Únor 2012

Bělásek řepkový 19.7.2011

29. února 2012 v 15:13 | muchomurka modrá |  Motýli
Dne 19. července 2011 jsen se vydal s mým vnukem, přáteli Průšovým, jejich 4 vnoučátky a dcerou do KRNAPu na vycházku a houbičky. Byl jeden z nádherných dnů. Vyjeli jsme vláčkem v 9,40 hod z Trutnova do Mladých buků.
Odtud jsme se vydali do Bystřice. Před Bystřicí jsme si na odpočívadle u rozcestníku dali svačinku. Bylo zde velké množství bělásků řepkových. Takové soustředění jsem již dlouho neviděl, Proto jsem se část snažil zachytit. Vypadalo to na sněm samiček.

Bělásek řepkový

Pieris napi Linnaeus, 1758

Slovenské jméno: Mlynárik repkový

Křídla rozpětí 3,5-4,5 cm.
Samička má 2 černé skvrny na líci předních křídel, na rubu jsou křídla černě poprášená. Vajíčka klade jednotlivě na listy rostlin. Většinou vytváří 2 generace.
Sameček je více bílý (černobílý) beze skvrn, samička spíše hnědo-bílá mluvě o líci křídel.
Rozmnožování páří se nejméně 2x do roka.
Housenka je matně zelená, na bocich mánápadně žlutě lemovaná vyustění vzdušnic.
Výskyt březen až květen hojnější ve vlhčích a stinnějších biotopech druhá generace červenec srpen na sušších lokalitách ve volné krajině.
Housenka se živí divoce rostoucí druhy brukvovitých, například na plané řeřišnici luční, řešiše nebo ředkvi.
Zajímavosti Zimu přečkává v kukle. Nenapadá pěstované rostliny. Je neškodný.

Literatura : Internetové stránky 2012.
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000.
Motýli autoři Josef Moucha František Procházka 1962.

Odtud jsme pokračovali dále na Bystřici. Dětem se putování líbilo. Za Bystřicí jsme vystoupali lesem na Soví horu, kde na nás čekal tento nádherný hřib.

Popis hřibu smrkového najdete v článku z 13.10.2010
Tento hub v sobě měl velmi veliké množství červíků. Dále jsme pokračovali lesy nad Babím , kde jsme mimochodem naplnili košíky, do Trutnova HSM. Sem jsme dorazili v 15 hodin. Jelikož nám zrovna jely autobusy, tak jsme se rozloučili a odjížděli k domovu. Byl to moc hezký výlet. Děti byly spokojeny.


Celkem jsem určil 43 druhů hub. Děti se poučili a já s přítelem Průšou jsem byl s vycházkou spokojen.


Pevník korkovitý 12.2.2012 čl.č. 2

25. února 2012 v 16:11 | muchomurka modrá |  Čeleď Stereaceae
Pokračování čl. 2 z vycházky 12.2 2012.

Pevník korkovitý

Stereum rugosum Pers. 1794


Další české jméno: Pevník vrásčitý.
Slovenské jméno: Pevník zvrásený.
Synonymá: Haematostereum rugosum (Pers.) Pouzar 1959, Stereofomes stratosus (Berk. & Broome) Rick 1930, Stereum coryli Pers. 1796, Stereum rugosum (Pers. ex Fr.) Fr., Stereum stratosum Berk. & Broome 1890, Telephora coryli (Pers.) Pers. 1822, Telephora laurocerasi Berk. 1836, Telephora rugosa (Pers.) Pers. 1801, Telephora rugosa var. coryli (Pers.) Pers. 1801.

Plodnice 1-6 cm v průměru, 0,05-0,2 cm tlustá, víceletá, rozlitá, mající okraj někdy odstávající, korovitá tvořící nepravidelné pruhy o délce několika decimetrů. Bílý okraj u rostoucích plodnic. Konzolovité polokloboukaté plodnice se vytvářejí zřídka, může růst i několik let.
Klobouk je úzký zvlněný, lysý nebo jemně přitiskle plstnatý, barvy našedlé, ve stáří až černé.
Rouško má povrch hladký nebo hrbolatý až bradavčitý, ve stáří rozpraskaný, bělavě nažloutlý až šedorůžový. Na čerstvých nebo navlhčených plodnicích po poranění rychle červená.
Výtrusný prach bílý, spóry jsou bílé, amyloiní, eliptické velikosti 9-13 x 3.5-5um
Výskyt leden až prosinec v dubo-habrových lesích na nevápenatých půdách a to na dřevě listnatých stromů, zvláště na stojících či padlých odumřelých kmenech buků, habrů, bříz, olší a lísek.
Nejedlý.
Možné záměny: Pevník dubový Stereum gausapatum - nejedlý. Pevník krvavějící Stereum sanguinolentum nacházející se na smrku, není rozlitý, vytváří většinou kloboukaté plodnice a je nejedlý.
Zajímavosti: Na starých plodnicích cizopasí tvrdohouba Sphaerostilbella aureonitens, jež má subikulum sírově žluté až zlatožluté.
Základní znaky rodu Stereum - pevník: Taxonomie: Čeleď Stereaceae, řád Russulales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělění Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou rozlié, polorozlité nebo kloboukaté, přisedlé nebo s krátkým třeněm. Rouško je hladké nebo bradavčité. Dužninaje dimitická, což znamená že je složena z dvou druhů hyf a je bez přezek. Výtrusy jsou bezbarvé a amyloidní, což znamená, že se jódem barví modře. Výskyt je saprotrofně na dřevě listnáčů i jehličnanů. Vyvolávají bílou hnilobu dřeva.
Literatura : Internetové stránky 2006.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 270.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 174.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 92.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 99.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 56
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 252.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 274.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 68, 165, (příloha 12/23).

Po nafocení pevníka jsme pokračovali ještě kousek lesem a pak jsme odbočili na luka. Zde jsem si nafotil 3 scenérie zimní krajiny, která byla kolem nás. Při tom jsem stačil nafotit i Kettku, jak čmuchá myšičky. Ona si s hrabošima sem chodí hrát.



Pak mi došla baterka a bylo po focení. Sice bylo chladno, ale slunečno.


Krom chorošovitých hub jsem žádné jiné nepotkal. Přesto se mi vycházka líbila a domů jsme dorazili kolem 16 hodiny.





Pevník korkovitý 12.2.2012 čl. č.1

25. února 2012 v 15:17 | muchomurka modrá |  Čeleď Stereaceae
Povzbuzen dobrou zprávou onkologie z Hradce Králové jsem dne 12.2.2012 vyrazil se ženou a psíkem na procházku na část Poříčského hřbetu a přilehlé louky. Vyrazily jsme ve 14,30 hod.
Nejdříve jsem nafotil zamrzlou řeku Úpu,
která se postpuně vymaňovala z ledového sevření.
Potom jsme pokračovali dále a já udělal pár fotek naší Kettynky a dokonce i s paničkou jak šlapou pěkně úvozovou cestou na kopeček a dále na Poříčský hřbet.



Při cestě lesem se mi zalíbil na jednom pařezu pevník korkovitý. zklekl jsem a fotil.


Popis viz článek2

Pavučinec svraskalý 15.červenec 2011 čl. č.3

21. února 2012 v 15:40 | muchomurka modrá |  Čeleď Cortinariceae
Zároveň s holubinkou tečkovanou mě překvapilo velké množství pavučince svraskalého (sluka svraskalá), jehož plodnice byly většinou zdravé. Neváhal jsem a hned jsem pokračoval ve focení.

Pavučinec svraskalý

Cortinarius caperatus (Pers.) Fr. 1838


Další český název: Sluka svraskalá
Slovenský název: Pašupinovka obyčajná.
Synonyma: Agaricus caperatus Pers. 1796, Dryophila caperata (Pers.) Quél. 1886, Pholiota caperata (Pers.) Fr., Rozites caperatus (Pers.) P. Karst. 1879, Togaria caperata (Pers.) W.G. Sm. 1908.

Klobouk 4 - 12 cm v průměru, v mládí paličkovitého tvaru, později široce zvoncovitý s podvinutým okrajem, ve stáří plochý s vyhrblým středemn na němž mohou být zbytky vela, často vrásčitý, za sucha paprsčitě rozpraskaný, v mládí bělomodravě ojíněný, avšak za vlhkého počasí ojínění záhy mizí, barvy šedě nafialovělé, nebo stříbrné, zrnitý, okraj podvinutý, ověnčený zbytky plachetky. V dospělosti většinou lysý, kožově žlutý až žemlově hnědý.
Lupeny vysoké, husté, křehké, zvlněné, zoubkem přirostlé, na ostří zubaté a bělavé. Barvy hlínově nažloutlé až rezavě hnědé.
Prsten s dvojitým ostřím, úzký, blanitý, brzo převislý, bělavý až žlutavý, ve stáří až roztrhaný.
Třeň 5 - 15 cm dlouhý, 1 - 3 cm tlustý, válcovitý, tuhý, plný, na bázi hlízovitě ztlustlý a uťatý, někdy s neúplnou pochvou, nad prstenem v mládí plstnatě bíle vločkatý, pod ním rýhovaný a jemně vláknitý, barvy krémově bílé až okrové.
Dužnina měkká, vodnatě bělavá, neměnná, pod pokožkou okrově žlutavá, ve stáří až citrónově žlutá, s nevýrazně příjemnou vůní, chuti mírné, taktéž příjemné.
Výtrusný prach rezavě žlutý až rezavě hnědý, výtrusy drsně mandlovitého tvaru, jemně bradavčité, mající klíční pór, barvy světle medově hnědé, velikosti 10-14 x 7-9 µm.
Výskyt druhá polovina července až říjen jehličnaté lesy s příměsí břízy, zřídka listnaté lesy, od nížin vysoko do hor, pospolitě na kyselé půdě s příměsí sušší rašeliny. Upřednostňuje borovice a horské smrčiny, vyšší polohy a kyselé půdy.
Jedlá.
Možnost záměny: Pavučinec mnohotvárný Cortinarius multiformis na první pohled připomíná sluku svraskalou a je též jedlý. Pavučinec kozlí Cortinarius traganus, v mládí, který má robustnější mladé plodnice nemá prsten, ale má za to šafránově žlutou dužninu která nepříjemně páchne. Lupeny má vždy zakryté pavučinkou a je nejedlý.
Zajímavosti: Je to jedna z nejchutnějších a vydatných hub, za čerstva všestranně použitelná ke konzumaci. Výtečné jsou ještě uzavřené plodnice naložené v octě, nebo karbenátky. Dále jsou výborné pro další upotřebení naložené ve vlastní šťávě. V dnešní době při negativních změnách ekosystému dochází k ústupu této houby a stává se pomalu vzácnou. Rozites má v Evropě pouze jeden známý druh. Caperatus znamená svraskalý. Najdeme ji ve výškách i 2000 m nad mořem. Tvoří mykorhizu s jehličnany i listnáči.

Literatura : Internetové stránky 2002.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 57.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 323.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 540, 541, 787.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 260
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 295, 303, 304.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 225.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 179.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 200.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 138.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 98.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 44, 45, 156
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 64, 186.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 266.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 216.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 29,30, č. 3-5 str. 75. rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 78, 121, příl. 60/127 a128.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 354, 355.

Sbíral jsem hřiby smrkové, hnědé, plstnaté, žlutomasé, klouzka sličného a lišky. To všechno byla klasika, do toho jsem přimíchal jedlé druhy holubinek, pavučince svraskalého, šafránku červenožlutou a další neklasické houby. Košík jsem donesl plný. Určil jsem hub něco kolem 40 druhů. V 15 hodin jsem se dostal do hospůdky na hřišti, kde jem se najedl a dal pivčo. Celé dopoledne foukal dosti silný vítr a také se i mírně ochladilo.

Stačil jsem navštívit ještě dceru a před 17 hodinou jsem odjížděl řádně unaven domů. Doma mi ještě čekalo zpracování hub. S vycházkou jsem byl velmi spokojen.

Holubinka tečkovaná 15.7.2011 čl.2

18. února 2012 v 14:12 | muchomurka modrá
Pokračuji článkem č. 2 z 15 .7. 2011.
Od Prachárny v Pekle jsem pokračoval směrem na Židovské údolí.
Zde bylo mnoho druhů holubinek, ve kterých hrály prim holubinka jahodová, odbarvená a
tečkovaná. Všechny jsou jedlé a tu tečkovanou jsem nafotil.


Holubinka tečkovaná

Russula vinosa Lindblad 1901


Slovenské jméno: Plávka bodkovaná
Synonyma: Russula decolorans var. obscura Romell 1891, Russula obscura Tomelů, Russula punctata Krombh. 1845.

Klobouk průměr 4 - 12 cm, rozložený, skoro plochý, uprostřed široce vmáčklý až talířovitý, tvrdě a pevně masitý, na okraji hladký, až ve stáří nezřetelně a krátce rýhovaný, v mládí dlouho podehnutý, tupý, zprvu vždy bělavě ojíněný, pokožka většinou vínově, růžově nebo hnědě červená, růžově liláková, ale i šeříková, zřídka ohnivě červená, se středem do okrova nebo naopak do černa, vybledající do okrově žlutavé, hnědavé nebo olivové, v mládí ojíněná, pak šedobíle krupičkatá nebo alespoň na středu tečkovaná, za vlhka slizká, za sucha lesklá asi do 1/3 poloměru klobouku slupitelná.
Lupeny mírně husté pak prořídlé, bílé, později smetanové nebo kalně citrónové až světle okrové, na ostří někdy narůžovělé, stářím význačně šednoucí, dosti tlusté, na okraji klobouku zaoblené, u třeně volné, 0,4 - 1,1 cm široké, křehké.
Třeň 3 - 8 cm dlouhý, 1,5 - 3 cm tlustý, válcovitý, bílý nebo zčásti purpurový či narůžovělý, od spodu šednoucí a posléze černající, lysý, hladký nebo vrásčitý, tvrdý a plný, pak houbovitý, v mládí plný, později jakoby vycpaný, ve stáří šedě žilkovaný.
Dužnina pevná, bílá, na řezu a stářím silně šednoucí ( tato vlastnost se nejlépe pozoruje na příčném řezu spodní části třeně, kde se projevuje jako makově šedé zbarvení), pod pokožkou klobouku narůžovělá, vůně slabě po strakoši nebo lehce nakyslá, chuť v mládí dosti ostrá, později mírná.
Výtrusný prach středně až sytě okrový, výtrusy jsou bezbarvé krátce elipsoidní, s amyloidní, ostnitou ornamentikou , velké 8-11 x 6,5-9 µm.
Výskyt červenec až říjen v jehličnatých lesích, zvláště ve starých smrčinách, v jehličí a mechu, převážně v podhorských a horských polohách, na kyselých půdách a rašelině, často pospolitě. Tvoří mykorhizu hlavně s borovicemi a břízami.
Jedlá.
Odchylné odrůdy: Holubinka tečkovaná zářivá Russula vinosa var phoenix jež má zářivě červený nebo masově až hnědavě červený klobouk. Pokožku má neojíněnou, za vlhka dosti lesklou a lepkavou. Dužnina po poranění vínově červená, později šedavě černá. Lupeny jsou hlavně u mladších plodnic jsou slabě palčivé. Holubinka tečkovaná červenonohá Russula vinosa f. rubellipes, jež má klobouk vínově až purpurově hnědý, třeň narůžovělý až načervenalý a plodnice při zasychání majíslabě medovou vůni.
Možné záměny Holubinka jahodová Russula paludosa je v mládí trochu palčivá v lupenech má živě červenou barvu bez fialových odstínů, dužnina šedne jen nepatrně a na ostří lupenů ve stáří někdy červená, výskyt ve vlhkých jehličnatých lesích. Liší se též výtrusy, které jsou neúplně síťnaté.Je jedlá. Holubinka odbarvená Russula decolorans klobouk je meruňkově oranžový nebo cihlově červený bez fialových odstínů a neojíněný. Dužnina poraněním a stářím intenzívně šedne. Výtrusný prach je světlejší, má větší výtrusy s výraznější ornamentikou, je jedlá. Holubinka vrhavka Russula emetica mající klobouk jasně červený a třeň s dužninou čistě bílé, nešednoucí, lupeny čistě bílé, později slabě nažloutlé. Má ihned ostře palčivou chuť a je jedovatá. Holubinka celokrajná Russula integra var. integra nemá ojíněný klobouk, dužnina poraněním a stářím nešednou. Je jedlá. Holubinka seperská Russula seperina jež roste v teplejších listnatých lesích, upřednostňuje duby a výtrusný prach je sytě až tmavě žlutý. Patří mezi vzácné druhy. Holubinka brunátná Russula badia jež má rudohnědý nebo fialově hnědý klobouk a dužnina má chuť krutě palčivou. Je nejedlá.
Zajímavosti: V některých atlasech je uváděna jako nejedlá, s čímž nesouhlasím. Já a celá rodina již mnoho let ji bez problémů konzumujeme. U nás roste velmi hojně. Patří do podsekce Intengroidinae dříve Vinosinae. Většinou se vyskytuje ve společnosti holubiny jahodové Russula paludosa.

Literatura : Internetové stránky 2006.
Atlas Holubinky autoři Socha, Hálek, Bajer, Hák 2011 str.14, 91, 94, 276, 292, 338, 364, 440, 448.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 80.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 110, 111.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 374.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 326
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE str. 182.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 126.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 134.
Holubinky. Autoři Mirko Svrček, Josef Erhart, Marie Erhartová 1984 str. 12, 16, 32, 42, 49, 137, 145, fig. 69.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 87.
Atlas holubinek. Autor Václav Mezer 1945 str. 156.

Posbíral jsem si jich několik do košíku a kousek od holubinek jsem se rozhodl po nafocení teto holubinky vyfotit další houbičky. O tom až ve článku 3.

Plán práce MK Úpice na rok 2012

14. února 2012 v 18:09 | muchomurka modrá |  Zprávy MK Úpice

Přečtěte a zvažte návštěvu



Křemenáč smrkový 15 červenec 2011 čl. č. 1

13. února 2012 v 15:30 | muchomurka modrá |  Čeleď Boletaceae
15. července 2011 protože mi den předem v Hradci na onkologii to zatím vyšlo, tak jsem vyrazil na obhlídku Pekla v Trutnově. Bylo docela pěkně.
Tak jsem nasedl před 9 hodinou do mísy a hurá na Zelenou louku v
HSM. Odtud jsem se pěšky vydal do Pekla.
Zde bylo mnoho druhů holubinek, ve kterých hrály prim holubinka jahodová, odbarvená a tečkovaná. Nejdříve mě ale překvapil křemeňák smrkový, kterého jsem fotil jako první houbu.

Křemenáč smrkový

Leccinum piceinum Pilát et Dermek 1974


Další české jméno: Křemenáč jehličnatý.
Slovenské jméno: Kozák smrekový.
Synonyma: Boletus piceinus (Pilát & Dermek) Hlaváček 1990, Boletus piceinus (Pilát & Dermek) Hlaváček 1988, Krombholziella piceina (Pilát & Dermek) Šutara 1982.

Klobouk 3 -10 cm v průměru, v mládí polokulovitý, později klenutý až plochý, matný, suchý, vrostle šupinkatý. hnědorezavě nebo oranžovorezavě zbarvený podobně jako staré opadané jehličí nebo ryzec ryšavý Lactarius rufus, při okraji červenější. Pokožka přesahuje okraj a na temeni je mastně lesklá.
Rourky v mládí bílé, pak našedlé, póry až šedohnědé.
Třeň 8 - 14 cm vysoký, 1,2 - 2,5 cm tlustý, téměř válcovitý, pouze na bázi mírně ztlustlý, k vrcholu se však zužuje. Nahoře je pokrytý bílými šupinkami, v dolní části mají šupinky barvu hnědočervenou až černohnědou . Na bázi otlačením zelená.
Dužnina bílá se smetanovým odstínem, na řezu modrošednoucí až slabě červenající, zejména u vrcholu třeně.
Výtrusný prach je hnědý, výtrusy vřetenovité, hladké, žlutohnědé velikosti 13-16 x 4-5 µm.
Výskyt červen až listopad pod smrky na kyselých půdách. V některých oblastech vzácně v jiných častější. Upřednostňuje podhorské a horské oblasti
Jedlý.
Možnost záměny: Křemenáč borový Leccinum vulpinum roste pod borovicemi a je též jedlý. Křemenáč osikový Leccinum aurantiacum, který má na klobouku oranžové odstíny, roste pod osikami a je rovněž jedlý. Křemenáč dubový Leccinum quercinum jež roste v dubinách a je též jedlý.
Zajímavosti: Velmi špatně se hledá z důvodu zbarvení. Je to mykorizní druh. Patří mezi téměř ohrožené druhy. Je výtečný při použití v sekané nebo houbových karbenátkách.

Literatura : Internetové stránky 2005.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 38.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 175.
Příroda Červený seznam hub (makromycetů) České republiky. Autor Jan Holec &Miroslav Beran 2006 str. 158, 159. Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 676, 679, 756, 757.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 298, 417.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 356.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 210..
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 228.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 86, 88.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 120.

Tento křemeňák byl hned na začátku, mého putování v okolí Prachárny. Potom jsem putoval dále směrem k Vraní výšinně. ale o tom až v článku č. 2.

Klouzek sličný červenec 2011 č. 2

8. února 2012 v 17:51 | muchomurka modrá |  Čeleď Suillaceae
Pokračování článku ze 7.2.2011.

Klouzek sličný
Suillus grevillei (Klotzsch) Sing. 1951

Další český název: Klouzek modřínový.
Slovenský název: Masliak smrekovcový.
Synonyma: Boletinus grevillei (Klotzsch) Pomerl. 1980, Boletopsis elegans (Schumach.) Henn. 1900, Boletopsis flava (With.) Henn. 1900 Boletus annularius Bolton 1791, Boletus elegans Schum. 1803,Boletus elegans var. flavus (With.) Rea 1922, Boletus flavus With. 1796,Boletus grevillei Klotzsch 1832, Ixocomus elegans f. badius Singer 1938, Ixocomus flavus var. elegans (Schumach.) Quél. 1888, Ixocomus grevillei (Klotzsch) Vassilkov 1955, Suillus clintonianus sensu auct.; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland (2005), Suillus elegans (Fr.) Snell., Suillus elegans (Schumach.) Snell 1944, Suillus flavus (With.) Singer 1946, Suillus grevillei f. badius (Singer) Singer 1965, Suillus grevillei var. badius Singer.

Klobouk má průměr 3-15 cm, polokulovitý až sklenutý, později polštářovitý, ve stáří téměř plochý, občas s tupým hrbolem, citrónově žlutý, zlatožlutý až oranžový, za vlhka pokrytý silnou vrstvou průhledného až žlutého slizu, za sucha lesklý a hladký. Pokožka je špatně a někdy jenom částečně slupitelná.
Rourky se sbíhají na třeň a jsou barvy světle žluté, v dospělosti olivově žluté. Póry jsou drobné, okrouhlé, později hranaté, slámově žluté až olivově nažloutlé, po otlačení hnědé až skořicově hnědé. V mládí zakryté běložlutým závojem.
Prsten po žlutém blanitém závoji bývá bílý až žlutohnědý a vatovitý. Ve stáří a za sucha mizející.
Třeň 4-15 cm vysoký, 0,5-2,5 cm tlustý, válcovitý, často prohnutý, plný, k bázi se mírně rozšiřující, nad prstenem žlutý, někdy s hrubou síťkou pod ním žlutohnědě vláknitý až skořicově vločkatý, ve stáří začervenalý. Za vlhka je slizký.
Dužnina je pružná, šťavnatá bělavá až citrónově žlutá, měkká, jakoby máslovitá, nebo velmi vodnatá, na řezu v klobouku špinavě růžoví ve třeni trochu zelená. Chuť je lahodná, někdy mírně nakyslá, vůně příjemná, někdy ovocná nebo příjemně pryskyřičná, jindy hřibovitá.
Výtrusný prach okrově hnědý až nažloutle hnědý, výtrusy válcovité, barvy žlutavé, velikosti 7-12 x 3-5 µm.
Výskyt červen až listopad v lesích všech typů, ale i v alejích, parcích, od nížin až do hor, hlavně pod modříny nebo v jejich okolí. Upřednostňuje okraje lesa a prostory podél cest. Upřednostňuje z modřínů modřín opadavý.
Jedlý.
Možnost záměny: Klouzek medožlutý Suillus bresadolae var. flavogriseus který má klobouk více žlutý a šedé póry. Je jedlý. Klouzek slizký Suillus viscidus je velmi podobný ale ústí rourek i třeň jsou více nebo méně šedavé, taktéž je jedlý. Klouzek tridentský Suillus tridentinus má zase více nebo méně oranžově skořicové barvy a je také jedlý. Klouzek hnědooranžový Suillusclintonianus rostoucí většinou v Americe, mající tmavohnědý klobouk i třeň a roste pod modřínem sibiřským nebo Gmelinovým. U nás se může vyskytnout tak v arboretech. Je jedlý.
Zajímavosti: Všestranně použitelný, velmi chutný, nehodí se k sušení. Vyskytuje se a žije v simbióze s modříny. I když je to velmi chutná houba, tak se v anketě o nejchutnější jídlo z hub v roce 1969 objevil pouze 1 x. Výtečný je např. v karbenátkách s ovesnými vločkami, nebo jako náplň do bramborových knedlíků a pochopitelně je velmi chutný v klasické smaženici. Není třeba je loupat. Stačí ji očistit od nečistot. Zbylý sliz se při vaření srazí podobně jako bílek u vajec. Často roste společně se slizákem skvrnitýmGomphidius maculatus. Hostitelská dřevina může být i dosti vzdálená, doporučuji sbírat za suchého počasí a odstranit hned prsten s hlenovitým závojem.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 50.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 144.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 678, 688, 736, 737.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 272, 273.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 366.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 22, 277.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 212. 213, 214,
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 216.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 220.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str.20.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 197.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 97
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 118.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 30, č. 3-5 str. 72, č. 8-10 str. 159, 160, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 105 barev příl. 3/5 .
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 55.

Celkem jsem určil za krásného letního počasí
25 druhů hub. Kettynka se vykoupala a mi jsme zhruba tak v 17, 45 dorazili do hospůdky u Vietnamců na pivečko.
Jelikož nám pivko chutnalo a bylo stále teplo, tak jsme se domů vydali až večer. Žena úlovek naložila do čisté vody a já měl po smaženici.

Bedla zardělá červenec 2011 čl. č.1

6. února 2012 v 18:11 | muchomurka modrá |  Čeleď Agaricaceae
Dne 6. července 2011 protože bylo značné teplo, tak jsme se se ženou rozhodli, že půjdeme vykoupat naší Kettku do řeky Úpy a zároveň pak navštívíme lokalitu Poříčský hřbet.
Houby pomalu začínali růst a já se těšil na smaženičku. Nasbírali jsme pěknou směs. Chvíli jsme si poseděli a odpočali na kraji lesa, kde na louce si naše Kettka zařádíla. Mě se zde líbila bedla zardělá, kterou jsem si nafotil a mikroskopoval


Bedla zardělá

Leucoagaricus leucothites (Vittad.) Wasser. 1977


Další česká jména: bedla červenolupenná, bedla ruměná, bedla stydlivá.
Slovenské jméno: Bedlica ružovolupeňová.
Synonyma:Agaricus cretaceus Fr., Agaricus cretaceus sensu Cooke; fide Saccardo, Agaricus holosericeus Fr.1836, Agaricus leucothites Vittad. 1835, Agaricus levis Krombh. 1831, Agaricus naucinusFr. 1838,Agaricus pudicus var. albus Mérat, Annularia levis (Krombh.) Gillet 1874, Fungus cretaceus (Fr.) Kuntze 1898, Lepiota holosericea (Fr.) Gillet 1874, Lepiota leucothites (Vitt.) P. D. Orton 1960, Lepiota naucina(Fr.) P. Kumm. 1871, Lepiota naucina var. leucothites (Vittad.) Sacc. 1887, Leucoagaricus carneifolius var. leucothites(Vittad.) Bon 1977, Leucoagaricus cretaceus sensu Moser [Kleine Kryptogamenflora: 115 (1953)]; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Leucoagaricus holosericeus(Fr.) M.M. Moser 1967, Leucoagaricus naucinus (Fr.) Singer 1951, Leucoagaricus pudicussensu auct.; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Leucocoprinus holosericeus (Fr.) Locq. 1943, Pratella cretacea (Fr.) Gillet 1878, Psalliota cretacea (Fr.) Gillet 1872.

Klobouk 3-10 cm v průměru, v mládí vejčitý, dosti masitý, později pak kuželovitý až rozprostřený, matný, lysý, barvy čistě bílé, někdy na středu trošku zahnědlé, bělavé až masově začervenalé, nebo světle smetanové až zaokrovělé. Pokožka v mládí jemně pýřitá až zrnitá a za sucha je při okraji velmi jemně šupinkatá, pak zcela hladká.
Lupeny v mládí barvy bílé, později jemně masově narůžovělé, tenké, husté, volné s malým límečkem, břichatě vypouklé, v mládí zakryté tenkým kožovitým, bílým závojem, který zanechává na okraji klobouku zubatý lem.
Prsten odstávající, úzký, vytrvalý, pohyblivý, barvy bílé.
Třeň 4-12 cm vysoký, 0,5-2 cm tlustý, vylomitelný, válcovitý, dole hlízovitě zduřelý, vláknitý, dutý, lesklý, barvy bílé. Ve stáří rourkovitý, barvy bílé až nahnědlé.
Dužnina je barvy bílé, v mládí křehká, později houbovitě měkká, na vzduchu barvu nemění. Chuť má mírnou a příjemnou, vůni silně ovocnou.
Výtrusný prach bílý až jemně narůžovělý. Výtrusy jsou oválné až vejčité s hladkou stěnou, bezbarvé, velikosti 7-10 x 4,5-6 µm.
Výskyt červen až listopad, od nížin až do podhorského stupně, na okrajích listnatých a jehličnatých lesů, pastvinách, zahradách, lukách a polích, ale i na travnatých plochách ve městech a podél cest. Upřednostňuje humózní vyhnojenou půdu
Jedlá.
Možné záměny: Bedla odřenáMacrolepiota excoriata která je větší, klobouk má vláknitě šupinkatý a lupeny jsou trvale bílé. Je jedlá. Pečárka polníAgaricus campestris var. campestris která nemá bílé a ve stáří jemně růžové lupeny. Je jedlá.Muchomůrka jarní Amanita verna ta má stále bílé lupeny a báti třeně má pochvu. Je smrtelně jedovatá. Muchomůrka zelená Amanita phalloides má na bázi třeně také pochvu a lupeny stále bílé. Je smrtelně jedovatá.
Zajímavosti: Na suchých stepních paloucích se někdy po bouřce objeví ve velkém množství a pak třeba několik let se neobjeví. Rozkládá humus. Někteří autoři uvádějí zvlášť bedlu červenolupennou Lepiotu naucinu. Je to však jeden druh. Někteří autoři ji uvádějí jako jedovatou. V současné době se v České republice pokusně zavádí ve sklenících pěstování bedly zarděléLeucoagaricus leucothites.
Základní znaky rodu Leucoagaricus - bedla: Taxonomie: Čeleď Agaricaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou štítovitého vzhledu, kloboukaté a masité. Klobouk hladký nebo jemně plstnatý, zrnitý až vločkatý. Lupeny jsou volné, bílé nebo krémové. Třeň je válcovitý nesoucí prsten. Výtrusný prach je bílý až bělavý. Výskyt saprotrofně na zemi v trávě v lese i mimo les.

Literatura: Internetové stránky 2005.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 12.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 25.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 95, 224, 225.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 249.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 163, 164.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 140
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 92
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 198.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 217.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 216.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 183.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 421.

Bedla rostla na okraji hlohového a akátového křoví a poblíž byla planá třešeň. Klobouk byl zhruba asi 10 cm v průměru a třeň 1 cm , dole ztlustlý, Mikroskopoval jsem ji a naměřil jsem 9.7.2011 8,4-11,2 x 6-7µm.
Potom jsme pokračovali v hledání a sbírání dále. Když jsme šli zpět, tak žena objevila nádherný trs kozáků. Takže nám to v košíku přibylo. Já jsem potom uviděl nádherného klouzka sličného a tak jsem se jej rozhodl nafotit.

Další pokračování ve článku č.2

Muchomůrka šafrámová 1.červenec 2011

1. února 2012 v 16:14 | muchomurka modrá |  Čeleď_Amanitaceae
1.7.2011 vycházka se ženou a pejskem po Poříčském hřbetu. Protože se nesplnila předpověď počasí že bude ošklivo, tak jsem ve 13,15 hod se nechal ukecat a vyrazil jsem s rodinkou do lesa.
Moc hub nebylo. A co zde zatím rostlo, tak bylo zaschlé. Akorát jsme se otáčeli zpět, tak žena objevilá několik pěkných muchomůrek šafránových. Tak bylo alespoň na fotičku.

Muchomůrka šafránová

Amanita crocea (Quél.) Sing.1951


Další česká jména: Pošvatka oranžová, Muchomůrka oranžová.
Slovenské jméno. Muchotrávka oranžová.
Synonyma: Amanita vaginata var. crocea Quél. 1898, Amanitopsis crocea (Quél.) E.-J. Gilbert. 1928.

Plodnice v mládí vajíčkovitá, celá zabalená v plachetce.
Klobouk průměr 3 - 12 cm zprvu kuželovitý nebo zvoncovitý, pak sklenutý až plochý, hrbolkatý, tenkomasý, oranžový až červenooranžový, s útržky plachetky na povrchu nebo zcela holý, okraj do poloviny rýhovaný.
Lupeny 0,4-0,6 cm vysoké, husté, volné, bílé, v dospělosti žlutě až zlatově krémové.
Třeň 10 - 20 cm dlouhý, 1 - 2,2 cm tlustý, dolů kuželovitě rozšířený a hladký, později válcovitý, občas trochu zvlněný, křehký a dutý, příčně žíhaný s vločkovitými šupinkami barvy klobouku, na bázi jemně rýžkovaný, barvy bělavé a je obalený vysokou volnou cípatou, tlustou, zevně bílou nebo našedlou uvnitř šafránovou pochvou.
Dužnina bělavá, vodnatá velmi křehká, neměnná, chuti nasládlé, vůně nevýrazné, fenolem se barvící tmavě vínově červené barvy.
Výtrusný prach bílý, výtrusy jsou bezbarvé, hladké, neamiloidní, kulovitě oválné až kulovité, velikosti 9-13 x 8-11 µm.
Výskyt červen až říjen v lesích všech typů, ale i mimo les, v hájích, sadech a zahradách. Upřednostňuje břízy, buky, duby, habry a kaštanovníky, z jehličnanů borovice a bohatší kyselé půdy.
Jedlá.
Možnost záměny: Muchomůrka císařka Amanta caesarea - jedlá. Muchomůrka oranžová Amanity fulva má klobouk plavohnědý, oranžově hnědý, ve stáří červenohnědý a na třeni nemá oranžové šupiny a má zevně naryšavěle zbarvenou pochvu. Je jedlá
Zajímavosti: Velmi dobrá do směsi, pro křehkost se špatně přepravuje a je u ní nutná delší tepelná úprava. Je to mykorrhizní druh.

Literatura : Internetové stránky 2005.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 54.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 214.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 638.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 222,
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 130.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str.146.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 78.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 128.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 220.
Mykologický sborník č. 3-5 str.44, rok 1970.

Jelikož jsou jedlé, tak jsem si je po vyfocení vzal. Potom jsme narazili na dosti velkou rodinu muchomůrky růžovky. Přidali jsme je k těm šafránovým a k večeři budou topinky s houbami. Jelikož se po obloze honily mraky,
tak jsme se odebrali k domovu. Cestou jsme určili celkem 18 druhů hub a domů jsme dorazili v 17 hodin. Vycházka se nám líbila.