský Laetiporus montanus - nejedlý, což je špatná taxonomie.
Základní znaky rodu Laetiporus - sírovec: Taxonomie: Čeleď Polyporaceae, řád Polyporales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jednoleté, kloboukaté a přisedlé. Klobouky masité, hymenofor poroidní. Výskyt parazitický na listnáčích a někdy i na jehličnanech. Vyvolává hnědou hnilobu dřeva.
Jeden speciální recept: Choroš nakrájíme na menší kousky, osolíme a na oleji dusíme v zakrytém kastrole. Občas zamícháme a podlijeme teplou vodou a trochou oleje. Když je houba poloměkká, přidáme nadrobno pokrájenou cibuli, lžičku kari koření a mletého pepře a dusíme dál. Než je choroš měkký, trvá dušení tak 1¾ hodiny i déle. Dusíme radši co nejdéle. Nakonec přidáme 2 vejce na 4 porce.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 118.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str.318, 319.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 113, 208, 209, 783, 784.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 146.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 110,
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 21, 26, 127.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 69,
229, 234, 235.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 80.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 230.
Kapesní atlas HOUBY
autor Edmund Garnweidner 1994 str. 176.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 45, 70.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 127, 177, 193, 252.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 291.
Mykologický sborník č. 3-5 str. 63, 8-10 str. 127, 128, 142, 143 rok
1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 73, 104, 184, 185.

Poté jsme pokračovali v cestě a na spáleništi jsme našli spálenitku uhelnou Antharocobia melaloma, tu jsme též ještě nafotili. Jinak jsme celkem s Jirkou určili jen 10 druhů hub. Skoro nic tady v ten den nerostlo.
Závěr jsme udělali s bohatou diskuzí v herně u vietnamců, kde mají dobré a laciné pivčo.

 1.6.2009 jsem mikroskopoval sírovce žlutooranžového kterého jsem ten rok fotil a naměřil výtrusy 5,6-6,2 x 4,2 µm.

Schůze MK Úpice 8. červen 2010

18. června 2010 v 11:52 | muchomurka modrá |  Zprávy MK Úpice
Dne 8. června jsme se sešli na naší pravidelné schůzce v hlubovně pečovatelského domu v Úpici, v počtu 11 členů. Nejdříve předseda Bobek Pospíšil zahájil schůzi a přivítal mezi námi novou členku Hanu Liškovou z Červeného Kostelce. Viz. foto vpravo.

Následně přítel Průša referoval o vycházce a otvíraní lesa v Trutnově, které se za náš MK zůčastnil.
Jednatel Petr Žáček referoval o vycházce otvíraní lesa MK Úpice, viz předchozí reportáž.
Následovalo určování druhů hub donesených na schůzi.

Celkem bylo doneseno 7 druhů hub. Nejzajímavější byla límcovka vrásčitoprstená Stropharia rugosoannulata Farl. ex Murrill 1922.
Potom jsme byli seznámeni s akcemi, které pořádají ostatní kroužky a kluby a dostali jsme od nich pozvánku.
Závěrem jsme připili na to, aby se nové člence s námi dařilo.

MK Úpice otvírání lesa červen 2010.

15. června 2010 v 15:57 | muchomurka modrá |  Zprávy MK Úpice
6. června roku 2010 se sešli přátelé z MK Úpice, Trutnova, Náchoda a Chocně na společné vycházce s tématem otevření lesa. Účastnilo se cca 21 houbařů. Já jsem tam pro nemoc nebyl. Proto veškerou dokumentaci mi zajistila členka našeho kroužku Marcelka Geregová.
Na prvním snímku je vidět sešlost členů. Trasa vedla z Úpice přes lokalitu Valbaba do Suchovršic.
Nejdříve náš čestný předseda Jarda Václavík přečetl veršovanou báseň kterou složil ku příležitosti otvírání a nejmladší účastnice této vycházky odemkla specialním klíčem les.

Potom cestou v lokalitě Velbaba členové sbírali druhy hub, které pak při odpočinku určovali.
Nejdříve však asi v polovině cesty bylo občerstvení. Jelikož si účastníci měli přinést buřty, tak se rozdělal menší oheň a opékalo se.

Pak přišlo určování a určilo se 21 druhů hub. Například křemeňák březový, nebo opeňka měnlivá.


Závěrem ještě Choceňský Krakonoš udělal autogramiádu pro sešlost dam.

Zakončení bylo výborným obědem, které  připravili pracovníci místní hospůdky v Suchovršicích. Odtud se pak účastníci rozjeli autobusy do svých domovů.
Všem se vycházka líbila a přálo i počasí.
Závěrem chci poděkovat ještě Marcelce Geregová za její obšírnou fotodokumentaci.

Rok 2010 a Vlčí mléko červené

11. června 2010 v 10:52 | muchomurka modrá |  Čeleď Reticulariaceae
Dne 6. června 2010 jsem se vydal odpoledne s mojí ženou a pejskem prozkoumat v Trutnově lokalitu Poříčský hřbet. Bylo již značné teplo. Přesto se my podařílo objevit docela pěknou hlenku a to vlčí mléko červené. Měl jsem sebou foťák a tak jsem přece jenom jeden snímek udělal.



Vlčí mléko červené

Lycogala epidendrum (J.C. Buxb. ex L.) Fr. 1829


Další české jméno: Vlčí mléko obecné
Slovenské jméno:
Vlčinka červená
Synonyma: Galaperdon epidendron (L.) F.H. Wigg. 1780, Lycogala miniatum Pers. 1794, Lycogala epidendrum (Linnaeus) Fries., Lycoperdon epidendrum L. 1753)

Plodnice 0,3-1,5 cm v průměru, kulovitého až polštářkovitého tvaru, přisedlá, jemně bradavčitá až jakoby šupinkatá, barvy béžové, světle červené až červené. V mládí měkká, vyplněná rumělkově červeným plasmodiem, které je slizké. Ve stáří kdy dozraje je barvy šedozelené nebo hnědé někdy až tmavě šedé a je se skořápkovitou, tenkou korovou vrstvou. V tomto čase se povrchová blanka rozpouští a uvolňuje výtrusy.
Výtrusný prach šedorůžový, výtrusy jsou kulovité, na povrchu jemně síťnaté, bezbarvé, velikosti 6-7,5 µm.
Výskyt leden až prosinec na tlejících pařezech, kůře a větvích. Nejčastěji jej najdeme po deštích v malých koloniích.
Nejedlé.
Možná záměna: Vlčí mléko oranžové Lycogala terrestre, které má meruňkové nebo oranžové zbarvení bez červených tónů.
Zajímavosti: Je to hlenka, která se živí bakteriemi mikroorganismy a výtrusy jiných hub. Dřevo na němž se vyskytne zůstává neporušeno.

Základní znaky rodu Lycogala - vlčí mléko : Taxonomie: Ćeleď Reticulariaceae, řád Liceales, Podtřída Myxogastromycetidae, třída Myxogastrea, oddělení Mycetozoa, říše Amoebozoa.jednoduché oblaněné plodničky
vytvářejí okrouhlé, kuželovité, polokulovité až téměř kulovité plodnice polštářovitého tvaru obsahující uvnitř vyvinuté nepravidelně vláknité nebo destičkové útvary a výtrusy v šedých nebo růžových barvách. Výskyt saprotrofně na dřevě listnáčů i jehličnanů.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 399.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003
str. 98.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 31,32.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 29, 48.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str.234.
Mykologický sborník č. 3-5,
str. 62 rok 1970.

Nalezené vlčí mléko v roce 2008, viz galerie, jsem mikroskopoval a naměřil u něho výtrusy této velikosti.5.6.2008 6,3 -7,6 µm.

Nasbírali jsme pouze opeňky měnlivé na gulášek a při cestě domů jsme se stavili na terase místní hospůdky, kde jsme doplnili odpařené tekutiny. Večer byl potom doma výborný gulášek s chlebem.


Rok 2006 a ďubkatec plstnatý

6. června 2010 v 11:30 | muchomurka modrá |  Čeleď Hymenochaetaceae
Dne 24. srpna roku 2006 jsem se vydal s rodinou opět na procházku po mé oblíbené trase přes Čapkovu chatu na Vébrovce do restaurace Dvoračka. Hned nad silnicí Polská za zahrádkami, jsem ve vysokém smrkovém lese, narazil na krásnou srostlici ďubkatce plstnatého. Viz foto.


Ďubkatec plstnatý
Onnia tomentosa (Fr.) P. Karst. 1889

Slovenské jméno: Plstnačka obyčajná
Synonyma: Boletus tomentosus (Fr.) Spreng. 1827, Coltricia tomentosa (Fr.) Murrill 1904, Inonotus tomentosus (Fr.) Teng, 1964,
Microporus tomentosus (Fr.) Kuntze 1898, Mucronoporus tomentosus (Fr.) Ellis & Everh. 1889, Pelloporus tomentosus (Fr.) Quél. 1888, Polyporus peakensis Lloyd 1920, Polyporus tomentosus Fr. 1821, Polystictus tomentosus ( Fr.) Fr. 1886,
Polystictus tomentosus ( Fr.) P. Karst.
, Xanthochrous tomentosus (Fr.) Pat. 1900)

Klobouk 3-11 cm v průměru, v mládí plochý, s tupým zaobleným okrajem, potažený jemnou žlutohnědou plstí, později lehce promáčklý až nálevkovitý, někdy ledvinovitého tvaru, a okraj ostrý a světleji zbarvený, vlnovitě zprohýbaný. Později je barva plstě žlutavá až
rezavě hnědá a vždy bez kruhových pásů.
Rourky krátké 0,1-0,2 cm, po třeni krátce sbíhavé, póry světle šedé až rezavě hnědé, poněkud hranaté.
Třeň 1-5 cm vysoký, 0,4-2 cm tlustý, výstředný,
jemně plstnatý, barvy žluté, skořicově hnědé, tmavohnědé až černé.
Dužnina tuhá, vláknitá, pod povrchem klobouku okrově hnědá, dále pak žlutavá. V klobouku dvouvrstevná.
Výtrusný prach světle žlutý až světle hnědý, výtrusy elipsoidní, hladké, velikosti 4,5-6 x 3-4 µm.
Výskyt červen až listopad, nehojně,
jehličnaté lesy, místy ve skupinách se srostlými klobouky. Upřednostňuje vyšší polohy a smrkové kořeny. Někdy útočí i na kmen
Nejedlý.
Možné záměny: Ďubkatec pohárkovitý mající slabě kruhovitě páskovaný, později lysý klobouk a stejnoměrně zbarvenou jednovrstevnou dužninu. Je též nejedlý.
Zajímavosti: V nížinách je vzácný. Roste saprotrofně i paraziticky.

Základní znaky rodu Onnia - ďubkatec: Taxonomie: čeleď Hymenochaetaceae, řád Hymenochaetales podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jednoleté a kloboukaté. Třeň mající, někdy jsou i bočně přirostlé. Mají hnědý a plstnatý povrch. Hymenofor je póroidní. Výtrusný prach je bílý až žlutohnědý. Výskyt na zemi paraziticky i saprotrofně na jehličnanech. Způsobují bílou hnilobu dřeva.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 68.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str 30.

Cestou jsem určil 42 druhů hub a nafotil jsem ještě anýzovník vonný Osmoporus odoratus. Závěrem jsme si pochutnali na výborném pivku ve zmíněné restauraci. Byl to hezká procházka.

Rok 2010 hřib kovář

3. června 2010 v 15:03 | muchomurka modrá |  Čeleď Boletaceae
Dne 29. května 2010 jsem se vydal se ženou a vnukem do střediska Dvoračky. Šli jsme přes Nové Domky a cestou na mém oblíbeném místě jsem narazil na hřiba kováře. Nedalo mi to a tak jsem fotil.

Hřib kovář

Boletus erythropus var. erythropus Pers. 1796


Další česká jména:Modrák, hřib koloděj, hřib rudotřeňový.
Slovenské jméno: Hrib zrnitohlúbikový.
Synonyma: Boletus erythropus (Fr.) Krombh. 1821 Boletus erythropus Krombh. 1846, Boletus luridus var. erythropus Fr. 1821, Boletus luridus var. erythropus (Pers.) Fr., 1821, Boletus luridus subsp. erythropus (Pers.) Pers. 1825, Boletus erythropus Pers. 1796, Boletus erythropus Pers. : Fr. , Boletus miniatoporus Secr., Tubiporus erythropus Kallenb., Tubiporus erythropus (Fr.) Maire 1937.

Klobouk průměr 5 - 20 cm polokulovitý, pak vyklenutý až oploštěle polštářovitý, za vlhka mírně lepkavý,
tmavohnědý až černohnědý, někdy s olivovým nádechem, sametový, suchý, lysý, stářím a pomačkáním šedě černající. Okraj je okrově žlutavý.
Rourky 1-2 cm vysoké, žlutozelené, pomačkáním zelenající nebo modrající. Póry jsou drobné, okrouhlé, zpočátku žluté, brzo však krvavě červené, stářím blednoucí do olivova, pomačkáním rychle temně modrající.
Třeň je 5 - 15 cm dlouhý, 2 - 6 cm tlustý v mládí soudkovitý, pak kyjovitý až válcovitý, v dolní polovině vždy nápadně rozšířený. Nahoře a uprostřed je žlutavý, dolů je do olivova, pokrytý drobnými nachovými, nebo karmínově červenými šupinkami, jakoby tečkovaný. Nejspodnější část třeně
třeně je porostlá plsťovitými povlaky jemného bílého podhoubí. Otlačená místa modrozelenají. Nemá síťku!
Dužnina je pevná, tuhá, masitá, sírově žlutá, za vlhka jakoby mramorovaná, na řezu ihned intenzivně modrá, po čase se odbarvuje do světle šedomodra. Chuť jemná, nenápadná, vůně příjemná, houbově nakyslá.
Výtrusný prach hnědý až olivově hnědý, výtrusy velikosti 13-18 x 5-7 µm, vřetenovité, barvy olivově žluté.
Výskyt květen až listopad jehličnaté, listnaté lesy a kyselé květnaté bučiny, jedlobučiny, horské smrčiny, druhotné smíšené lesy s nevápenatou půdou,
v horách a podhůří častější. Často s brusinkou. Upřednostňuje podhorské a horské oblasti,
z dřevin smrky a buky a kyselou půdu.
Jedlý.
Možné záměny: Hřib Quéletův Boletus queletii který má olivově hnědý, oranžově až cihlově červený klobouk, póry taktéž oranžové a na třeni má černohnědé zrnité šupinky a na bázi i na řezu dolní časti je karmínově červený až červenohnědý. Roste v teplejších listnatých lesích a je jedlý. Hřib kavkazský Boletus caucasius se liší tím, že na třeni pod kloboukem má síťku která směrem k bázi přechází v tečkování, je jedlý. Hřib koloděj Boletus luridus má světlejší klobouk a na třeni červenou síťku s velkými oky, klobouk je plavě olivový až nahnědlý a je jedlý.
Zajímavosti: Velmi chutný. Je zde však nutná delší tepelná úprava, syrový nebo nedovařený může vyvolat trávící potíže. Není vhodný k sušení. Velmi dobrý je ve smetanové omáčce. V Houbách Československa od Alberta Piláta z roku 1969 je ještě Hřib kovář uváděn jménem Hřib koloděj. Je to mykorhizní druh a není vhodný k sušení. Co se kulinaření týče tak dobře tepelně upravený je výborný ve smetanové omáčce. Nalezen byl u Bílých ples ve výšce 1700 m nebo Kežmarského zeleného plesa
ve výšce 1500 m. Též byly nalezeny jeho srostlice např. s hřibem dubovým. Ve starší literatuře bývají české názvy hřibu kováře a hřibu koloděje zaměněny jako např. v Klíči od Piláta. Tvoří mykorhizu s listnáči i jehličnany.
Základní znaky rodu Boletus - hřib: Taxonomie: Čeleď Boletaceae, řád, Boletales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělění Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice je masitá pozemní kloboukatá houba, Klobouk většinou je polokulovitý až polštářovitý, Rourky má dlouhé, úzké a snadno oddělitelné od dužniny. Třeň je se síťkou i bez ní. Výtrusný prach je hnědoolivový. Tvoří mykorrhizu s listnáči i jehličnany.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 26.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 118.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 677, 685, 726, 726, 727, 784.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 290, 291.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 345, 346, 350
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 270, 271.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 203, 204, 206.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 224.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 210.
Kapesní atlas HOUBY
autor Edmund Garnweidner 1994 str. 10
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 82, 84.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 30, 194.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 111.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 110.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 13, 30, č. 3-5 str. 75, č. 8-10 str. 136, 138, 159, 160 rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 77, 125, 134, 150.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 60, 61.

Krom hřibů kovářů jsem určil dalších 11 druhů hub a nasbírali jsme 1/2 tašky májovek. A to jsme šli s vnukem jen do dětského koutku u restaurace Dvoračka, kde si mladý pěkně vyhrál a já se ženou jsme si dali dobré pivčo. Bylo to menší zpestření mé dlouhotrvající nemoci.