Říjen 2011

šupinovka nevonná říjen 2010

31. října 2011 v 13:30 | muchomurka modrá |  Čeleď_Strophariceae
Vážení přátelé, dne 31.10 2010 jsme se opět vypravili se ženou a pejskem na houby v Trutnově do lokality Poříčský hřbet. Bylo celkem slunné a chladné odpoledne. Cestou jsem nafotil šupinovku nevonnou, jelikož to byla jediná jedna houba trochu fotitelná.

Šupinovka nevonná

Gymnopilus penetrans (Fr.) Murrill 1912


Další české jméno: Šupinovka pařezová.
Slovenské jméno: Šupinovec nevoňavý
Synonyma: Agaricus hybridusBull., Agaricus hybridussensu Fries 1821, Agaricus penetransFr. 1815, Dryophila penetrans (Fr.) Quél. 1886,Flammula croceolamellataPilát 1939, Flammula hybrida sensu auct., Flammula hybrida(Bull.)Gillet 1874, Flammulapenetrans(Fr.) Quél. 1886,Fulvidula hybrida sensu auct., Fulvidula hybrida (Bull.) Romagn., Fulvidula hybrida (Bull.) Singer 1937, Fulvidula penetrans (Fr.) Singer 1937, Gymnopilus hybridus (Bull.) Maire, 1933, Gymnopilus hybridus (Bull.) Singer, Gymnopilus hybridus sensu auct., Gymnopilus penetrans var. (Bull.) anon.{?},Naucoria penetrans(Fr.) Henn. 1898.

Klobouk 2-10 cm v průměru, nejdříve vyklenutý, posléze plochý, tence masitý, za sucha hladký, za vlhka mírně slizký, v dospělosti lysý. V mládí je jemně plstnatý a okraj má podvinutý a je ozdoben zbytky vela. Barvy je liškově oranžové ve stáří až rezavě hnědý, často drobně skvrnitý.
Lupeny jsou zoubkem úzce připojené, dosti husté, barvy žluté, později rezavožluté ve stáří až oranžově skořicové, s výraznými rezavými skvrnami.
Třeň 2-8,5 cm vysoký, 0,2-1,2 cm tlustý, válcovitěý, zakřivený, na bázi mírně ztlustlý a často bíle plstnatý, lysý a bělavě sametový, barvy světle okrové u vrcholu nažloutlé, později je rezavý, bíle hedvábitě vláknitý, někdy s pavučinovitým prstenčitým páskem. Jinak je u vrcholu ojíněný a většinou celý rýhovaný. Nejdříve je plný, ve stáří dutý.
Dužnina v klobouku bledě žlutá až bělavá, ve třeni narezavělá, chuť hořká, vůně neznatelná, nebo slabě ovocná.
Výtrusný prach rezavě hnědý - výtrusy elipsoidně až vejčitě mandlovité, jemně tupě bradavčité, žluté, velikosti 7-9 x 3,5-5,5 µm.
Výskyt červenec až listopad, vcelku hojně na rozkládajícím se dřevě jehličnanů. Upřednostňuje borovice a kyselé půdy.
Nejedlá.
Možnost záměny: Šupinovka jedlová Gymnopilus sapineus jež má výrazně vláknitý šupinkatý klobouk a je nejedlá, Šupinovka poprášená Gymnopilus picreus jež má tmavší třeň a živěji žluté lupeny a je též nejedlá. Šupinovka páchnoucí Gymnopilud liquiritiae, jež nikdy nemá prstenitou zónu a je drobnější. Taktéž nejedlá.
Zajímavosti: Dobře ji poznáme podle přítomnosti bělavého vela v mládí na třeni, živě zbarveného klobouku. Někteří autoři ji ještě dělí na šupinovku pařezovou Gymnopilus hybridus a šupinovku nevonnou Gymnopilus penetrans, což i podle Fungora je jeden druh.

Literatura : Internetové stránky 2004.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 346.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 362.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 291.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str,164.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 200.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 102
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 93.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 352.

Po té jsme hledali dále, ale k jídlu jsme nic nenašli i když jsem určil 26 druhů hub. Jelikož se připozdilo a slunce padalo za obzor a zima byla čím dál citelnější, Tak jsme se odebrali k domovu.


Doma jsme si po 17 hodině dali dobrý groček pro zahřátí.


Strmělka mlženka říjen 2010 pokrač.

24. října 2011 v 18:30 | muchomurka modrá |  Čeleď Tricholomataceae
Jak jsem předešle slíbil, tak dokončuji to, co jsem nafotil na vycházce 23.10.2010 na Poříčském hřbetu..
Takže když jsme se vraceli k domovu, potkal ještě docela pěknou skupinu strmělek mlženek. Neváhal jsem a opět jsem je nafotil.

Strmělka mlženka

Clitocybe nebularis (Batsch) Quél 1857


Slovenské jméno: Strmuľka inovaťová.
Synonyma: Agaricus nebularis Batsch 1789, Clitocybe alba (Bataille) Singer 1951, Clitocybe nebularis (Batsch. ex Fr.) Kumm., Clitocybe nebularis var. alba Bataille 1911, Gymnopus nebularis (Batsch) Gray 1821, Lepista nebularis (Batsch.: Fr.) Harmaja.1974.

Klobouk 7 - 35 cm v průměru nejdříve vyklenutý s podvinutým okrajem, později plochý až mírně prohloubený, většinou se širokým, tupým hrbolem, nikdy není nálevkovitý. Okraj je často zvlněný. Je masitý, barvy šedé, popelavě šedé, šedohnědé až světle nahnědlé a na povrchu plísňovitě ojíněný a jemně plstnatý, ve stáří a po dotyku slabě lesklý, pokožka je slupitelná.
Lupeny široce připojené až sbíhavé, od dužniny klobouku lehce oddělitelné, husté, velmi nízké barvy bílé ale brzy jsou žlutě krémové. Jsou velmi snadno oddělitelné.
Třeň 5 - 12 cm vysoký a 1,5 - 5 cm, tlustý, centrální, vláknitý, v mládí kyjovitý, později válcovitý, nahoru se zužuje, na bázi tuhý, ve stáří vatovitý až dutý, bíle plstnatý, obalený substrátem. Barvy bělošedé. Dá se snadno ohnout.
Dužnina bílá, v klobouku zprvu tvrdá, později měkká, ve třeni vatovitá až vláknitá, vůně nepříjemně intenzívně nasládlá, chuť kyselá, moučnatá někdy až nahořklá.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy široce elipsoidní, jemně bradavčité, bezbarvé, 5-9 x 3-4,5 µm velké.
Výskyt srpen až listopad, někdy až do zámrzu, velmi hojně v čarodějných kruzích nebo řadách , v listnatých i jehličnatých lesích, dubových hájích, zahradách, vápnomilných orchidejových bučinách a parcích, dubo-habrových lesích na nevápenatých půdách ale i v ochuzených kyselých nížinných bučinách, zejména tam, kde je substrát bohatý na dusík.
Jedlá.
Možnost záměny: Strmělka statná Clitocybe robusta - jedlá. Strmělka Alexandrova Clitocybe alexandri má více žluté lupeny, klobouk ve stáří jakoby stlačený, roste též v čarovných kruzích a je jedlá. Závojenka olovová Entoloma sinuatum jež je jedovatá. Čirůvka violková Lepista irina, jež má na klobouku nápadnější hrbol, není ojíněný a má vůni po fialkovém koření. Je jedlá. Strmělka zemězvratná Clitocybe geotropa jež má na středu kožové zbarvení a štíhlé plodnice. Je jedlá. Strmělka kyjonohá Clitocybe clavipes jež je mnohem menší, klobouk je barvy olivově šedé a třeň je měkký a kyjovitý. Je též jedlá.
Zajímavosti: Chuti nevalné pouze doporučuji pár kousků použít do směsi. Mladé plodnice naložené v octě jsou docela chutné. Působí korozívní rozklad, kde bývá současně degradován lignin, celulóza a hemicelulózy. Z hub na ní cizopasí kukmák cizopasný Volvariella surrecta. Obsazováním uvolněných prostorů po vymírajících houbách se zvětšuje množství lokalit této houby. Obtížná stravitelnost, hlavně mladých plodnic v syrovém nebo nedovařeném stavu, může způsobit gastrointestinální příznaky. Větší množství požití potravy může způsobit rozklad krvinek až dokonce i příznaky otravy. J Bulíř v Mykologickém sborníku uvádí, že ji vyzkoušel několikrát a vždy mněl po ní žaludeční potíže, kdežto podle dr. Smotlachy a Macků je výtečná, kdežto Michael ji uvádí jako jedlou, ale o chuti se dá diskutovat. Vůně je u ní někdy až odporná. Dříve to byla tržní houba. V poslední době u ní vědci zjistili antibiotické účinky. Čistě bílá odrůda (albín) se jmenuje var. alba.

Literatura : Internetové stránky 2005.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 130.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 336.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 446, 624, 783, 784.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 173, 174.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 152.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 178.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str.86, 87, 101.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 84.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 60, 62.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 138, 180, 186, 190, 195, 214.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 148.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 13, č. 3-5 str. 77, č. 8-10 str. 140, 141, 142, 152, 154, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 66, 84, 164 (příloha 33/65 a 66.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951.str. 131, 140.

Jelikož slunce bylo již nízko nad obzorem a ochladilo se


pospíchali jsme domů, kam jsme dorazili po 17 hodině. Zatím co žena přpravovala tousty s houbami, já jsem si v poklidu dával kozlíka a naše Kettynka zalehla. Celkem jsem při této procházce určil 33 druhů hub, z nichž většina byla nefotitelná. Bylo to jedno z hezkých podzimních odpolední.