Prosinec 2011

Muchomůrka pošvatá červen 2011

26. prosince 2011 v 12:40 | muchomurka modrá |  Čeleď_Amanitaceae
Protože mě 16.6.2011 probudilo moc hezké ráno tak jsem se rozhodl letos poprvé navštívit lokalitu Peklo.
Tato lokalita nezapřela svůj název. Bylo zde vedro doslova jak v pekle. Moc nadějí jsem si nedával. Cestou do lesa jsem potkal jednoho nádherného čápa, ale než jsem stačil vyndat foťák, byl pryč. Pak jsem zahlédl na posečené louce 2 koroptvičky a dopadlo to s nimi stejně jako s čápem. První houbička na kterou jsem narazil byla pošvatka obecná. Když se mi ukázala druhá, tak jsem nevydržel a nafotil ji.


Muchomůrka pošvatá
Amanita vaginata var. vaginata (Bull.) Lam. 1783

Další česká jména: Katmanka pošvatá, Pošvatka obecná.
Slovenské jméno: Muchotrávka pošvatá.
Synonyma: Agaricus plumbeus Schaeff. 1774, Agaricus vaginatus Bull. 1783, Agaricus vaginatus var. griseus DC., Amanita livida Pers., Amanita vaginata (Bull.) Lam. 1783, Amanita vaginata (Bull. ex Fr.) Vitt., Amanita vaginata f. battarrae (Boud.) Contu 1986, Amanita vaginata f. grisea (DC.) E.-J. Gilbert, 1918, Amanita vaginata f. grisea (DC.) Veselý 1933, Amanita vaginata f. livida (Gillet) E.-J. Gilbert, 1918, Amanita vaginata f. plumbea (Schaeff.) E.-J. Gilbert, 1918, Amanita vaginata f. plumbea (Schaeff.) L. Maire 1910, Amanita vaginata f. violacea (Jacz.) Veselý 1933, Amanita vaginata subsp. plumbea (Schaeff.) Konrad & Maubl. 1924, Amanita vaginata var. grisea (DC.) Quél. & Bataille 1902, Amanita vaginata var. livida (Pers.) Gillet 1874, Amanita vaginata var. plumbea (Bull.) Quél. & Bataille 1902, Amanita violacea Jacz. 1923, Amanitopsis albida (Bull.) S. Imai 1933, Amanitopsis plumbea (Schaeff.) J. Schröt. 1889, Amanitopsis vaginata (Bull.) Roze 1876, Amanitopsis vaginata var. plumbea (Bull.) Konrad & Maubl. 1924, Amanitopsis vaginata var. violacea (Jacz.) E.-J. Gilbert 1941.

Klobouk 3-12 cm v průměru, válcovitě zvoncovitý, později ze široka kuželovitý, ve stáří až plochý, většinou na středu s hrbolkem, hladký, tence masitý, většinou lysý, okraj velmi zřetelně rýhovaný, tenkomasý, vzácně se zbytky plachetky, barvy šedé až olověšedé, stříbrošedé nebo šedohnědé málokdy bílý.
Třeň 6 -15 cm vysoký, 0,6-2 cm tlustý, válcovitý, v mládí vycpaný, později rourkovitý, na bázi však mírně ztlustlý a k vrcholu se zužuje. Je lámavý, jemně vločkatý až jakoby žíhaný. Barvy bílé až našedlé. Pochva na bázi je cípatá, blanitá, barvy bílé.
Dužnina velmi křehká, vodnatá, barvy bílé, chuť jemně nasládlá vůně nevýrazná.
Výtrusný prach bílý, výtrusy kulovité, hladké, bezbarvé, neamyloidní, velikosti 9-12 x 9,5-10,5 µm
Výskyt červenec až listopad, listnaté a jehličnaté lesy, kulturní a horské smrčiny, druhotné smíšené lesy na nevápenité půdě v rovinách i pahorkatinách, bory, parky a někdy ji najdeme mimo ně. Upřednostňuje břízy, duby a buky včetně kyselé půdy.
Jedlá.
Možné záměny: Muchomůrka bílá Amanita alba má klobouk bílý a tenký, třeň hladký nebo drobně tygrovaně šupinkatý a je jedlá. Muchomůrka jízlivá Amanita virosa nemá rýhovaný klobouk a má prsten, je jedovatá. Muchomůrka Maireiova Amanita argentea je robustnější často má na klobouku bílé zbytky plachetky. Je vzácná a jedlá. Muchomůrka pošvatá f. olivovězelená Amanita vaginata f. olivaceoviridis má zelenavý až olivový odstín klobouku, je jedlá. Muchomůrka oranžová Amanita crocea - jedlá.Muchomůrka oranžová Amanita fulva klobouk má oranžovohnědý nebo červenohnědý je jedlá. Muchomůrka zelená Amanita phalloides nemá rýhovaný klobouk a na rozdíl zase má prsten, je jedovatá. Muchomůrka žlutoolivová Amanita battarrae jež má šedavé ostří lupenů, šedavý šupinkatě žíhaný třeň, a uvnitř šedou pochvu, která u ní po poranění červená a je též jedlá
Zajímavosti: Nesmí se jíst syrová a ani nedokonale tepelně zpracovaná. Obsahuje neznámé termolabilní látky a při požití většího množství pokrmu se mohou objevit příznaky otravy. Nutno ji upravovat dosti dlouho jako Václavku. Jinak se velmi špatně transportuje. Je to velmi křehká houba. Já a celá rodina ji konzumujeme ve směsi a tvrdím, že to je chutná houba. Velmi dobrá je obalená v mouce a usmažená Najdeme ji i v Alpách. Sbírat by ji měl houbař, který ji velmi dobře zná.Barevné odrůdy této muchomůrky jsou již uznány za samostatné taxony. Je to celkem cca 8 samostatných taxonů.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007str. 54.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 214.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 638, 639.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 11, 220, 221.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 220, 221.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 144, 146.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 26.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 128, 129.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 187, 214.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 194, 203.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 13, 29, 30, č. 3-5 str. 44. rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 79, 90, 93, 136, 150 (příloha 56/108).
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 437.

Pokračování tohoto dne bude v dalším článku.


Pokr 3 Vláknice začervenalá červen 2011

11. prosince 2011 v 15:43 | muchomurka modrá |  Čeleď Inocybeceae
Po nafocení vláknice jsme s Kettkou pokračovali toho 15.6.2011 v Trutnovském parku o něco dál. Najednou jsem uviděl v trávníku pod borovicí fotitelného hnědáka Schweinicova. Tak jsem znovu rozbalil fidlátka a jal jsem se fotit.


Popis hnědáka najdete ve článku ze srpna 2010

Posléze jsme z parku přešli do lesoparku. Jelikož bylo úmorné sucho a vedro i ta moje čubinka si potřebovala odpočinou a mi jsme se dále couraly v Trutnovském lesoparku a houbi skoro žádné, tak asi v 16 45 hod

za velkého vedra jsem usedl na lavičku, které jsou v lesoparku u hlavní tras a Ketty zalehla do travičky.


Zkonzumovli jsme zásoby a odpočinuli si. Po té jsme se vydali cestou za Kacířem na zahrádku restaurace Úsvit. Nejhorší však bylo, když jsem zjistil, že nemám peněženku. Musel jsem zavolat ženě aby ji na Úsvit donesla. Což moje žena ráda splnila. Tam jsme společně poseděli tak asi hodinku a pak jsme se odebrali k domovu. Cestou nás zastihl konečně po dlouhém očekávání déšť.
Celkem za celé odpoledne jsem určil jenom 6 druhů hub. Jinak s vycházkou jsem byl spokojen a již jsem se těšil na další den.

Vláknice začervenalá červen 2011

6. prosince 2011 v 18:05 | muchomurka modrá |  Čeleď Inocybeceae
Vycházka do Trutnovského parku v červnu 2011.

Po nafocení pěnišníku jsem hned u něho objevil vláknici začervenalou. Takže jsem v focení pokračoval dál.


Vláknice začervenalá

Inocybe erubescens Blytt. 1905


Další české názvy: Vláknice načervenalá, Vláknice Patouillardova.
Slovenský název: Vláknica Patouillardova.
Synonyma: Inocybe patouillardii Bres. 1905, Inocyberubescenssensu auct.; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005.


Plodnice v mládí celá bělavá.
Klobouk 2 - 10 cm v průměru polokulovitý až tupě kuželovitý ve stáří vyklenutý až plochý ve středu s nízkým tupým hrbolkem, celý radiálně hedvábitě vláknitý. Okraji v mládí podvinutý s pozůstatky vela, později zprohýbaný. Barvy bílé, přecházející až do světle okrova. Stářím a pomačkáním cihlově červená až masově hnědne a okraj má zvednutý nahoru a často rozpukaný.
Lupeny jsou středně husté, zoubkem připojené a na ostří bělavě vločkaté.barvy béžově šedé, později šedohnědé, s olivovým nádechem, někdy červeně skvrnité.
Velum vláknité, záhy mizející.
Třeň 2 - 20 cm vysoký, 0,5 - 2 cm tlustý, válcovitý až kyjovitý, plný, ve stáří dutý a na lomu se štěpí. Barvy bělavé až světle okrové, ve stáří a po poranění červeně skvrnitý. U vrcholu je vločkatý, níže vláknitý. Na bázi má zřetelnou hlízu.
Dužnina barvy bílé, ve stáří místy červená, chuť mírná, většinou nepříjemná, vůně slabě ovocná až nepříjemně parfémová.
Výtrusný prach je okrově až tabákově hnědý, výtrusy bledě okrové až hnědé, fazolovité, tenkostěnné, hladké velikosti 8,5-14,5 x 5-8 µm. Cheilocystidy jsou tenkostěnné, štíhle válcovité až kyjovité, lysé, velikosti 30-60 x 7-10 µm.
Výskyt květen až červenec ve světlých listnatých lesích, dubo-habrových hájích, parcích, zahradách, hlavně pod buky a duby, habry ale i lipami a javory. Někdy ji můžeme nalézti i pod borovicemi. Má ráda vápencové půdy. Roste nehojně však i na nevápenatých, písčitých i hlinitých půdách, buď jednotlivě nebo ve skupinách. Upřednostňuje listnaté lesy na vápencových půdách a teplejší podnebí. Především Morava, kde vystupují devonské vápence, Karlštejnsko.
Jedovatá.
Zajímavosti: Je prudce jedovatá, obsahuje ze všech vláknic skoro největší množství muskarinu a to až 0,37% v sušině. Otrava se projeví za ¼ až ½ hodiny zvracením a průjmy, k nímž se přidává intenzivní pocení, slinění, slzení, kolikové bolesti, zimnice a kručení ve střevech, často mající smrtelné následky. Účinky muskarinu neutalizuje atropin což je alkaloid rulíku zlomocného. Je ale celkem dobře určitelná podle klobouku a třeně, které otlačením červenají. Byla nalezena i v Polsku v severním karpatském předhoří. V posledních letech docházelo k jejímu značnému úbytku v lokalitách kde měly spad kyselé deště.
Možnost záměny: Čirůvka májovka Calocybe gambosa která má bělavé lupeny a nemá kuželovitý klobouk a nečervená. Vůni má moučnou a roste jen na jaře. Je jedlá. Vláknice jurská Inocybe adaequata která má od mládí vínově červený klobouk a světlý, dole se se pomalu do fialova barvící třeň.Je jedlá. Vláknice Godeyova Inocybe godeyi jež se liší velikostí, je drobnější, má poněkud ovocnou vůní a hlavně odsedlou hlízku na bázi třeně. Je jedovatá. Vláknice zardělá Inocybe whitei jež má výrazně štíhlejší a bělejší plodnice. Je nejedlá. Závojenka podtrnka Entoloma clypeatum jež má jinak zbarvený klobouk a trochu jiného tvaru a hlavně v dospělosti lososově zbarvené lupeny. Též se ji nezbarvuje povrch klobouku ani třeně rumělkově. Je jedlá.

Základní znaky rodu Inocybe - vláknice: Taxonomie: Čeleď Cortinariaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou kloboukaté, lupenaté a masité houby, mající střední velikost. Klobouk je nejčastěji široce kuželovitý, radiálně vláknitý až šupinatý. Lupeny jsou většinou připojené, někdy i zoubkem. Ostří je vločkaté. Třeň válcovitý nahoře nebo i celý ojíněný, na bázi občas mající hlízu. Dužnina většinou se zemní nebo spermatickou vůní. Velum je u některých druhů vyvinuto, u jiných schází. Výtrusný prach je tabákově hnědý. Výskyt - tvoří mykorrhizu s listnáči i jehličnany. Vzácně je můžeme nalézt mimo les.
Literatura : Internetové stránky 2008.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 230.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 397.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 518, 519.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 249.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 282.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 123, 175.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 182.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 136.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 64, 120.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 24, 30. 31, 40.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str 182, 210.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 244.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986 str. 160, 212.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 24, 31, č. 3-5 str. 63, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 50, 56, 71, 80, 93, příloha 67/130.
NAŠE HOUBY II autor Albert Pilát a Otto Ušák 1959 č. 127.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 332.
Doma jsem pak vláknici začervenalou mikroskopoval
a naměřil výtrusy dne 17.6.2011 velikosti 9,8-11,2 x 7,6-8,4 µm.




Pozvánka na silvestra

4. prosince 2011 v 20:23 | muchomurka modrá |  Zprávy MK Úpice

Všichni jste zváni na na tradičního Silvestr MK Úpice