Červenec 2011

Muchomůrka žlutoolivová květen 2011

31. července 2011 v 15:25 | muchomurka modrá |  Čeleď_Amanitaceae
Po nafocení hlívy ústřičné 18.5.2011 jsem cestou však potkal ještě muchomůrku žlutoolivovou, tak jsem schodil ze zad bágl a ještě jsem udělal snímek.

Muchomůrka žlutoolivová

Amanita battarrae (Boud.) Bon 1985


Další česká jména: Muchomůrka žlutoumbrová, Pošvatka hnědožlutá, Muchomůrka pošvatá žluto-umbrová
Slovenské jméno: Muchotrávka umbrovožltá
Synonyma: Amanita inaurata var. umbrinolutea Gillet 1874, Amanita umbrinolutea var. flaccida D.A. Reid, 1987, Amanita umbrinolutea (Secr. ex Gillet) Bertill. 1910,Amanita vaginata var. battarrae (Boud.) E.-J. Gilbert 1918, Amanitopsis battarae Boud.1902, , Amanitopsis umbrinolutea (Gillet) E.-J. Gilbert 1928, Amanitopsis umbrinolutea (Gillet) Courtec. 1986, Amanitopsis vaginata var. umbrinolutea (Secr. ex E.-J. Gilbert) Wasser 1988.

Klobouk 6-12 cm v průměru, dosti masitý, v mládí kuželovitě zvoncovitý, později sklenutý, ve stáří často plochý, uprostřed s hrbolem. V mládí je obalený bílou plachetkou, později je lysý nebo pokrytý útržky plachetky. Barvy jsou značně proměnlivé, od olivově zelené až okrově šedá na středu většinou hnědé. Od mládí má okraj tenký, až do poloviny hřebenitě rýhovaný a světlejší.
Lupeny bílé, husté u třeně volné, ostří je hladké a k okrají tmavěji šedě zbarvené.
Třeň 5 - 20 cm vysoký 0,5 - 2 cm tlustý, v mládí plný, ke stáru dutý světle šedohnědý nebo se žlutavými skvrnami, šikmo šupinkatý, směrem nahoru ztenčený, k bázi ztlustlý, s hlubokou v půdě položenou cípatou pochvou, která po poranění červená a někdy ji tvoří pouze fragmenty.
Dužnina bílá, tenká, na středu silnější, vodnatá, křehká a neměnná. Chuť příjemná, bez vůně.
Výtrusný prach bílý., výtrusy elipsoidní, hladké, bezbarvé a neamyloidní. Velikost výtrusů je 11-16 x 9,5-14 µm.
Výskyt červen až říjen jehličnaté ale i listnaté lesy, jednotlivě nebo ve skupinách, zejména pod borovicemi, smrky, jedlemi a buky. Upřednostňuje horské polohy, přirozené smrčiny a kosodřevinu.
Jedlá.
Možnost záměny: Muchomůrka blanitá Amanita submembranacea var. Submembranacea která má výrazněji rýhovaný klobnouk a vždy na něm má zbytky plachetky. Je nejedlá. Muchomůrka pošvatá Amanita vaginata, ta má bělavé lupeny, bílý třeň a bílou pochvu na bázi třeně. Jedlá. Muchomůrka šupinatá Amanita ceciliae klobouk má velmi podobnou barvu ale s červenavým nebo žlutohnědým zbarvením a často s útržky plachetky na klobouku. Výskyt v listnatých i jehličnatých lesích. Je nejedlá. Při větší nepozornosti ji můžeme zaměnit i za muchomůrku zelenou nebo muchomůrku jízlivou a to v mládí. Muchomůrka šedožlutavá Amanita lividipallescens která má našedlý až okrově hnědý někdy rezavě skvrnitý klobouk, třeň bělavý a vločkatý. Výskyt v trávě na lesních loukách. Jedlá

Zajímavosti: Byla sbírána v několika exemplářích i ve Vysokých Tatrách v okolí Skalnatého plesa. Je považována za jednu z odrůd pošvatky obecné Amanita vaginata. Je velmi chutná ale špatně se pro křehkost transportuje. Nedoporučuje se však její sběr, špatně upravená může způsobit žaludeční a střevní potíže. Obsahuje hemolyziny, které rozpouštějí červené krvinky, vyžadují delší tepelnou úpravu a nehodí se k sušení.

Zakladní znaky rodu Amanita - muchomůrka: Taxonomie: Čeleď Pluteaceae, řád Agaricales, podtřída
Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou masité, kloboukaté, které bývají v mládí opatřeny celkovým obalem, z kterého zůstavají na klobouku zbytky. Některé druhy mají jen částečný obal, za kterého zůstává na třeni prsten. Výtrusný prach je bílý až krémový. Tvoří mykorrhizu s různými hostitelskými dřevinami.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 55.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 215.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 640.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 221.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 220.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 146.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 78.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 188.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 150.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 437.


To bylo zhruba 12,30 hod a teplota dosáhla již 18,6 stupně. Začínalo být mi dosti teplo a dostával jsem žížeň. estou jsem za ten den určil jen 14 druhů hub. Když už jsem se dostal do Nových Dvorů na asfaltovou silnici, tak jsem si nafotil lesy, kde jsem všude brouzdal.




Hlíva ústřičná květen 2011

30. července 2011 v 14:03 | muchomurka modrá |  Čeleď_Pleurotaceae
Jak jsem slíbil pokračuji ve vycházce 18.5.2011 když jsem nafotil chlupáček bělostný.
V tom jsem náhle uviděl velmi statný dub, mohl mít tak si 1 m v průměru jak leží roztříštěn přes strž. Při bližší prohlídce jsem zjistil, že je naprosto zdevastován bílou hnilobou. Kterou způsobil troudnatec kopytovitý, lesklokorka ploská a hlíva ústřičná za pomocí větru.

Hlíva ústřičná

Pleurotus ostreatus (Jacqu. ex Fr.) Kumm. 1871


Další česká jména: Hlíva ústřicová, Hlíva bezová, Hlíva vrbová.
Slovenské jméno: Hliva ustricovitá.
Synonyma: Agaricus opuntiaeDurieu & Lév. 1850, Agaricus revolutus J.J. Kickx 1867, Agaricus salignus Pers.1801, Crepidotus ostreatus (Jacq.) Gray 1821, Crepidotus ostreatus ß atroalbus Gray 1821, Dendrosarcus ostreatus (Jacq.) Kuntze 1898, Panellus opuntiae (Durieu & Lév.) Z.S. Bi, in Bi, Zheng & Li 1987, Pleurotus opuntiae (Durieu & Lév.) Sacc. 1887, Pleurotus ostreatus f. salignus (Pers.) Pilát 1935, Pleurotus ostreatus subsp. opuntiae (Lév.) A. Ortega & Vizoso 1992, Pleurotus pulmonarius sensu auct.; of Great Britain and Ireland 2005, Pleurotus revolutus (J. Kickx f.) Gillet 1874, Pleurotus salignus (Schrad.) P. Kumm. 1871.

Klobouk 4 - 35 cm v průměru, v mladí plochý, později v podobě jazyka až vějíře, měkký a pružně masitý, hladký, lysý, barvy popelavě šedé až modrošedé, někdy s fialovým nádechem, jindy barvy zelenošedý až zelenočervenavý, okraj dlouho široce podvinutý, posléze tupý, ve stáří slabě plstnatý.
Lupeny daleko na třeň sbíhavé, vysoké, husté, zřídka vidlené, měkké, často příčnými žilkami pospojované. barvy bílé až šedavé, ve stáří až fialovějící.
Třeň 1 - 6 cm vysoký, 0,5 - 3 cm tlustý, válcovitý, většinou postranní, tuhý, vlásenitý, v místě přirůstání ke dřevu je plstnatě chloupkatý a kyjovitě zduřelý, bělavý. Někdy dokonce i chybí.
Dužnina bílá až bělošedavá, vláknitá, v mládí měkká, později dosti tuhá a pružná, ve třeni korkovitá, chuť mírná až nakyslá, vůně houbová - chorošová, někdy i po rybách.
Výtrusný prach bílý až šedavý, někdy i nafialovělý, výtrusy skoro válcovité, hladké, bezbarvé, neamyloidní, velikosti 7,5-12 x 3-4 µm.
Výskyt září až květen, za mírné zimy ji můžeme potkat i třeba v únoru. V druhotných smíšených lesích, parcích, stromořadích a porostlých říčních březích na nevápenatých půdách, v ochuzených kyselých nížinných bučinách Roste hojně v trsech, nebo střechovitě nad sebou. Upřednostňuje kmeny a pařezy listnáčů, hlavně buky a ořešáky, někdy i topoly. Vyjímečně ji nalezneme i na jehličnanech.
Jedlá.
Možnost záměny: Hlíva ústřičná var. holubí Pleurotus ostreatus var. columbarius, která je barvy modré až šedo zelenomodré, roste jen na podzim a je jedlá. Hlíva vrbováPleurotus salignus je dle nové taxonomie stejný druh, i když v někteří autoři jej uvádějí samostatně. Jebarvy hnědé, roste přes zimu na vrbách a je také jedlá. Hlíva plicní Pleurotus pulmanarius má jinou barvu klobouku a to bělavou až světle hnědavou, při zasychání má žloutnoucí lupeny. Neroste v zimním období. Je jedlá. Hlíva miskovitá Pleurotus cornucopiae která má taktéž jinou barvu klobouku, a neroste v zimě. Je jedlá. Pařezník pozdní Panellus serotinus záměna se týká starých netypických plodnic. Je jedlý
Zajímavosti: Chutná houba. Pro houbaře, kteří navštěvují les i v zimě je to hodnotný přínos do kuchyně. Vhodná k nakládání do octa nebo k uzení. Já osobně jsem z ní měl výtečný guláš, když jsem ji použil ve směsi s Penízovkou sametonohou. Je to staročeská tržní a kodexová houba. Nedá se smažit. Sbíráme mladé měkké plodnice. Je to jeden druh houby, který způsobuje bílou hnilobu dřeva a tím přirozený rozklad pařezů, což je pro přírodu přirozené a nezpůsobuje to porušení stability půdy jako dobývání pařezů.Někteří autoři ještě dělí tuto hlívu dle substrátu ze kterého vyrůstají. Například Hlíva vrbová Pleurotus salignus. Na myceliu Pleurotus ostreatus se tvoří výrustky, které jsou schopné jedem zahubit hlísty, které pak prostoupí mycelium. Dá se i velmi dobře pěstovat na kultuře. Podařilo se vypěstovat mutanta hlívy ústřičné, který nevytváří spory. Takže pracovníkům v pěstírnách nehrozí alergie.Hyfy hlívy rostou rychlostí 0,25 -0,38 mm.hˉ¹. Je to naše nejprodávanější houba na trhu a má příznivé účinky na lidský organismus, našli se v ní látky s protinádorovou aktivitou. Vlákna podhoubí jsou masožravá a žerou červy, které jsou ve dřevě.


Základní znaky rodu Pleurotus - hlíva: Taxonomie: Čeleď Pleurotaceae, Řád Agaricales, Podtřída Agaricomycetidae, Třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou kloboukaté, masité, a lupenaté houby někdy bokem přirostlé. Klobouk je buď nálevkovitý, jazykovitý nebo lasturovitý. Třeň je exentrický, boční a někdy i středový, někdy dokonce schází. Velum buď scází a nebo je vyvinuto. Výtrusný prach je bílý, krémový nebo se slabě fialovým nádechem. Výskyt saprotrofně na pařezech a kmenech listnáčů i jehličnanů. Vzácně je najdeme i na bylinách. Mají dravý způsob života a to tím, že hyfy mohou chytat drobné půdní živošichy.


Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 21.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 92.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 401, 416, 417.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 10, 34, 82, 92, 158, 159.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 133.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 22, 24, 261.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 78, 121, 141, 228, 229.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 92.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 182.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 32.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 72.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 71, 89, 236, 253.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 303
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 78.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 1, č. 3-5 str. 62, 63, 74, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 78, 83, 85, 104, 185.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 108, 109.

Po nafocení hlívy jsem sbalil nádobíčkoj rozhodl že půjdu podél hřbetu do restaurace Dvoračka na oběd.

V roce 2008 jsem nalezl hlívu, kterou jsem mikroskopoval a naměřil u ní výtrusy 8,5-11,2 x 3,5-4,2 µm.




Chlupáček bělostný květen 2011 pokračování1

29. července 2011 v 16:54 | muchomurka modrá |  Čeleď Hyaloscyphaceae
ak jsem předešle slíbil, pokračuji v článku o chlupáčku bělostném který jsem fotil 18.5.2011.

Chlupáček bělostný

Lachnum virgineum (Batsch) P. Karst. 1871


Slovenský název: Lachnetka biela
Synonyma: Chaetocalathus bicolor (Pat. & Demange) Singer 1943, Crinipellis bicolor Pat. & Demange 1910, Dasyscyphus virgineus (Batsch) Gray 1821, Lachnella bicolor (Pat. & Demange) Locq. 1952, Lachnella virginea (Batsch) W. Phillips 1887, Marasmius bicolor (Pat. & Demange) Sacc. & Trotter 1912, Peziza virginea Batsch 1783

Plodnice 0,05-0,2 cm v průměru, za mlada téměř kulovitá, pozdějí číšovitá a ve stáří až polokulovitá.
Vnitřní strana hladká, barvy bílé až průsvitné, ve stáří až krémové.
Vnější strana a okraj je bílý, hustě pokrytý dlouhými bílými chloupky. Na okraji jsou často bezbarvé kapičky.
Třeň je krátký.
Výtrusný prach - výtrusy vřetenovitého tvaru, veikosti 6-11 x 1,5-2,5 µm.
Výskyt duben až říjen v kyselých květnatých bučinách, velice hojně na bukových číškách, mrtvých větévkách ostružníků, habru a dalších listnáčů. Najdeme jej i na borových šiškách atd.
Nejedlý.
Možnost záměny: Chlupáček krátkochlupý Lachnum brevipilum lišící se krátkými chlupy a mikroskopicky. Nejedlý. Chlupáček sněžný Lachnum niveum, který se liší velikosti výtrusů. Je jedlý.
Zajímavosti: Rozkládají odumřelou dřevní hmotu.

Základní znaky rodu Lachnum - chlupáček: Taxonomie. Čeleď Hyaloscyphaceae, řád Helotiales, podtřída Leotiomycetidae, třída Leotiomycetes, oddělení Ascomycota, říše Fungi. Apothecia bývají pohárkovité se třeněm a vždy s dlouhými a výraznými chlupy, které mají různou stavbu. Výtrusy jsou průhledné, vřetenovité nebo vřetenovitě kyjovité bez přepážky. Výskyt saprotrofně na lodyhách a stéblech bylin ale i na větvích.

Literatura : Internetové stránky 2008.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 128.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 44.
NORDIC MACROMYCETES VOL1 Ascomycety. Autor Lise Hansen † & Henning Knudsen 2000 str. 200, 202.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 24.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 67.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 139, 194.

Další pokračování a houby focené na této vycházce budou v příštích článcích. Zatím naschle a sejdeme se v článku o hlívě ústřičné.

Chlupáček bělostný květen 2011

29. července 2011 v 16:38 | muchomurka modrá |  Čeleď Hyaloscyphaceae
Dne 18.5.2011 v 8,30 bylo polojasné počasí, teplota 15,9 stupňů a já jsem vyrazil směrem na Nový Domov, nad Nové Dvory a Vébrovku na procházku za účelem focení hub.

Dlouho jsem nic nenacházel. Tak jsem se na Novými Dvory rozhodl nafotit jahodník obecný.

Jahodník obecný

FRAGARIA VESCA L.

Slovenský název: Jahoda obyčajná
Synonyma: Fragaria vulgaris Ehrh.
Čeleď: Rosaceae Juss. - růžovité
Výskyt: U nás se vyskytuje hojně téměř na celém území, vzácnější je jen v horách. Roste na pasekách a lesních světlinách, v lesních lemech a na křovinatých stráních, v pásmu od nížin až do subalpínského stupně.
Pak o něco blíže k Vébrovce mě upoutalo značné množství mařinky vonné. Tady jsem udělal pár snímků a dobře jsem se nasvačil.

svízel vonný

Galium odoratum

Další český název: mařinka vonná
Slovenské názvy:Marinka voňavá (lipkavec marinkový)
Čeleď: Rubiaceae - mořenovité

Výskyt: V ČR roztroušeně až hojně, nejvíce v lesnatých oblastech pahorkatin, místy však vzácný nebo chybí.
Listnaté lesy (bučiny, bukohabrové, dubohabrové), subalpínské trávníky, smrčiny, paseky, podél lesních cest, preferuje půdy čerstvě vlhké, humózní, hlinité, kypré, výživné, kyselé až slabě zásadité.
Odtud jsem putoval pod Vébrovku do malé strže obklopené buky. Zde jsem narazil na dřevnatku dubovou, jejíž popis je v článku 12.5.2010

a chlupáček bělostný, což jsem též zdokumentoval. Popis tohoto chlupáčku budë v pokračování tohoto článku.



Vycházka MK Úpice srpen 2011

28. července 2011 v 23:16 | muchomurka modrá |  Zprávy MK Úpice

Pozvánka na vycházku MK Úpice pořádanou 13.8. 2011


Voskovka Reidova říjen 2010 pokračování1

23. července 2011 v 15:05 | muchomurka modrá |  Čeleď Hygrophoraceae
V předešlé části jsem slíbil pokračování popisem houby, kterou jsem fotil v 11 října 2010 Ve Rtyni v Podkrkonoší na Končinách. Bylo to opět na Krakonošově paloučku.



Voskovka Reidova

Hygrocybe reidii Kühner 1976

Další česká jména: Šťavnatka Reidova, Šťavnatka Marchiova, Voskovka Marchiova.
Slovenské jméno: Lúčnica reidova.
Synonyma: Hygrocybe marchii sensu NCL 1960, Reid [Fung. Rar. Icon. Col. Vol. 3: 5 1968], auct. mult; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005.
Klobouk 1-5 cm v průměru, vyklenutý až plochý, lehce vtlačený, hladký, hygrofánní, občas rozpraskává a v mládí je mírně lepkavý. Barvy oranžové, až oranžově červené, později vybledává až do zelenající barvy. Okraj úzce podvinutý, vroubkovaný a zprohýbaný.
Lupeny zoubkem připojené až krátce sbíhavé, řídké, barvy nažloutlé až oranžové. Většinou světlejší než je barva klobouku.
Třeň 2-7,5 cm vysoký, 0,2-0,7 cm tlustý, válcovitý, dutý, někdy stlačený, suchý, hladký, často roztrhaný, dole zúžený, na bázi bíle plstnatý, barvy zlatožluté, oranžově žluté až oranžové.
Dužnina tenká, křehká, barvy bledě oranžové, chuť hořká nebo mírná až zatuchlá, vůně medově sladká, někdy však neurčitá.
Výtrusný prach - výtrusy jsou velké 5,5-9 x 3.5-6 µm.
Výskyt září až listopad na nehnojených vlhkých trávnících, pastvinách, okrajích prosvětlených listnatých lesů. Z dřevin upřednostňuje trnku a vyšší polohy.
Nejedlá.
Možnost záměny: Voskovka krvavá Hygrocybe miniata která má klobouk jemně šupinkatý, nikdy nemá nasládlou až medovou vůni a je jedlá.
Zajímavosti: I po usušení přetrvává její medová vůně. Někteří autoři voskovku Marchiovu Hygrocybe marchii a voskovku Reidovu Hygrocybe Reidii uvádějí odděleně. Dle nich má být voskovka Marchiova drobnější. V Červeném seznamu hub ČR je uvedena jako kriticky ohrožený druh.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 272.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 405, 406.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec & Miroslav Beran 2006 str. 134
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 147.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 76.

Poprvé jsem tuto voskovku mikroskopoval 13.11.2008 a naměřil výtrusy velikosti 7,5-8,4 x 4,2-5,6 µm. Při druhém mikroskopování 12.10.2010 byly naměřeny
výtrusy velikosti 8,4-9,1 x 4,9-5,6 µm.

Byla to poslední voskovka kterou jsem tento den na paloučku fotil. Není to však ještě poslední houba. O další si popovídáme v některém příštím článku.

Voskovka Reidova říjen 2010

22. července 2011 v 18:59 | muchomurka modrá |  Čeleď Hygrophoraceae
13.5.2011 Jsem se já, přítel Průša se ženou všichni z MK Úpice a př. Kovač z MK Trutnov vydali na vycházku k 9 křížům, odtud jsme šli na Havlovickou podhraď a do Havlovic. Byl opět celkem hezký den. Při polojasném počasí jsme si libovali, jak se bude pěkně fotit. K devíti Křížům jsme dorazili autobusem v 9 hodin


Jelikož však bylo velké sucho, tak jsme u 9 křížů nic nenafotily, a na paloučku ve Rtyňských končinách taky nic nebylo. Proto na zahrádce u Průšovi sestry jsem se rozhodl nafotit krásné hořce bezlodyžné.


Hořec bezlodyžný

Gentiana acaulis L.

Další česká jména: přílit velokvětý (Presl 1823), hořec bezepňový (Sloboda 1852), hořec Kochův (Dostál 1950), modrohořec bezlodyžný (Dostál 1989), hořec bezlodyžný (Kubát 2002)
Slovenská jména: hořec bezbylní (Reuss 1853), horec Kochov (Dostál 1950)
Synonyma: Ciminalis acaulis (L.) Borkh., Gentiana excisa C. Presl, Gentiana kochiana Perr. et Song., Gentiana latifolia (Gr. et Godr.) Jakowatz
Patří do čeledi hořcovitých. Pokud se najde v přírodě, takj e to chráněná rostlina. U nás z přírody vymizel. Najdeme jej však na zahrádkách, kde se pěstuje jako skalnička. Většinou to jsou však jiné druhy nebo hybridy.

Poté jsme pak pokračovali lesy do hospůdky v Havlovicích na oběd. Určili jsme pouze 9 druhů většinou zaschlých hub.
Domů jsme se vrátili po 13 hodině.
Mě to však nedalo a odskočil jsem si na dolní část Poříčského hřbetu, kde jsem měl připraveného sírovce žlutooranžového. Jeho popis je v článku z červena 2010.

Mohu podotknout, že z tohoto sírovce byla výborná omáčka a byl výtečný i na kari. Jinak jsem ještě zde na tom kousku určil 6 druhů hub. Takže se tento den pro mě vyplatil. Vrátil jsem se domů v 15 hodin


Jelikož tento den nebyla focena žádná zde nepopsaná houba tak v pokračování se zaměřím zpět na palouček zs dne 11.10 2010 jsem fotil pěknou voskovku Reidovu.

Voskovka panenská 2010 pokračování 1

17. července 2011 v 17:28 | muchomurka modrá |  Čeleď Hygrophoraceae
Jak jsem slíbil, pokračuji v předešlém článku. 11.10.2010 jsem na paloučku fotil též voskovku panenskou. Prostě nestačil jsem tam fotit jednu houbičku za druhou.

Voskovka panenská

Hygrocybe virginea var. virginea (Wulfen) P.D. Orton & Watling 1969

Další české jméno: Šťavnatka panenská, šťavnatka sněžná, šťavnatka paprsková
Synonyma:Agaricus gleditschii Humb. 1793, Agaricus niveus Scop. 1772, Agaricus subradiatus Schumach. 1803, Agaricus virgineus Wulfen 1781, Camarophyllus niveus (Scop.) Wünsche 1877, Camarophyllus subradiatus (Schumach.) Wünsche 1877, Camarophyllus virgineus (Wulfen) P. Kumm. 1916, Camarophyllus virgineus f. roseipes (Massee) Borghesi & Fantini 1999, Camarophyllus virgineus var. niveus (Scop.) P. Kumm. 1871, Cuphophyllus niveus (Scop.) Bon 1985, Cuphophyllus niveus f. roseipes (Massee) Bon 1989, Cuphophyllus subradiatus (Schumach.) Bon 1985, Cuphophyllus virgineus (Wulfen) Kovalenko 1989, Hygrocybe nivea (Scop.) Murrill 1916, Hygrocybe nivea (Scop.) P.D. Orton & Watling 1969, Hygrocybe subradiata (Schumach.) P.D. Orton & Watling, 1969, Hygrocybe virginea (Wulfen) Orton & Watling1969, Hygrophorus niveus (Scop.) Fr. 1838, Hygrophorus subradiatus (Schumach.) Fr. 1838, Hygrophorus virgineus (Wulfen) Fr. 1838, Hygrophorus virgineus var. roseipes Massee 1888, Omphalia virginea (Wulfen) Gray 1821.
Klobouk 1-7 cm v průměru, v mládí sklenutý, později plochý až vyhloubený s tupým hrbolkem na středu, suchý na omak jakoby mastný, bílý, slonovinově bílý, někdy s růžovým odstínem, matný, okraj ostrý, někdy rýhovaný. Za sucha políčkovitě rozpraskává a často bývá červeně skvrnitý.
Lupeny tlusté, voskovité, dosti příčně pospojované, značně husté, dlouze sbíhavé na třeň, barvy bílé až krémové.
Třeň 2-7 cm vysoký, 0,2-1 cm tlustý, suchý, pevný, plný, lysý, válcovitý, neslizký, dole zúžený, na bázi často růžově zbarvený, jinak barvy bílé.
Dužnina šťavnatá, vodnatá, tenká, barvy bílé, neměnné, chuť nevýrazná, vůně je nevýrazná.slabě po trávě.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy jsou bezbarvé, hladké, válcovitě elipsoidní, velikosti 6-12 x 4-7 um.
Výskyt červenec až listopad, ve skupinách nebo v kruzích mimo les na místech jako jsou pastviny, lesní louky, vřesoviště, kraje cest, v zahradách, kulturních lučinách, okraje lesů a vzácně i v listnatých lesích, dále to jsou ialpínské nivy a holí. Upřednostňuje vyšší polohy a kyselé mechovité louky. Při zemědělském využívání půdy však mizí.
Jedlá.
Možnost záměny: Voskovka luční Hygrocybe pratensis jež je mohutnější a je též jedlá. Voskovka juchtová Hygrocybe russocoriaceae liší se nepříjemným juchtovým zápachem a klobouk žlutou barvu s olivovým odstínem. Je nejedlá. Strmělka odbarvená Clitocybe dealbata klobouk je na středu mírně vtlačený až nálevkovitý a v mládí voskový. Je jedovatá.
Zajímavosti: Využitelná především do směsí, není moc chutná. Někteří autoři uvádějí šťavnatku sněžnou Hygrocybe nivea a šťavnatku paprskovou Hygrocybe subradiata uváděny jako samostatné druhy. Dle posledních výzkumů je to všechno jeden druh.

Literatura : Internetové stránky 2009.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 56.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 406.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 404, 405.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 161, 165.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 186.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 96.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 44, 152.
NAŠE HOUBY II autor Albert Pilát a Otto Ušák 1959 tab. 17b.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 76, 77.

V roce 8.11.2009 jsem naměřil velikosti u tohoto druhu9,8-11,2 x 4,9-5,6 µm.

Někdy příště budu pokračovat v představení dalšího druhu voskovky.

Voskovka panenská říjen 2010

14. července 2011 v 15:22 | muchomurka modrá |  Čeleď Hygrophoraceae
11.5.2011 byl opět nádherný den, a tak jsme se rozhodli já , manželé Průšovy a Marcelka Geregová z MK Úpice navštívit jednu z hezkých lokalit v Kocbeřích. Dopoledne asi v 9,15 hod, jsme dorazily na výšinku. Počasí přálo.
Auto jsme odstavili na Výšince a pokračovali lesem Království směrem k Jánské studánce a potom přes hlavní silnici směrem na Ferdinandov. Hub moc nebylo a již jsem myslel že nic nevyfotím. Všechny jsem pozval do lokality kam chodím na Čapulky bahenní Mitrula paludosa. Tam se z rašeliniště ukazovaly malinké hlavičky čapulek. Právě začínaly. Jeden větší trs jsem si nafotil.
Jejich popis najdete v únoru roku 2010. Potom jsme pokračovali k naučné stezce a zde v jednom místě byla cesta plná zběhovce plazivého, proto jsem se jej rozhodl nafotit.
















zběhovec plazivý

Ajuga reptans L.

Slovenské jméno: zbehovec plazivý
Synonyma: Bugula reptans (L.) Scop., Teucrium reptans (L.) Crantz, Ajuga vulgaris subsp. reptans (L.) Rouy
Patří do čeledi hluchavkovitých a u nás se vyskytuje na celém území hojně až roztroušeně, od nížin až téměř po horní hranici lesa. Nejvyšší lokality jsou v krkonošských a jesenických karech.

Odtud jsme pak pokračovali do hospůdky, kterou provozuje můj syn, a dali jsme si dobrý gulášek. Potom Marcelku syn zavezl na Výšinku pro auto a za krásného počasí jsme uháněli k Trutnovu.

Byl to moc pěkný den, i když jsem určil pouze 7 druhů hub.
Jelikož jsem zde nepopsal žádnou houbičku tak v pokračování tohoto článku Vás seznámím s voskovkou panenskou.

Voskovka luční 2010 pokračování1

10. července 2011 v 15:54 | muchomurka modrá |  Čeleď Hygrophoraceae
Pokračuji v tom jak jsme s Kettkou pokračovali k domovu 10.5.2010. Přiblížili jsme se k mostu přes řeku, tak Kettka ještě honem prozkoumala prostor řeky u mostu.


Po tomto průzkumu protože bylo velké teplo i skoro navečer

zámířila Kettynka rovnou na terasu naší hospůdky. Jelikož bylo všude velké teplo tak jsem určil tento den pouze 6 druhů hub.
Jak již jsem v prvním článku slíbil, tak pokračuji další voskovkou ze dne 11.10.2010, kterou jsem fotil společně s voskovkou granátovou a ostatními houbičkami na paloučku ve Rtyňských Končinách.


Voskovka luční
Hygrocybe pratensis var. pratensis (Pers.) Bon 1976
Další české jméno: Šťavnatka luční.
Slovenské jmáno: Lúčnica lúčna.
Synonyma: Agaricus claviformis sensu Withering (1796); fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Agaricus miniatus sensu Sowerby [Col. Fig. Engl. Fung. Vol. 2, pl. 141 (1798)]; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Agaricus pratensis Pers. 1801, Camarophyllus pratensis (Pers.) P. Kumm. 1871, Cuphophyllus pratensis (Pers.) Bon 1985, Gymnopus pratensis (Pers.) Gray 1821, Hydrocybe pratensis (Pers.) Murrill 1914, Hygrocybe pratensis (Pers.) Bon 1976, Hygrocybe pratensis (Pers.) Murrill 1914, Hygrophorus pratensis (Pers.) Fr. 1836.
Klobouk 2,5-12 cm v průměru polokulovitý až široce kuželovitý, se širokým tupým hrbolem, středem často vmáčklým, i zde je na středu zachován hrbol, tenkým okrajem, suchý, nehygrofánní, hladký lysý, neslizký, na řezu kosočtvercový. Barvy hnědooranžové, meruňkově nebo pleťově oranžové, uprostřed tmavší, okraj světlejší a zvlněný.
Lupeny voskovité, na středu vysoké, u konců zúžené, řídké, tlusté a sbíhavé, pospojované příčnými žilkami. Barvy světle oranžové až nahnědlé, na ostří často bělavé.
Třeň 2,5-15 cm vysoký, 0,4-2 cm tlustý, válcovitý, plný, nahoře rozšířený, dole zúžený a suchý a jemně rýhovaný. Barvy nahnědlé nebo s oranžovým nádechem.
Dužnina šťavnatá, dosti tuhá, za sucha bělavá, za vlhka světle oranžová až žlutě načervenalá, vodnatá. Chuť příjemná, vůně žádné nebo mírně houbová.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy široce elipsovité, hladké, průhledné s kapkami, velikosti 6-9 x 4-6 µm.
Výskyt září až listopad jednotlivě nebo ve skupinách na kulturních lučinách sušších nehnojených loukách a pastvinách, při cestách, v parcích, příležitostně i ve světlých listnatých lesích, ale i na alpínských nivách a holích v travnatých vysokohorských porostech.
Jedlá.
Možné záměny: Voskovka luční bílá Hygrocybe pratensis var. pallida má světlejší klobouk se žemlovým až okrovým středem a bělavým okrajem, je jedlá, Šťavnatka hajní Hygrocybe nemoreus která roste v listnatých lesích a má bílou dužninu, moučnou vůni a šupinkatý klobouk. Je též jedlá.
Zajímavosti: Jednou významnou vlastností je velice malá červivost. Vyskytuje se i ve výškách 2200 m/m. V Česku zařazena do Červeného seznamu hub jako téměř ohrožený druh.
Základní znaky rodu Hygrocybe - voskovka: Taxonomie: Čeleď Hygrophoraceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Kloboukaté houby mající tvar penízovkovitý, kalichovitý nebo helmovkovitý a jsou masité. Klobouk bývá často slizký, lupeny jsou dosti tlusté a voskovité, Výtrusný prach bílý až světle krémový, Bez vela, Výskyt na zemi, nejčastěji v trávnících mimo les.
Literatura : Internetové stránky 2004.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 56.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 405.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec & Miroslav Beran 2006 str. 133, 134.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 145.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 186.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 80,83.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 54.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969str. 44, 152.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 77.
Stejnou voskovku jsem mikroskopoval již 17.10.2008 a naměřil jsem výtrusy velikosti 5,6-7 x 4,2-5,6 µm. V některých z příštích článků budu pokračovat v přadstavování hub, které jsem na vycházce 11.10.2010 fotil.




Voskovka luční říjen 2010

5. července 2011 v 23:16 | muchomurka modrá |  Čeleď Hygrophoraceae
10. května 2011 jsem se kolem 2 hodiny odpolední vydal pro sírovce žlutooranžového. Šla se mnou moje žena a pochopitelně naše čubinka Kettka. Bylo nádherné teplé odpoledne

a Kettka hned na začátku cesty se šla osvěžit.
Po řádném osvěžení jsme se vydali lesní cestou na Poříčský hřbet. Jelikož v lese bylo vyprahlo, tak jsme odbočili na louku a to zase bylo něco pro Kettynku. Rozhodla se že bude válet sudy
Po tom jsme se vydali k sírovci. Trochu jsme si vzali na vaření a pokračovali jsme zpět k vodě. Naše čubinka neváhala a hurá do vody.
Já jsem si mezitím nafotil na skalnatém břehu u cesty krásný rožec rolní jehož výskyt je podél cest, v příkopech, železničních náspech, na suchých mezích a stráních, v lesních lemech. Upřednostňuje sušší stanoviště a písčité až hlinité půdy chudé na živiny.

ptačinec velkokvětý

Stellaria holostea L.

Slovenské jméno: hviezdica veľkokvetá.

Potom jsme pokračovali k domovu. Cestou se ještě Kettynka proběhla mezi pampeliškami
a hurá směrem k mostu. Pokračování v příštím článku voskovka luční 2010 č.2

Slzečník žloutkový pokračování

4. července 2011 v 15:10 | muchomurka modrá |  Čeleď Bolbitiaceae
Podobný jsem mikroskopoval 27.4.2009 a naměřil jsem výtrusy velikosti11,2-12,6 x 5,6-7 µm. Tento je umístěn v galerii i s mikrosnímkem.
Potom ještě Stáňa našla krásné srnčí parůžky tak jsem je nafotil též.
Po nafocení jsme se odebrali k autobusu. Nic zajímavého jsme cestou neobjevili. Celkem jsem za tento den určil 9 druhů hub. Domů jsme přijeli ve 13,30 hod a že bylo opět pořádné teplo,
tak jsme se museli zchladit na terase hospody, kterou mám za domem.





Slzečník žloutkový květen 2011

4. července 2011 v 15:08 | muchomurka modrá |  Čeleď Bolbitiaceae
Pokračování článku chřapáč kalíškovitý z 3.6.2011.
Jako poslední houbu, kterou objevila v tomto teple přítelkyně Stáňa byl slzečník žloutkový. Krčil se v hromádce větviček. Líbilo se mi, že jsou tam obě stádia. Jako mladý i jako starý uvadající. Proto jsem fotil.

Slzečník žloutkový

Bolbitius titubans var. titubans (Bull.) Fr. 1838

Slovenské jméno: Hnojovec žltý.
Synonyma: Agaricus boltonii Pers. 1801, Agaricus equestris Bolton 1788, Agaricus flavidus Bolton 1792, Agaricus titubans Bull. 1789, Agaricus vitellinus Pers. 1801, Bolbitius boltonii (Pers.); Fr. 1838, Bolbitius flavidus (Bolton) Massee 1893, Bolbitius fragilis (L.); Fr. 1838, Bolbitius titubans (Bull.) Fr. 1838, Bolbitius vitellinus (Pers.) Fr. 1838, Bolbitius vitellinus subsp. titubans (Bull.) Konrad & Maubl1932, Bolbitius vitellinus subsp. vitellinus (Pers.) Fr. 1838, Bolbitius vitellinus var. fragilis (L.) M.M. Moser ex Bon & Courtec. 1987, Bolbitius vitellinus var. titubans (Bull.) M.M. Moser ex Bon, 1987, Cortinarius vitellinus (Fr.) Bigeard & H. Guill. 1909, Melanoleuca equestris (L.) Murrill 1914, Micromphale fragile Gray 1821, Mycena fragilis (Fr.) Murrill, 1912, Pluteolus titubans (Bull.) Quél. 1888, Pluteolus vitellinus (Pers.) Quél. 1888, Prunulus boltonii (Pers.) Gray 1821, Prunulus titubans (Bull.) Gray 1821.
Klobouk 1,5 - 6 cm v průměru, v mládí tvaru vajíčka, posléze zvoncovitý, ve stáří plochý s nízkým hrbolem, tence blanitý, hygrofánní, rychle vadnoucí a částečně se rozplývající. Do středu paprsčitě rýhovaný hlavně ve stáří, za vlhka slizký, lepkavý, barvy žloutkově nebo citrónově žluté, posléze vyblédající do šedohnědavé. Okraj mívá oranžový nádech a je v mládí ověnčen zbytky závoje.
Lupeny středně husté, velmi tenké, úzce připojené, bledě hlínové, pak světle rezavě žluté. Ostří bělavě pýřité
Třeň 5-10 cm dlouhý, 0,2-0,7 cm tlustý, válcovitý, dutý, křehký, bílý, na bázi mírně rozšířený a bíle vločkatý.
Dužnina tenká, žlutavá až hnědá, chuti nevýrazné a vůně taktéž nevýrazné.
Výtrusný prach rezavě hnědý, výtrusy žlutohnědé až rezavé, hladké, elipsoidní mající klíční pór, velikost 10-15 x 6-8 µm velké
Výskyt květen až září v trávě, při okrajích cest, starých kompostech a slámě, na pastvinách na zvířecích exkrementech. Prostě tam kde jsou tlející zbytky rostlin. Najdeme jej i na tlejícím dřevě v prosvětlených lesích. Z nalezišť krom jiných míst uvádím hadcové skalní stepi, hlavně její horní část na Moravě okolí Mohelna.
Nejedlý.
Možné záměny: Slzečník měnlivý Bolbitius titubans var. olivaceus u něhož převládá žlutozelená a olivová barva. Je nejedlý. Slzečník síťnatý Bolbitius reticulatus , který má šedě lilákový až žlutohnědavý a síťnatý klobouk. Roste na dřevě listnáčů a je též nejedlý.
Zajímavosti: Tento druh Slzečníku působí alopaticky a zastavuje růst Hnojníku Coprinus heptemerus. Celá plodnice je velmi křehká a brzo vadnoucí. Někteří autoři dělí tento druh na slzečník žluťoučký Bolbitius vitellinus var. titubans, který má být údajně menší, citronově až chromově žlutý, ve stáří vínově okrový s výrazně rýhovaným kloboukem. Slzečník žlutý má být Bolbitius vitellinus. Já osobně se držím dělení druhů dle Fungora.
Základní znaky rodu Bolbitius - slzečník: Taxonomie. Čeleď Bolbitiaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou tenkomasé kloboukaté houby. Klobouk je slizký, alespoň na okraji rýhovaný. Lupeny většinou hnědé, Třeň je tenký, křehký a lámavý. Výtrusný prach okrově hnědý. Výskyt saprotrofněna dřevě nebo exkrementech.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 253.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 324,
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 620.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 238.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 265.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998str. 234.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 172.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 135, 144.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 226.
Mykologický sborník č. 8-10 str. 122,123, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969str. 29.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 253.

Chřapáč kalíškovitý květen 2011

3. července 2011 v 11:51 | muchomurka modrá |  Čeleď Helvellaceae
Dne 9. května bylo ráno opět pěkné počasí.
tak jsem se rozjel podívat do Jestřebích hor a na osadu Kuprovka. Pozval jsem své přátelé Průšovi. Já jsem vyrazil v 8,30 hod na vlak a odejel jsem do Velkých Svatoňovic. Zam na mě v autobuse, na který jsem přesedl již čekali přátelé Průšovi. Dojeli jsme na Odolov a odtud hurá na Kuprovku. Jaké však bylo zklamání, když jsme skoro žádné houby nenacházeli. Bylo skoro týden po mrazech a jelikož vůbec nepršelo, tak půda byla suchá. Teprve až na Kuprovce jsme narazili u chalupy mého přítele na smrže pražské. Viz popis článek z 20.6. 2011. Obrázky dány do galerie. Po té na odkališti jsem narazil na chřapáč kalíškovitý, který jsem nafotil. Jenže Stáňa průšová našla lepší na druhé straně odkaliště, tak jsem je fotil znovu.

Chřapáč kalíškovitý

Helvella leucomelaena (Pers.) Nannf. 1941

Další česká jména: Kališník černobílý, kališník běločerný.
Slovenské jméno: Chriapač sosnový.
Synonyma: Acetabula leucomelaena (Pers.) Sacc. 1889, Acetabula leucomelas var. percevalii (Berk. & Cooke) Boud. 1907, Acetabula percevalii (Berk. & Cooke) Massee, Geopyxis cookei var. percevalii (Berk. & Cooke) W. Phillips, Geopyxis percevalii (Berk. & Cooke) Sacc. 1889, Helvella leucomelas (Pers.) Nannf. 1941, Paxina leucomelas (Pers.) Kuntze 1891, Peziza leucomelaena (Pers.) Pers. 1822, Peziza leucomelas Pers. 1822, Peziza percevalii Berk. & Cooke, Pseudotis radiculata var. percevalii (Berk. & Cooke) Cooke.
Plodnice je tvořena miskovitým kloboukem přecházející v třeň.
Klobouk 2-8 cm v průměru, 1-5 cm vysoký, v mládí kulovitý, později pohárovitý ve stáří až slabě miskovitý okraj zvlněný.
Vnitřní strana (rouško) hladká, ke středu někdy zvrásněná, barvy šedohnědé až černohnědé a při zasychání černá.
Venkovní strana hladká, slabě chlupatá, nežilkovaná barvy a má barvu světle šedohnědou.
Třeň 1-1,5 cm dlouhý, silnější, hluboko v zem ponořený, někdy zakrnělý, jemně plstnatý, po délce žebrovitě zvrásněný, barvy šedé až bleděhnědé.
Výtrusný prach spóry velké 20-24 x 11-13 µm.
Výskyt duben až září jehličnaté lesy, vzácně i listnáče a pastviny. Na vápenité půdě ale i v mechu, na okrajích lesních cest a upřednostňuje místa chudá na humus ale bohaté na vápenec.
Jedlý.
Možnost záměny: Chřapáč obecný Helvella acetabulum který však má žilkovitě zvrásněnou venkovní část klobouku. Je jedlý. Chřapáč podobný Helvella confusa který je však menší, roste pod smrky a liší se i mikroskopicky a je nejedlý.
Zajímavosti: Někteří autoři uvádějí tento chřapáč jako nejedlý. V Česku je veden jako ohrožený druh v Červeném seznamu hub.
Literatura : Internetové stránky 2008.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 260.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 132.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec & Miroslav Beran 2006 str. 52.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 70.
NORDIC MACROMYCETES VOL1 Ascomycety. Autor Lise Hansen † & Henning Knudsen 2000 str. 74.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 33.

Tohoto chřapáče jse mikroskopoval několikrát. viz snímky v galerii:
Mikroskopováno 2.6.2008 výtrusy naměřeny 19,6-22,4 x 11,2-12,6 µm..
Mikroskopováno 20.5.2009 výtrusy naměřeny 22,4-23,8 x 11-13,3 µm.
Mikroskopováno 12.5.2011 výtrusy naměřeny 20,6 x 11,2 µm.
Tímto pro dnešek končím a pokračovat o tom, co jsem tento den nafotil budu příště.


Strmělka štěničná květen 2011

2. července 2011 v 11:31 | muchomurka modrá |  Čeleď Tricholomataceae
8. května 2011 jsem, protože bylo docela hezké počasí,


vzal jsem mojí čubičku a šli jsme se podívat do lesa nad Nové Dvory a nad Polskou.Lesy byly pomrzlé po předchzích mrazech
a houby skoro nabyly. Vyrazili jsme ve 14,30 hod. Asi po hodině cesty jsem konečně v místech nad Novými Dvory narazil u ohniště na docela pěkný malý trs strmělek štěničných. Takže jsem měl alespoň doma co fotit.


Strmělka štěničná

Clitocybe sinopica (Fr.) Kumm. 1871

Slovenské jméno: Strmuľka spálenisková.
Synonyma: Agaricus sinopicus Fr. 1818, Clitocybe subsinopica Harmaja 1978.
Klobouk 1,5 - 9 cm v průměru, tenký, v mládí vyklenutý až plochý, později nálevkovitý většinou s pupkem, hladký, někdy matný, nehygrofánní, barvy sytě skořicově červenohnědé až cihlové, ve stáří blednoucí. Okraj hladký, v mládí trochu podvinutý, v dospělosti a stáří zvlněný.
Lupeny husté, široké, trochu sbíhavé, v mládí bílé, později slabě nažloutlé nebo světle oranžové.
Třeň 2 - 6 cm dlouhý, 0,3-1,5 cm tlustý, hladký, po délce vláknitý, jemně ojíněný, u vrcholu vločkatý, plný, na bázi s kořenujícím myceliem, barvy jako klobouk.
Dužnina je tuhá, ve středu klobouku silnější, k okrajům tenčí, v mládí bílá, pozdějis odstínem hnědé. Vůně silně moučně ploštičná, chuť moučně nahořklá.
Výtrusný prach bílý, výtrusy široce eliptické, velikosti 7-11 x 3-6,6 µm.
Výskyt květen až říjen na pastvinách, při okrajích lesů, ale někdy i v jehličnatých lesích, při okraji cest, v křovinách, někdy i na lesních spáleništích.
Nejedlá.
Možnost záměny: Strmělka kořínkatá Clitocybe vermicularis které nemá moučnou vůni a je nejedlá. Strmělka šupinkatá Clitocybe squamulosa jež má jemně šupinkatý klobouka je též nejedlá. Strmělka Clitocybe paropsis, kterrá nemá moučnou vůni a je nejedlá.
Zajímavosti: Je nto anhrakofilní houba, což potvrzuje především její výskyt především na spáleništích,, které zřejmě podporuje růst jejich plodnic.

Základní znaky rodu strmělka Clitocybe: Taxonomie: Čeleď Tricholomataceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, pododdělení Agaricomycotina,oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice kloboukaté, klobouk většinou nálevkovitý, lupeny sbíhavé, třeň středový, výtrusný prach bílý nebo narůžovělý. Výskyt saprotrovně na opadu stromů, někdy i dřevě na zemi.

Literatura : Internetové stránky 2011.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 338.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 338
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str, 159, 160.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 129. 139.

Pro jistotu jsem si vzal plodničky domů na zmikroskopování. Naměřil výtrusy 11.5.2011 velikosti 8,8-9,8 x 4,9-6,3 µm. Potom za ještě pěkného počasí jsme se vrátili s Kettkou domů, ale nejdříve jsme se museli stavit na terase místní restaurace na pivču.

Celkem jsem cestou určil 6 druhů, ale přesto že jsme se vrátili po 18 hodině tak se nám v přírodě líbilo.