Listopad 2010

Ouško kornoutovité

23. listopadu 2010 v 21:03 | muchomurka modrá |  Čeleď Pyronemataceae
11.září 2010 nás pozvali členové spolku špičkařů ze Rtyně v Podkrkonoší aby jsme jim určili houby, které posbírají v lese u 9 křížů  a na Rtyňských končinách. Jelikož určování a přednáška se měla konat v odpoledních hodinách a byl nádherný den, domluvil jsem se s přítelem Průšou a Pospíšilem, že se zastavím v Úpici a nafotím si tam ouška kornoutovitá, které tam Bobek Pospíšil objevil. Po vyšlápnutí pěkně strmého kopce jsme přišli do dubiny, která byla poseta oušky kornoutovými. Nevěděl jsem pomalu které mám fotit.

Otidea_onotica_Jirásek7

Ouško kornoutovité

Otidea onotica (Pers.) Fuckel. 1869


Další české jméno: Ouško kornoutkové.
Slovenské jméno: Uško oslie
Synonyma: Peziza onotica Pers. 1801, Peziza onotica var. onotica Pers. 1801, Pseudotis abietina (Pers.) Boud. 1907, Scodellina onotica (Pers.) Gray 1821.

Plodnice 3-10 cm vysoká, 1-4 cm v průměru, podobna zaječímu slechu kornoutovitá s podvinutým okrajem, rozčísnutá až dolů. Ve stáří jsou některé plodnice výrazně skvrnité.
Rouško je hladké, barvy světle žlutookrové až žlutooranžové mívající v mládí růžový nádech.
Vnější strana je mírně vrásčitá, jakoby jemně pomoučená, barvy bělavé až žlutookrové.
Třeň kratičký, barvy bělavé, někdy mírně žebernatý a na bázi plstnatý.
Dužnina voskovitá, křehká, tenká a dosti tuhá, barvy bílé, vůně příjemná, chuť sladkomandlová.
Výtrusný prach bílý, výtrusy elipsoidní, hladké, bezbarvé s 2 kapkami velikosti 11-15 x 5-8 µm. Vřecka jsou válcovitá s neamyloidní stěnou osmivýtrusá.
Výskyt srpen až listopad, v trsech, dubo-habrové lesy, na nevápenatých půdách a dalších listnatých i jehličnatých lesích na zbytcích rostlin na zemi. Upřednostňuje humózní a kyselejší půdy a ze dřevin duby.
Jedlé.
Možné záměny: Ouško zaječí Otidea leporina
rezavě
skořicové rouško, roste v jehličnatých lesích a je rovněž
jedlé. Ouško kožobarvé Otidea alutacea má na vnitřní, plodné straně hnědé odstíny a je též jedlé. Ouško hlemýžďovité Otidea cochleata je spíše žlutohnědé až tmavohnědé a více kornoutovité, také jedlé, Ouško citrónové Otidea concinna je nápadně citrónově žluté, daleko menší a roste v listnatých lesích pod buky na mechaté půdě a je také jedlé. Chřapáč lesní Helvella silvicola má tmavší plodnice a roste v horských smrčinách na vápenitém podkladě, tento je nejedlý.
Zajímavosti: Bezpečné zjištění houby je možné jen za použití mikroskopu. Někteří autoři uvádějí toto ouško jako nejedlé a nebo se k jídlu nedoporučují. Z čeledi patří mezi největší druhy.

Základní vlastnosti rodu Otidea - ouško: Základní taxonomie: Čeleď Pyronemataceae, řád Pezizales, podtřída Pezizomycetidae, třída Pezizomycetes, oddělení Ascomycota, říšeFungi. Plodnice jsou tipu rouškatého, střední velikosti nepravidelně miskovité až uchovitě rozčíslé, přisedlé k substrátu a nebo mají kratičký třeň. Barvy jsou většinoužluté, okrové a nebo až hnědé. Výtrusy jsou hladké. Vřecka jodem nemodrají. Výskyt saprotrofně na zemi v různých lesích.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 150.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 227.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 56, 57.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003
str. 109.
NORDIC MACROMYCETES VOL1 Ascomycety. Autor Lise Hansen † & Henning Knudsen 2000 str. 108.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 40.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 45.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str.31.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 52.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 274.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 222.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 50.
Mykologický sborník č. 3-5 str. 58, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 69.

Po návratu z focení jsme si dali u Bohouška dobrou kávu a vyborný koláček. Vše nám připravila paní Evička.
Odtud jsme s přítelem Průšou pokračovali autobusem k 9 křížům  kde jsme dále hledali houby a já ještě něco fotil. O tom příště.

Toto ouško jsem mikroskopoval 14.9.2010  a naměřil jsem výtrusy velikostí 14 x 7 µm.





Kozák bílý 10.září 2010

20. listopadu 2010 v 13:06 | muchomurka modrá |  Čeleď Boletaceae
Jak jsem psal v minulém článku o další zájímavosti. Objevil jsem, po vyfocení holubinky namodralé, ve vysokém smrkovém lese s vtroušenou břízou, poblíž pěšiny, pod břízou, pěknou dvojici kozáků bílých. Je jasné, že jsem rozbalil nádobíčko a vše to zadokumentoval.

Leccinum_holopus_Jirásek2

Kozák bílý

Leccinum holopus (Rostk.) Watling 1960


Slovenský název: Kozák biely.
Synonyma: Boletus holopus Rostk. 1844, Boletus niveus Fr. 1815, Krombholzia holopus (Rostk.) Pilát 1951, Krombholziella americana (A.H. Sm. & Thiers) Šutara 1982, Krombholziella holopus (Rostk.) Šutara 1982, Leccinum holopus var. americanum A.H. Sm. & Thiers 1971, Leccinum holopus var. nucatum (Lannoy & Estadès) Klofac 2007, Leccinum niveum (Fr.) Šutara 1989, Leccinum nucatum Lannoy & Estadès 1993, Leccinum scabrum (Bull. ex Fr.) S. F. Gray var. niveum Fr., Trachypus holopus (Rostk.) Konrad & Maubl. 1952, Trachypus scaber f. holopus (Rostk.) Romagn. 1939.

Klobouk průměr 2-8 cm, v mládí polokulovitý, později polštářovitý, ve stáří sploštělý, za vlhka dosti slizký, za sucha plstnatý od kraje často rozpraskaný, hladký, barvy bílé, v dospělosti a stáří slabě šedozelený, nebo naokrovělý. Pomačkáním žloutne. Pokožka je částečně slupitelná.
Rourky jsou bílé, později s nádechem šedě nebo měděnkově zeleným, dolů vyklenuté, u třeně hluboce vykrojené. Póry jsou okrouhlé, stejné barvy jako rourky. Otlačením hnědnoucí
Třeň je 5-15 cm dlouhý a 0,7-2 cm tlustý, válcovitý, pokroucený, dlouhý, někdy kyjovitý, tuhý, plný, nahoře i na bázi zúžený, bílý, pokrytý bílými šupinkami, které směrem k bázi odstávají. V dospělosti od báze směrem nahoru tyto šupinky jsou nazelenalé nebo bledě hnědavé. Otlačením nebo poraněním zelená.
Dužnina je v dospělosti v klobouku měkká a ve třeni dřevnatě vláknitá. Barva bílá někdy nazelenalá, v dolní části třeně zelenomodrá. Na řezu barvu nemění Chuť je mírná nebo slabě nakyslá, vůně nenápadná.
Výtrusný prach je světle hnědý, výtrusy jsou hladké, dlouze vřetenovité, tlustostěnné barvy nažloutlé, velikosti16-20,5 x 5-6,5 µm.
Výskyt červenec až říjen, ve vlhkých lesích a rašeliništích, zejména horských, výhradně pod břízami - hlavně břízou plstnatou a trpasličí. Upřednostňuje vlhká a zamokřená místa s křemičitou půdou, dále pak v olšinách na více méně rašelinných půdách, vrchovištích a přechodových rašeliništích
Jedlý.
Možnost záměny: Kozák březový Leccinum scabrum který má klobouk šedohnědý a šupinky na noze šedočerné, je jedlý. Kozák bělostný Leccinum percandidum který je mohutnější, klobouk mívá hnědavý někdy až narůžovělý nádech, dužnina na řezu přechází do růžova, místy i šedomodra. Taktéž je jedlý.
Zajímavosti: Výtečný, v kuchyni všestranně použitelný. Je to mikorrhizní druh, v dnešní době je řazen mezi téměř ohrožené druhy. Je v červeném seznamu hub ČR. V minulosti všechny kozáky se světle zbarvenými plodnicemi považovali za kozáka bílého Leccinum holopus.

Literatura : Internetové stránky 2010.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 35.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 157.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec & Miroslav Beran 2006 str. 156
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 752.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 353.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str.230. 
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 190, 197.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str 122.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986.
Mykologický sborník č. 8-10 str. 154 rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 120.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str.65.

Po tom jsme se již věnovali sbírání hub. Když jsme došli k autu, tak mě Jarda odvezl do Červeného kostelce na nádraží a já pokračoval vlakem do Trutnova.

Holubinka namodralá září 2010

12. listopadu 2010 v 15:04 | muchomurka modrá |  Čeleď Russulaceae
10.září 2010 jsme se s přítelem Jardou Pišnou dohodli, že navšívíme lokalitu Barchoviny na Slatinských Končinách. Vycházka se nám vydařila. Nafotil jsem zde pěknou holubinku namodralou.

Russula_cyanoxantha_Jirásek4

Holubinka namodralá

Russula cyanoxantha (Schaeff.) Fr.1863



Slovenské jméno: Plávka modrastá
Synonyma: Agaricus cyanoxanthus Schaeff. 1774, Russula cutifracta Cooke 1884, Russula
cyanoxantha f. cutefracta
(Cooke) Sarnari 1993, Russula cyanoxantha f. pallida Singer 1923, Russula cyanoxantha f. peltereaui Singer 1925, cyanoxantha var. cutefracta (Cooke) Sarnari 1992
Klobouk v průměru 5 - 15 cm, v mládí polokulovitý, po té plochý, uprostřed vmáčklý, pevně masitý, pružný, radiálně jemně žilkovaný, za vlhka lepkavý a lesklý, na okraji hladký, ztenčený a nepravidelně zvlněný, ve stáří až slabě rýhovaný, do 1/3 slupitelný. Barvy se často navzájem prolínají, od růžové až po načernalé barvy. Většinou bývá modrofialový. Uprostřed ale většinou vybledá do okrova.
Lupeny nízké, hustší, větví se, jsou připojené až krátce sbíhavé, dosti úzké,
pružné, nelámavé, na omak jako mastné (špekovité), často se slepí, barvy bílé až krémové. Na obou stranách zúžené, na ostří nafialovělé.
Třeň 4 - 12 cm vysoký, 1- 3 cm tlustý, válcovitý, v mládí pevný, pak vatově vycpaný, vrásčitý, bílý nebo s nafialovělým nádechem. Občas též kyjovitý, jindy se zašpičatělou bází, ve stáří od báze rezavějící.
Dužnina bílá, ve stáří jakoby špinavá, tvrdá, křehká, šťavnatá, mírně sladké chuti, někdy téměř oříškové, bez výrazné vůně.
Výtrusný prach bílý, výtrusy široce elipsoidní, velmi jemně bradavčité,
amyloidní, velikosti 7-10 x 6-8 µm.
Výskyt červen až říjen, velmi hojně samostatně nebo ve skupinách, pod listnáči, zejména v doubravách. a bučinách, dubo-habrových lesích, šipákové a teplomilné doubravy, kyselé květnaté bučiny, někdy i pod jehličnany. Upřednostňuje teplejší polohy a vápencový i křemičitý podklad. Např. na Karlštejnsku, polabské kyselé doubravy na písčitých půdách, okolí Jevan nedaleko Prahy, od nížin po hory. Najdeme ji i v jedlobučinách a jehličnatých lesích.
Jedlá.
Možné záměny: Holubinka namodralá var. palčivá Russula cyanoxantha var. variata má mírně palčivou chuť a je jedlá. Holubinka namodralá var. malovýtrusá Russula cyanoxantha var. flavoviridis má klobouk citrónově žlutý až zelenožlutý a o něco menší výtrusy taktéž jedlá. Holubinka namodralá var. Langeova Russula cyanoxantha var. langei lupeny krémově zbarvené, rychle zelenající se zelenou skalicí a mírně nafialovělý třeň, je jedlá. Holubinka namodralá var. zelená Russula cyanoxantha var. peltereaui klobouk je špinavě zelený až živě zelený, jedlá
Holubinka doupňáková Russula grisea
má klobouk silněji šedomodrý, ale i s fialovým nebo zeleným nádechem, lupeny jsou křehké barvy krémové, upřednostňuje buky, výtrusy barvy smetanové. jedlá. Holubinka bukovka Russula rigida má značně menší výtrusy a sytě pleťovou až oranžovou reakcí na skalici, její lupeny jsou lámavé, barva klobouku žlutě nebo hnědozelená. Je jedlá. Holubinka olivová Russula olivacea jež má lámavé lupeny. Je jedlá. Holubinka mandlová Russula vesca má lámavé lupeny a je jedlá.
Zajímavosti: Je to mykorhizní houba, což znamená, že roste v symbioze s některou dřevinou. Jedna z nejchutnějších holubinek, mladé plodnice jsou výborné v octě, starší pak do polévek, omáček a nádivek. Přes její výbornou chuť se v anketě " Houba roku" objevila v roce 1969 pouze 1 x., V roce 1970
v této samé anketě to byla jako Holubinka mamodralá Russula cyanoxantha dušená a dále v polévce. Někteří autoři slučují holubinku namodralou Russula cyanoxantha s holubinkou namodralou Russula cyanoxantha var. peltereaui, což odpovídá ve Fungoru. Přikláním se témuž názoru

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 89.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 107.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 362, 363, 364, 783, 784.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 317, 318, 322.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 311, 312.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 183, 184.Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 248.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str.162
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 144.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 25, 160.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 144, 190, 192, 194, 254.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. to.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str.136.
Holubinky. Autoři Mirko Svrček, Josef Erhart, Marie Erhartová 1984.str. 81, 82.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 30, č. 8-10 str. 159, 160, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 54, 65, 70, 83, 125.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 86.
Atlas holubinek. Autor
Václav Mezer 1945 str. 152, 153.

Byl to opět pěkný výlet do přírody. Určili jsme 60 druhů hub a též naše košíky nezely prázdnotou. Nafotil jsem zde ještě jeden zajímavý druh , ale o tom až příště.



Pýchavka palicovitá září 2010

3. listopadu 2010 v 15:26 | muchomurka modrá |  Čeleď Lycoperdaceae
Jak jsem slíbil v minulém článku, tak pokračuji. Toho 7 září 2010 jsme se se ženou ubírali po natrhání brusinek a vyfocení klouzka kravského zpět do Kocbeří, kde nás čekala otevřená hospůdka. Jenže mně zdrželo to, když jsem v prostřed cesty jsem spatřil krásné 2 pýchavky palicovité. Tak jsem opět zaklekl a fotil.

Lycoperdon_excipuliforme_Jirásek3
Pýchavka palicovitá
Lycoperdon excipuliforme (Scop.) Pers. 1801

Další česká jména: Plešivka palicovitá, Pýchavka stopkatá.
Slovenské jméno: Rozpadavec stopkatý.
Synonyma: Calvatia excipuliformis (Pers.) Pers., Calvatia excipuliformis (Scop.) Perdeck 1950, Calvatia excipuliformis f. elata (Massee) Kreisel 1962, Calvatia saccata (Vahl) Morgan 1904, Handkea excipuliformis (Scop.) Kreisel 1989   Lycoperdon cervinum sensu Bolton [Hist. Fung. Halifax 2, pl. 116 (1789) p.p.]; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Lycoperdon elatum Massee 1887, Lycoperdon excipuliforme (Scop.) Pers. 1801, Lycoperdon excipuliforme f. flavescens Quél. 1872, Lycoperdon excipuliforme var. flavescens (Quél.) Rea 1922, Lycoperdon polymorphum var. excipuliforme Scop. 1772, Lycoperdon saccatum Vahl 1790

Plodnice 5-20 cm vysoká, palicovitá, někdy kyjovitá, rozdělená na dvě části, plodnou a sterilní, s jemnými opadávajícími osténky a zrníčky. V mládí bílá a pevná, později měkne a je barvy okrové až světle hnědé.
Vnitřní okrovka je papírovitá, barvy hnědé
Třeňová část je 5-15 cm vysoká, 3-10 cm tlustá, houbovitá, sterilní, většinou mohutná, válcovitá, dolů zúžená a nebo naopak rozšířená a na spodu zprohýbaná.
Plodná část je 3-10 cm v průměru, kulovitá, okrovka zrnéčkatá a osténkatá, často políčkovitě rozpukaná a rozpadává se v kusech.
Tetřich bílý, měkký, kulovitý, později olivově hnědý až tmavohnědý, celý se rozpadávající.
Dužnina ve sterilní části je hrubě komůrkatá, barvy bílé až krémové, po uschnutí zhnědne a v plodné části spolu s okrovkou se rozpadne na velké vatovité kusy složené z výtrusů a vlášení. Chuť je jemná a vůně příjemně houbová.
Výtrusný prach tmavě hnědý, výtrusy kulovité, skoro hladké, barvy světle hnědé a velikosti 3-4 µm.
Výskyt červenec až říjen v listnatých i jehličnatých lesích, zejména na smrkových monokulturách a nevápenatých půdách, lesních loukách, mimo les na travnatých místech v parcích, křovinách a suchých nehnojených loukách. Upřednostňuje nevápenité půdy
Jedlá.
Možnost záměny: Pýchavka obecná Lycoperdon perlatum která je menší a je pokryta lehce se odlamujícími ostny. Je jedlá. Pýchavka dlabaná Handkea utriformis která je mohutnější a větší, povrch se rozpukává políčkovitě. Též jedlá.
Zajímavosti: Lze ji připravit všemi způsoby ale na řízečky je výtečná. Kulinářské použití je pouze v mládí. Přechod mezi plodnou a sterilní částí je často vrásčitý. Je vzácnější nežli pýchavka
obecná Lycoperdon perlatum nebo pýchavka hruškovitá Lycoperdon pyriforme.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 109.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 293.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 774.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 390.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 149, 150.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 221.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 268.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 256.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 224
Mykologický sborník č. 8-10 str. 121, obr. 47, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 79, 90.

Po vyfocení pokračovali v cestě do hospůdk. Žena našla ještě pěkného hřiba kříště Boletus calopus, o kterém si myslela že je jedlý. Tak jsem jí ho nechcl okoštovat. Po cvílce prskala jako kočka. Alespoň měla v hospůdce chuť na pivo. Dali jsme si i domácí uzené. Snacha nás po té domu odvezla autem. Celou tu trasu s námi absolvovala i naše Ketty.