Listopad 2011

Štítovka jelení červen 2011

27. listopadu 2011 v 16:48 | muchomurka modrá |  Čeleď Pluteaceae
Vážení přátelé, dne 6.6.2011 jsem byl na procházce s Kettkou, která se velmi ráda koupe v Úpě. Když jsme se vraceli, tak jsem uviděl na pařezu nějaké houbičky. Bři bližší prohlídce jsem zjistil, že jde o opěnku měnlivou a štítovku jelení. Jelkož to mám od naleziště do paneláku 80 m, tak jsem vzal foťák a protože bylo docela pěkné počasí


Vvyrazil jsem fotit.. Nejdříve jsem smačknul trs opěnek měnlivých,


viz popis v článku z 15.11.2011. Potom jsem se pustil do fotografování štítovky jelení.



Štítovka jelení

Pluteus cervinus (Schaeff.) P. Kumm. 1871

Slovenské jméno: Štítovka jelenia.
Synonyma: Agaricus atricapillus Batsch 1786, Agaricus cervinus Schaeff. 1774, Agaricus cervinus var. bullii Cooke 1883, Agaricus cervinus var. eximius W. Saunders & W.G. Sm. 1870, Agaricus curtisii Berk. & Broome 1849, Agaricus pluteus Batsch 1783, Agaricus pluteus var. pluteus Batsch 1783Agaricus pluteus ß rigens Pers. 1801, Hyporrhodius cervinus (Schaeff.) Henn. 1898, Pluteus atricapillus (Batsch) Fayod 1889, Pluteus atricapillus (Batsch) Sathe & S.D. Deshp. 1981, Pluteus atricapillus (Batsch) Fayod 1889, Pluteus atricapillus (Batsch) Fr. 1962, Pluteus bullii Berk. ex Rea 1927, Pluteus cervinus subsp. eximius (W. Saunders & W.G. Sm.) Sacc. 1887, Pluteus cervinus var. bullii(Cooke) Rea 1922, Pluteus cervinus var. cervinus(Schaeff.) P. Kumm. 1871, Pluteus cervinus var. eximius (W. Saunders & W.G. Sm.) Sacc. 1911, Pluteus cervinus var. rigens (Pers.) Sacc. 1887, Pluteus curtisii Berk. 1887, Pluteus eximius (W. Saunders & W.G. Sm.) Sacc. 1887, Rhodosporus cervinus (Schaeff.) J. Schröt. 1889..

Klobouk 3-18 cm v průměru, v mládí zvoncovitý až polokulovitý, později skoro ploše rozložený s malým nepravidelným hrbolem, lysý a hladký, nebo rýhovitě zvrásněný, radiálně vrostle vláknitý, lesklý, za sucha vláknitě popraskaný. Ve stáří na temeni jemně šupinkatý. Barvy hnědé až šedohnědé někdy červenohnědé až černohnědé. Okraj hladký a ostrý.
Lupeny 1-1,5 cm vysoké, volné, husté, břichaté, v mládí bělavé, později až masově růžové.
Třeň 4-12 cm vysoký, 0,4-2 cm tlustý, válcovitý, dole mírně ztlustlý, často prohnutý, křehký, vláknitý, barvy špinavě bílé až hnědavé, skvrnatý, na bázi často ztlustlý, černohnědě vláknitý.
Dužnina bílá, vodnatá, křehká, s vůní neznatelnou, nebo slabě zemitou, někdy i po syrových bramborách a chuti jemné, někdy však nakyslé až nahořklé.
Výtrusný prach bílý až růžový, výtrusy jsou hladké, hranatě okrouhlé, barvy růžové, velikosti 7-9 x 5-6 µm.
Výskyt květen až listopad v dubohabrových hájích na nevápenatých půdách, v ochuzených kyselých nížinných bučinách na pařezech a zbytcích dřeva výhradně listnatých stromů, ale i na pilinách a kůře. Vše může být ponořeno v zemi. Najdeme ji dokonce i na slámě.
Jedlá.
Možné záměny: Štítovkahnědě žíhaná Pluteus brunneoradiatus jež má vyrazněji žíhaný klobouk a tlustostěnné pleurocystidy. Je jedlá. Štítovka černolemá Pluteus atromarginatus jež má černé ostří lupenů a roste jen na jehličnanech. Je také jedlá. Štítovka vrbová Pluteus salicinus jež má střed klobouku jemně šupinkatý,, třeň je zejména u bázezelenavé tóny, je slabě halucinogenní. Nejedlá. Štítovka Pouzarova Pluteus pouzarianus jež se liší tím, že roste pouze na jehličnanech a dále pak mikroskopicky. Jedlá. Šupinovka přeskatá Pluteus primus je odlišitelná tím, že roste na jehličnanech a makroskopicky.
Jedlá.
: Vhodná do polévek, omáček ale i do směsi na smažení. Výhodou je její výskyt i za suchého počasí, kdy jiné houby nerostou. Nevýhodou je značné množství broučků ukrývajících se v lupenech. Rozkládá odumřelou dřevní hmotu.
Literatura : Internetové stránky 2005.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 358.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 626, 627.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 60, 228.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 215.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 219.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 128, 129.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 58.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 74.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str122.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 190.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987str. 193.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 31, č. 3-5 str. 63, 77, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 66, 85.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 408, 409.

Po návratu domů, kam jsem přišel akorát k obědu, kde jsem se výborně najedl, Poté jsem připravil štítovku jelení na mikroskopování. Dne 7.6.2011 jsem ji mikroskopoval

Naměřil jsem výtrusy velikosti 8,4 x 5,6 µm.


Navečer jsem si skočil na hřiště na pivo. Byl to zase jeden z příjemně prožitých dnů.







hlíva plicní červen 2011

22. listopadu 2011 v 16:11 | muchomurka modrá |  Čeleď_Pleurotaceae
Dne 4. června jsem si odpoledne při venčeni pejska všiml , že na druhém břehu řeky Úoy je něco bílého. Tak jsme přešli lávku a zjistil jsem bohatý trs hlívy plicní. Po návratu domů, protože počasí bylo pěkné,

jsem vzal foťak a jelikož to bylo jen asi 80 m od paneláku jsem šel fotit.

Hlíva plicní

Pleurotus pulmonarius (Fr. ex Fr.) Quél. 1872


Slovenské jméno: Hliva buková.
Synonyma: Agaricus pulmonariusFr. 1821, Dendrosarcus pulmonarius (Fr.) Kuntze 1898, Pleurotus araucariicola Singer 1953, Pleurotus ostreatus var. pulmonarius (Fr.) Iordanov{?}, Vanev & Fakirova1979, Pleurotus ostreatus f. pulmonarius (Fr.) Pilát 1933..

Klobouk je 3 - 15 cm široký, v mládí lopatkovitý, pak lasturovitý, hladký, lysý, masitě pružný, nežíhaný, bělavý, krémový či kožovitě hnědavý, někdy až šedohnědý. Okraj je ostrý a ve stáří žloutnoucí.
Lupeny pružné, velmi husté, úzké, bělavé až krémové sbíhají daleko na krátký třeň, při zasychání žloutnou.
Třeň je 1- 6 cm dlouhý, 0,5-2 cm tlustý, výstředný nebo boční, barvy bělavé, směrem k bázi stlačený, bělavě plstnatý.
Dužnina je v mládí šťavnatá a pružná, ve stáří sušší a dosti tuhá, za čerstva bělavá s nenápadnou moučnou nebo anýzovou vůní a nasládlou chutí, při zasychání žloutnoucí.
Výtrusný prach je bělavý s fialovým odstínem. Výtrusy jsou valcovité, hladké, bezbarvé, velikosti 7-11 x 3-4 µm.
Výskyt květen až říjen trsnatě v lesích a parcích na živém i odumřelém dřevě různých listnáčů, zejména buků, dubů, lip, bříz a vrb. Místy je velmi hojná. Upřednostňuje bohaté půdy.
Jedlá.
Možné záměny: Hlíva ústřičnáPleurotus ostreatusjež má modrošedý klobouk, nežloutnoucí lupeny a roste pozdě na podzim, je jedlá. Hlíva dubová Pleurotus dryinus která má robustnější plodnice, jež rostou převážně jednotlivě a je jedlá.
Zajímavosti: Poznáme ji podle prstnatých, světle zbarvených plodnic a podle toho, že roste v letních měsících.
V mládí je velmi chutná, vhodná k jakékoliv úpravě za čerstva a nakládání do octa. Starší houževnaté plodnice se ke sběru nedoporučují, protože jsou těžko stravitelné. Zajímavá je hlívaplicní Pleurotus pulmonárius cv. Florida, jež se pěstuje na rýžové slámě v Indii. Je to jedna z nejbohatších hlív na vitaminy.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 20.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 91.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 416, 418, 785
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str . 94,158, 159, 160.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 134.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 262
.Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 78.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str . 92.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 72..
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 303
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951. str.108, 109.

Protože bylo velké teplo a já se u toho focení zapotil, nezbylo mi nic jiného než pozvat ženu na terasu místní hospůdky. Domu jsme dorazili skoro ve 21,30. öd.

Bylo to hezké pozdní odpoledne a i večer.

Penízovka širokolupenná

17. listopadu 2011 v 15:32 | muchomurka modrá |  Čeleď Marasmiaceae
Dne 2.6.2011 odpoledne, když se udělalo malinko lepší počasí jsem se asi ve 13,35 hod rozhodl, že půjdu se malinko s Kettkou projít. Teplota dosahovala16,9°, ale byl dosti silný vítr a my jsme se vydali na Poříčský hřbet kde po stálém nenalezení hub jsme ve 13,30 narazli na penízovku širokolupennou. Okamžitě jsem ji nafotil.



Penízovka širokolupenná

Megacollybia platyphylla (Pers.) Kotl. & Pouzar 1972


Slovenský název: Povraznica širokolupeňová.
Synonyma: Agaricus grammocephalus Bull. 1793, Agaricus platyphyllus Pers. 1796, Agaricus repens Fr. 1815, Agaricus tenuiceps Cooke & Massee 1891, Clitocybula platyphylla (Pers.) Malençon & Bertault 1975, Collybia grammocephala (Bull.) Quél. 1886, Collybia platyphylla (Pers. ex Fr.) Kumm 1871, Hydropus platyphyllus (Pers.) Kühner 1980, Oudemansiella platyphylla (Pers.) M.M. Moser. 1983, Tricholoma tenuiceps (Cooke & Massee) Massee 1911, Tricholomopsis platyphylla (Pers.) Sing. 1939.

Klobouk 5 -18 cm v průměru, tenkomasý, vodnatý, polokulovitý až vyklenutý, někdy s hrbolkem, radiálně vláknitý, chrupavčitý a holý, ve stáří plochý a rozpukaný, barvy šedohnědé nebo olivově hnědé. Okraj dlouho podvinutý, ostrý, ověšený a roztřepaný.
Lupeny jsou široce připojené, prořídlé, bílé, tlusté, velmi široké (2-3 cm), široce připojené zoubkem až krátce sbíhavé. Na ostří jsou nepravidelně zoubkaté, někdy hnědě brvité.
Třeň 6-15 cm vysoký, 1-2,5 cm tlustý, válcovitý až kyjovitý, chrupkovitě tuhý, dutý, výrazně vláknitě podélně rýhovaný, bíle ojíněný. U vrcholu je jemně vločkatý a na bázi má silné myceliové provazce kterými je připevněna k substrátu (dřevu). Barvy je bělavé nebo světle šedohnědé.
Dužnina bílá, tuhá, vůně zemitá, chuť mírná, někdy až nahořklá
Výtrusný prach bílý, výtrusy jsou krátce elipsoidní až kulovité, hladké, bezbarvé, velikosti 7-10 x 6-8 µm.
Výskyt květen až říjen hojně, jednotlivě nebo ve skupinách v dubo-habrových lesích, v listnatých i jehličnatých lesích ale i druhotných smíšených lesích na nevápenatých půdách a to na rozkládajících se kořenech a pařezech. Upřednostňuje podhorské a horské oblasti a listnáče.
Nejedlá.
Možnost záměny: Penízovka dřípená Clitocybula lacerata, která je menší a velmi vzácná, nejedlá. Vláknice mravencomilná Entoloma myrmecophilum, která má růžové lupenya na bázi třeně není se substrátem spojena velkými provazci. Je jedovatá. Štítovka jelení Pluteus cervinus, která je křehká, v dospělosti má růžové lupeny a nemá myceliové provazce. Je také jedlá.
Zajímavosti: V některých atlasech je uváděna jako jedlá. Je nevalné chuti. Občas ji použiji do směsi, ale pokud je nahořklá může zkazit i dobrou smaženici. Četl jsem recept, kde ji doporučují na řízky. Nemám vyzkoušeno. I když p. Pilát ji uvádí v Mykologickém sborníku chuti příjemné já ji ke sběru nedoporučuji. Vyvolává někdy žaludeční i střevní potíže. Roste z myceliových provazců. Dříve podle dlouhých provazců rozlišovali někteří autoři varietu plazivou jako var. repens. Rozkládá dřevní odpad a tím je pro lesnictví užitečná.

Základní znaky rodu Megacollybia - penízovka: Taxonomie: Čeleď Marasmiaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou masité kloboukaté. Klobouk hladký a radiálně vláknitý. Lupeny jsou široké, barvy bělavé. Třeň je na bázi opatřen bohatými myceliovýámi provazci. Výtrusný prach je bílý. Výskyt na tlejícím dřevě.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 171.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 267.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 428.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 197.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str.191.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 119.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 130.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 112.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 74.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 22.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 175.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 176.
Mykologický sborník č. 3-5 str. 37, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 66, 78.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 191.

Odtud jsme se přesunuli na kopec zvaný Kacíř. Zde jsem nic k focení nenašel. Tak protože již byl pokročilý čas jsme se obrátili k domovu. Asi v 17.45 mě Kettynka zabrzdila u místiho baru vietkongu. Zde jsem si dal pivčo a domů jsme dorazili v 18,45 hod. Venkovní teplota byla v té době 18,5°C a tak pivečko chutnalo. Byli jsme oba spokojení. Kettynka hned padla únavou a já pomalu taky.


Opěnka mělivá listopad 2010

15. listopadu 2011 v 17:53 | muchomurka modrá |  Čeleď_Strophariceae
Bylo pondělí 15 listopadu 2010 a já, protože bylo nádherné počasí, jsem vzal naši čubinku, fotoaparát a vyrazil jsem do Trutnovského parku a lesoparku na poslední vycházku v tomto roce.

Bylo pěkně, ale hub nic moc. Na focení jsem si vybral tuto opěnku jelikož byla ze všech nejčerstvější.

Opeňka měnlivá

Kuehneromyces mutabilis (Schaeff.) Singer & A.H. Sm. 1946


Další české jméno: Šupinovka opeňka.
Slovenské jméno: Šupinačka menlivá.
Synonymá: Agaricus mutabilis Schaeff. 1774, Dryophila mutabilis (Schaeff.) Quél. 1886, Galerina mutabilis (Schaeff.) P.D. Orton 1960, Lepiota caudicina Gray 1821, Pholiota mutabilis (Schaeff.) P. Kumm. 1871.

Klobouk 2 - 10 cm široký, v mládí polokulovitý, pozdějí klenutý, v dospělosti plochý s nízkým tupým hrbolem lysý, hladký, lepkavý až slizký, za vlhka vodnatě skořicově hnědý nebo žlutohnědý, za sucha světlejší, okrový nebo medově žlutý (při zasychání začíná od středu blednout). Okraj tenký, slabě rýhovaný, v mládí podvinutý, většinou s tmavším vodnatým pásem.
Lupeny husté, tenké, ke třeni přirostlé až sbíhavé, v mládí zakryté blanitým závojem, světlé s hnědavým nádechem, později bledě skořicově až rezavě hnědé.
Prsten blanitý vzhůru obrácený, bělavý, později od výtrusů hnědě zbarvený, brzo však zplihlý a mizející.
Třeň je 3 - 10 cm dlouhý a 0,2 - 1 cm tlustý, válcovitý, tuhý, zprohýbaný, k bázi zúžený, v mládí plný, později dutý, s mizejícím rezavým prstenem, nahoře jemně rýhovaný, bledý, pod prstenem pokrytý rezavými až černohnědými šupinkami, později holý.
Dužnina v klobouku je tenká hygrofánní, měkká a bělavá, v třeni pevná a rezavě hnědá, vůni má příjemnou, nasládle kořenitou, chuť lahodnou.
Výtrusný prach okrově hnědý, výtrusy jsou vejčité, hladké, rezavé se širokým klíčním pórem, 6-7 x 3,5-4,5 µm velké.
Výskyt duben až prosinec v šipákových a teplomilných doubravách, dubo-habrových lesích na nevápenatých půdách na pařezech a odumřelých kmenech listnatých stromů, vzácně i na smrku. Roste hojně od nížin do podhůří.
Jedlá.
Možnost záměny: Čepičatka jehličnanová Galerina marginata která roste na jehličnanech, má nešupinatý, podélně bělavě vláknitý třeň, tvoří výrazné provázkovité podhoubí, má bradavčité výtrusy a moučně-ředkvovou chuť. Je jedovatá.Křehutka vodomilná Psathyrella hydrophila má bílý třeň bez prstenu a je jedlá. Třepenitka cihlová Hypholoma sublateritium která má klobouk na středu cihlově červený, je hořká a nejedlá. Třepenitka svazčitá Hypholoma fasciculare která je žlutá až zlatožlutá a má hořkou dužninu. Je jedovatá.
Zajímavosti: Opeňku měnlivou charakterizuje hygrofánní klobouk, šupinkatý třeň a trsnatý růst. Dovede vázat i vzdušný dusík ale v malém množství. Patří mezi houby jež způsobují korozívní rozpad dřeva. Vynikající houba, dobrá hlavně do polévek, omáček, nádivek, k masu, ale také k nakládání do octového nálevu. Používají se pouze klobouky, třeně jsou ke konzumaci nevhodné. V roce 1970 bodovala v mykologickém sborníku v anketě tři nejoblíbenější houby roku 1969 v několika různých úpravách. Dá se i pěstovat doma. V bývalé NDR se pěstovala na špalcích listnatých dřevin. Byly s ní prováděny pokusy za účelem urychlení rozkladu pařezů. V některých regiónech ji říkají "lipůvka".

Základní znaky rodu Kuehneromyces - opeňka: Taxonomie: Čeleď Strophariaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Klobouky hygrofánní, většinou ve hnědých barvách, prsten který tvoří často zbytky vela je většinou přítomný, výtrusný prachje kakaově, rezavě až rezavě čokoládově hnědý. Výskyt saprotrofně v trsech na hnijícím dřeve listnáčů i jehličnanů.

Literatura : Internetové stránky 2008.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 144.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 224.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 586, 587, 787.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 90,196,262, 263.
Houby. Autor Ladislav Hagara,Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 278, 305.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str.163, 164.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 202.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 122.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 100, 102.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 28, 29, 45, 146.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 86, 137, 192, 239.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str.233, 241, 268.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 204, 208.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 18, č. 3-5 str. 61, č. 8-10 str. 138, 160, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 67, 85 (příloha 77/149 a 150).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 357.

Celkem jsem se procházel po parku a lesoparku asi do 16 hodin. Protože bylo pěkné počasí, tak se mi to líbilo.

Určil jsem celkem 16 druhů a pak jsme se s Ketty stavili na pivčo. Byla to rozlučka s mojí sezónou.

Třepenitka svazčitá listopad 2010

10. listopadu 2011 v 16:46 | muchomurka modrá |  Čeleď_Strophariceae
Dne 14.11.2010 bylo v Trutnově nádherné nedělní odpoledne. I teplota docela přála,
tak jsem se vydal po obědě a siestě kolem 14 hodiny se ženou a pejskem na procházku po mém oblíbeném Poříčském hřbetu. I když jsem měl fotoaparát sebou, tak se mi nějak nechtělo fotit. Druhů hub bylo sice v lese dost, ale já jsem se tentokrát věnoval spíše sběru. Když jsme měli na smažku nasbíráno, tak jsme se vraceli domů. Hned u paneláku za lávkou přes řeku Úpu uviděl jsem nádherné trsy třepenitek svazčitých. Tak mi to nedalo a přece jsem fotoaparát z batohu vytáhl.

Třepenitka svazčitá

Hypholoma fasciculare (Huds.) P. Kumm. 1871


Další české jméno: Žlutotřepenitka svazčitá.
Slovenské jméno: Strapcovka zväzkovitá.
Synonyma: Agaricus fascicularis Huds. 1778, Agaricus sadleri Berk. & Broome 1879, Clitocybe sadleri (Berk. & Broome) Sacc. 1887, Dryophila fascicularis (Huds.) Quél. 1888, Geophila fascicularis (Huds.) Quél. 1886, Nematoloma fasciculare (Huds.) Karst. 1880 , Pratella fascicularis(Huds.) Gray 1821, Psilocybe fascicularis (Huds.) Kühner 1980

Klobouk 1- 7 cm v průměru, zvoncovitý, pak nízce sklenutý, ve stáří rozložený, někdy s tupým hrbolkem, tenký, lysý, hladký, na okraji ozdobený zbytky pavučinovitého závoje, který brzy mizí. Barvy živě sírožluté, na středu tmavš až zlatožlutýí.
Lupeny volné, nebo vykrojeně přirostlé, velmi husté, úzké, citrónově žlutozelené až sírově žluté, ve stáří špinavě šedozelené až fialově černé.
Třeň 4 - 12cm dlouhý, 0,2 - 1 cm tlustý, válcovitý, většinou zahnutý, ve stáří dutý, světle sírově žlutý, na bázi plstnatý a hnědnoucí, rezavě jemně vláknitý, nahoře má pomíjivé zbytky závoje ve tvaru pásku. a to jen v mládí.
Dužnina tenká, pružná, světle sírově žlutá, vůně houbová až nakyslá, chuť odporně hořká až stahující.
Výtrusný prach černofialový, výtrusy elipsoidní, hladké, barvy tmavě hnědé, 6-8 x 3-5 µm velké.
Výskyt březen až prosinec, v lesích, parcích, sadech, dubohabrových hájích, dubohabrových hájích na nevápenaté půdě, v druhotných smíšených lesích, taktéž na nevápenatých půdách, kyselých květnatých bučinách ale i v lužních lesích a to v trsech na pařezech, kmenech a větvích listnáčů, méně častěji jehličnanů.
Jedovatá.
Možnost záměny: Třepenitka maličká Hypholoma subviridemající klobouk široký do 2 cm a již v mládí plochý a bez rezavých odstínů. Je též jedovatá. Třepenitka maková Hypholoma capnoides která má však makově modré lupeny, roste pouze na jehličnanech, není hořká a je jedlá. Třepenitka cihlová Hypholoma sublateritium která má cihlově červený, řídce šupinatý klobouk a na něm žlutozelené zbytky plachetky. Je hořká a nejedlá. Opěnka měnlivá Kuehneromyces mutabilis jež nemá hořkou chuť a má příjemnou silnou houbovou vůni. Je jedlá.
Zajímavosti: Způsobuje parafaloidní otravy. i když ještě v roce 1970 byla považována pouze za nejedlou. Nejnovější poznatky ukázaly, že obsahuje jedovaté látky jako jsou v muchomůrce zelené Amanita phaloides. Žluté zbarvení této houby způsobují pigmenty ze skupiny styrylpyronů a zároveň produkuje hyfolominy a silně flueroskující fascikuliny. Tato houba je jeden z konkurenčních stratégů a vyznačuje se pravidelnou a relativně dlouhou fruktifikační periodou s velkým počtem plodnic. Rozkládá dřevní hmotu.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 216.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 379
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 612, 613.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 244, 245.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 269.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 244.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 157, 158.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 174.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 124.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 102.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 42, 120, 146.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 115, 142, 190, 194.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 186, 232, 233.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 200.
Mykologický sborník č. 3-5 str. 63, 77, č. 8-10 str. 132, 142, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str.67, 78 (příloha 78/151).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 132, 347.

Při focení kolem 16 hodiny byla ještě dosti dobrá světelnost. Tak se fota docela vyvedly.


Cestou jsem určil 30 druhů hub. Byla to jedna z hezkých procházek. Smaženice chutnala a žena i něco naložila do octa.


Šťavnatka modřínová listopad 2010

5. listopadu 2011 v 16:44 | muchomurka modrá |  Čeleď Hygrophoraceae
2010 jsem při venčení v odpoledních hodinách si všiml na sídlišti pod modříny docela pěkných štanatek modřínových. Po navrácení z procházky jsem vzal doma fotoaparát a i když bylo šero,

a docela teplo, teplota byla skoro 11°C, tak jsem při zhoršené světelnosti tyto krásné šťavnatky modřínové nafotil.

Šťavnatka modřínová

Hygrophorus lucorum Kalchbr. 1874

Další české jméno: Plžatka modřínová.
Slovenské jméno: Šťavnačka smrekovcová.
Synonyma: Limacium lucorum Kalchbr., Tricholoma luteocitrinumRea 1908.

Klobouk 2-6 cm v průměru, v mládí kuželovitý, později plochý a vyhrblý a ve stáří až nálevkovitý, slizký, tence masitý, barvy citrónově až slámově žluté.
Lupeny široce připojené, někdy až mírně sbíhavé, prořídlé, tlusté, jakoby voskové, barvy krémové, žloutnoucí až citrónově žluté.
Třeň 3,5-10 cm vysoký, 0,5-1,2 cm tlustý, válcovitý, uvnitř vycpaný, slizce lepkavý, přitiskle bíle vločkatý, v mládí u vrchlu se slizovitými zbytky vela, barvy bělavé, směrem k bázi nažloutlé.
Dužnina bílá, vůně žádná, chuť žadná.
Výtrusný prach bělavý, výtrusy elipsoidní, hladké, bezbarvé, velikosti 7-10 x 4-6 µm.
Výskyt září až prosinec po prvních mrazících ve všech jehličnatých a smíšených lesích, ale zasadně jen pod modříny v modřínových hájcích. Upřednostňuje půdy bohaté na vápno.
Jedlá.
Možné záměny: Šťavnatka nádherná Hygrophorus bresadolae jež ale má oranžový střed klobouku a někdy jej má celý oranžový. Je také jedlá.
Zajímavosti: Tvoří mykorrhizu s modříny. Je to významná houba pro mykology kulináře hlavně dobou výskytu.

Základní znaky rodu Hygrophorus - šťavnatka: Taxonomie: Čeleď Hygrophoraceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou kloboukaté, masité, čirůvkovitého nebo kalichovkového tvaru. Klobouk slizký, lupeny široce připojené až sbíhavé a jsou voskovité. Velum někdy přítomné a je též slizovité. Výtrusný prach je bílý. Výskyt v lesích nebo mimo les a jsou zřejmě mykorrhizní. Bývá u nich odlišován rod Camarophyllus, který je vždy se suchým kloboukem a sbíhavými lupeny.

Literatura : Internetové stránky 2008.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 140.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str.353.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 786.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 162.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 140.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 100.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 126, 147, 197.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 131.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986 str. 128.
Mykologický sborník č. 3-5 str. 77, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 107.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 73.

Doma jsem je mikroskopoval a naměil výtrusy 3.11.2010 velikosti 9,8-10,2 x 5,4-µm