Květen 2012

Sojka obecná 27.7.2011

29. května 2012 v 18:55 | muchomurka modrá |  Ptáci
Ve vycházce 27.7.2011 jsme pokračovali k přítelově sestře. Jen jsme přišli na jejich zahradu uvítalo nás hned množství závojenek krkavčích. Vynahradil jsem si to, že na paloučku nebyli fotitelné. Byla to další lokalita závojenek krkavčích i s nádhernými plodnicemi. Takže jsem nevěděl, které dříve fotit.

O této závojence krkavčí jsem psal již v říjnu 2010.
Po menším občerstvení jsme pokračovali směrem na Havlovickou Podhraď. Na začátku lesa nás uvítala sojka, která nás doprovázela až do lokality Roudenka. Bylo to spíše mládě. Tak mi to nedalo a udělal jsem pár fotek.


Sojka obecná

Garrulus glandarius Linnaeus 1758


Slovenský název: Sojka škriekavá
Čeleď: Krkavcovití - Corvidae

Popis: Pták velikosti holuba. Délka těla: 32-35 cm. Rozpětí křídel: 52-58 cm. Hmotnost: 150-180 g. Samec i samice mají načervenale hnědé zbarvení, černý zobák, černý ocas, bílý kostřec, na křídlech modrobílé zrcátko, růžovooranžové končetiny, hnědé oči a na hlavě načepýřené peří. Mláďata jsou tmavší a méně nápadně zbarvená. Na křídlech má modrá pírka s černými příčnými proužky, pod okem černou podélnou skvrnu. Létá těžce, vlnovitě a třepotavě, na zemi poskakuje. Pohlaví se od sebe zbarvením neliší, mladí ptáci jsou tmavší a mají méně výrazná modrá pírka na křídlech
Rozšíření: Žije celoročně v listnatých, smíšených i jehličnatých lesích, zahradách, sadech a v poslední době řidčeji i ve městech. Ztrácí svou přirozenou plachost a navštěvuje městské parky a zahrady. Částečně tažný pták.
Potrava: Vyhledává na stromech jsou všežravci a jejich jídelníček je pestrý. Na podzim to jsou žaludy, oříšky, bobule, obilí, plody, v létě hmyz, ptačí vejce, ještěrky, žáby, rejsci, myši.
Hnízdění 1x ročně, od konce května do počátku června. Samec i samice staví hnízdo z větviček, stonků a kořínků ve větvích stromů. Samice snáší 5 - 6 nazelenalých 40×33 mm drobně hnědě skvrnitých vajec. Na vajíčkách sedí oba rodiče 17 dnů a mláďata krmí 20 dnů. . V případě ztráty první snůšky hnízdí obvykle během června ještě jednou. Hnízdo z větviček a vystlané mechem nebo trávou si staví na větvích stromů nebo vysokých keřích obvykle zhruba 5 m nad zemí. Druhá snůška párů, které přišly o první, čítá obvykle 3-4 vejce. Inkubační doba trvá zhruba 16-17 dní. Krmení mláďat se zúčastňují oba rodiče. Mláďata opouštějí hnízdo zhruba ve 21-22 dnech života, ale ještě po dobu 3 týdnů jsou svými rodiči přikrmována. V přírodě se může sojka obecná dožít i více než 15 let.
Zajímavosti: Na jaře se sameček předvádí, dovede napodobit bečení ovcí a mekot koz. Dříve byla sojka považována za škůdce a byla lovena a konzumována (sojčí polévka). Obvykle se ozývá chraptivým "kšréé", mňoukavým "pijé", které je pro laika k nerozeznání od volání káněte lesního nebo svižným "kuit", podobným hlasu puštíka obecného. V České republice se sojka obecná vyskytuje v poměrně hojném počtu, ale je celoročně hájená. V posledních letech se počet volně žijících jedinců pomalu zvyšuje. V letech 2001-2003 v Česku hnízdilo 170-340 000 párů.[2] V minulosti byla na českém území běžně lovena a pojídána. Rozeznáváme přibližně 42 poddruhů sojky obecné (kompletní přehled na Biolibu), ve střední Evropě žije poddruh sojka obecná středoevropská. Sama se stává častou kořistí větších dravců, např. jestřábů lesních, puštíků obecných nebo sokolů stěhovavých.

Literatura : Internetové stránky 2012. http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=351
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str. 321.

Dále už jsem nefotil, ale hledal houby do košíku. Přinesl jsem si i kotrče na drštkovou polévku. Pomalu jsme došli až do
Ameriky, což je hospoda v Havlovicích. Tam jme si dali dobré pivčo a oblíbený katův šleh s bramboráčky.
Celkem jsme určili 43 druhů hub. Odtud za pěkného počasí
jsme jeli domů. Přijel jsem v 15 hodin velmi spokojen s houbami i fotkami.


Hřib dubový 27.7.2011

23. května 2012 v 20:52 | muchomurka modrá |  Čeleď Boletaceae
A pokračujeme ve vycházce 27.července 2011. Po nafocení pýchavky dlabané, a proto že závojenky krkavčí za moc nestáli, jsme se s přítelem vydali přes louku k jeho sestře na Rtyňských končinách. Jenže když jsme docházeli k okraji louky, tak najednou jsme uviděli asi 20 hřibků dubových. Škoda, že více jak polovina byla červivá. Přesto se mi podařilo jednu pěknou plodnici nafotit.

Hřib dubový

Boletus reticulatus Schaeff. 1774


Další česká jména: Hřib síťkovaný, Hřib jedlý, Dubák.
Slovenské jméno: Hríb dubový
Synonyma: Boletus aestivalis(Paul.) Fr. 1838,Boletus reticulatus Boud,Boletus edulissubsp. reticulatus (Boud.)Konrad & Maubl. 1926, Boletusedulisvar. reticulatus Schaeff.) Bat., Boletusquercicola(Vassilkov) Singer 1978, Boletusedulisf. reticulatus (Boud.) Vassilkov 1966, Tubiporus aestivalis Paulet 1793.

Klobouk 4 - 30 cm v průměru, v mládí polokulovitý, později polštářovitě vyklenutý až plochý, většinou suchý, ve stáří někdy políčkovitě rozpukaný jinak hladký a sametový. Barvy špinavě hnědé, šedo nebo kožově hnědé, někdy až rezavohnědý.
Rourky vysoké, u třeně vykrojené, v mládí bělavé, později žlutozelené s póry drobnými, okrouhlými stejně zbarvenými jako rourky. Pomačkáním barvu nemění.
Třeň 8 - 25 cm dlouhý, 2 - 7 cm tlustý, nejdříve soudkovitý, později válcovitý, většinou okrově hnědý, nahnědlý až kožově hnědý s výraznou bělavou, hranatou síťkou s velkými oky, která přesahuje od shora přes polovinu délky třeně, někdy až k bázi.
Dužnina bílá, zprvu tuhá, barvu nemění, chuti lahodně nasládlé a vůně příjemně houbové.
Výtrusný prach olivově hnědý, výtrusy vřetenovité, hladké, barvy hnědožluté, velikosti 14-18 x 4-7,5 µm.
Výskyt květen až září dosti hojně v dubohabrových hájích, kyselých doubravách, listnatých lesích, hájích na rybničních hrázích, zejména pod duby, buky a lipami. Vzácněji pod jehličnany. Je to mykorhizní druh.Upřednostňuje jižnější svahy v dubových lesích a karbonizovanou půdu.
Jedlý.
Možnost záměny: Hřib smrkový Boletus edulis mající tmavší pokožku klobouku, nerozpraskávající klobouk, světlejší siťku na třeni, která se směrem k bázi ztrácí. Vyskytuje se většinou pod jehličnany. Je jedlý. Hřib borový Boletus pinophilus jež také roste v jehličnatých lesích a pod kloboukem má hnědočervenavě zbarvenou dužninu. Je taktéž jedlý. Hřib bronzový Boletus aereus, má na klobouku kaštanové až černé odstíny a na třeni má slabší a bledší síťku. Je jedlý. Hřib žlučník Tylopilus felleus, mající odporně hořkou chuť, rostoucí převažně v jehličnatých lesích a je nejedlý.
Zajímavosti: Velmi chutný, všestranně použitelný v kuchyni. Nevýhodou je jeho značné červivění.
Když se ale najde abnormální plodnice s průměrem klobouku až 30 cm, tak každý houbař kulinář se již těší na výborné řízky. Když tohoto hřiba najde vandal materialista, tak rozhrabe celé okolí a již má zajištěno, že několik let na tomto místě nic nenajde. Někteří mykologové jej považují za varietu Hřibu smrkového Boletus edulis. V současné doběna něho pohlížíme jako na samostatný druh, i když mu je blízce příbuzný. V anketě v roce 1970 uváděn jako velmi dobrý v omáčce. Usušením vyniká jeho aroma. Je to mykorrhizní houba. Plodnice z bučin mývají světlejší klobouk než plodnice z dubin.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 23.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 117.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 681, 685, 704, 710, 714, 715.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 284, 285.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 337, 338.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 202, 203,
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 8.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 76, 78.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 190, 193, 241.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 116.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 82, 84.
Mykologický sborník č. 3-5 str. 33, 34, 35, 72, 76, 77, č. 8-10 str. 138, 152, 157 rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 18, 65, 75, barevná příloha 2/ 3.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 60.
Potom jsem si sbalil fidlátka a konečně jsme šli k přítelovi sestře kde nás čekalo velké překvapení. O tom však až příště.





Pýchavka dlabaná 27.7.2011

14. května 2012 v 20:28 | muchomurka modrá |  Čeleď Lycoperdaceae
Pokračování v popisu hub nalezených 27.7.2011.
Po nafocení voskovky stálé, viz předešlý článek, jsem se pouze přesunul asi o 30 m dále , kde přítel Láďa měl pro mne připravenu velmi pěknou pýchavku dlabanou. Okamžitě jsem zaklekl a pokračoval jsem ve focení.


Pýchavka dlabaná

Lycoperdon utriforme Bull. 1791



Další české jméno:Plešivka dlabaná.
Slovenské jméno: Rozpadavec dlabaný.
Synonyma: Calvatia caelata (Bull.) Morg. 1890, Calvatiautriformis(Bull.) Jaap 1918, Handkea utriformis (Bull.) Kreisel 1989, Lycoperdon bovista Pers. 1796, Lycoperdon bovista var. bovista Pers. 1796, Lycoperdon caelatum Fr. 1791, Lycoperdon caelatum Bull. 1789, Lycoperdon sinclairii Berk. 1887

Plodnice 5-20 cm v průměru, 5-15 cm vysoká, hruškovitá, později široce káčovitá, na středu stlačená až uťatá, drobně políčkovitě rozpukaná, pokrytá špičatými bradavkami, kořenující třeňovitou částí Může však být i kulatá, obráceně vejcovitá, nebo skoro válcovitá. V mládí bílá, pak okrová nakonec šedohnědá a směrem k bázi řasnatá. Po opadání bradavek políčkatá a v celé horní části se rozpadává.
Tetřich v mládí bílý, měkký, chuti jemné a vůně houbová, pak olivově hnědý a vodnatě měkne a nakonec suchý a hnědý. V dospělosti se rozpadá a zůstává pouze miskovitá spodní sterilní báze.
Výtrusný prach černohnědý, výtrusy hladké, skoro kulaté, silnostěnné s jednou olejovou kapkou velikosti 4,5-5,5 µm.
Výskyt červen až říjen, hojně jednotlivě nebo ve skupinách, skalní stepi, hlavně jejich suchá travnatá místa, na sušších otevřených travnatých místech, v lesních lemech, ale i na pastvinách, dále pak akátové lesíky, listnaté nebo smíšené lesy a parky. Upřednostňuje pahorkatiny ale i vyšší polohy a nehnojenou půdu.
Jedlá.
Možnost záměny: Pýchavka obrovská Langermannia gigantea, která je kulovitá a dosahuje průměru až 50 cm a není rozdělená v tetřich a nohu, je též jedlá. Pýchavka palicovitá Lycoperdon excipuliformis u které lze zaměnit pouze velké exempláře, má obráceně hruškovitou plodnici, pokrytou drobnými ostnami a je také jedlá. Pýchavka fialová Calvatia lilacina ktero rozlišíme makroskopicky podle fialově hnědého výtrusného prachu a mistem výskytu především ve Středomoří. Je jedlá. Škárka hvězdicovitá Mycenastrum corium mající velké plodnice a tlustou hvězdicovitě rozpukávající pokožku. Výskyt suché kontinentální oblasti. Je nejedlá.
Zajímavosti: Pokud je tetřich bílý je výborná například na řízky, nebo jako mozeček. Vhodná je i na houbový prášek nebo do směsi. Pokud začíná dužnina žloutnout, nesmí se používat. Pokožka se slupuje. V lidovém léčitelství se používala na zastavení krvácení přímým přložením dužniny na ránu. V Číně slouží v lidovém léčitelství jako prostředek proti horečce. Někteří autoři ji uvádějí jako dosti vzácnou. V roce 2009 jsem ji našel a fotografoval a konzumoval již v dubnu.

Základní znaky rodu Lycoperdon: Čeleď Agaricaceae, řád Agaricales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou nadzemní, většinou kyjovité, hruškovité nebo skoro kulovité. Vnější okrovka je pomýjivá a vytváří ostny, vločky, strupy, bradavice a jiné povrchové úpravy. Opadávé pomalých částech. Vnitřní okrovka je stálá, otevírá se na vrcholuokrouhlým ústí. Báze je sterilnía je vyvinuta. Výskyt na různých stanovištích, v lesích i mimo les.

Literatura : Internetové stránky 2009.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 109.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 292
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 774, 775.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 391.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 150.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 221.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 258.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 204.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 46, 168.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986 str. 64.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 30, č. 8-10 str. 160, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 28, 33, 39, 43.

Po nafocení této pýchavky jsem sbalil fotografická fidlátka a Láďa pýchavku a pokračovali jsme na druhou stranu paloučku. Co nás čekalo cca po 5 minutách uvedu v dalším článku.



Voskovka stálá 27 červenec 2011

12. května 2012 v 12:47 | muchomurka modrá |  Čeleď Hygrophoraceae
Ráno 27.7,2011 bylo docela pěkné počasí

proto jsem se vydal s kolegou Průšou z MK Úpice na vycházku od 9 křížů směrem do Havlovic.
Ráno jsem vyrazil v 8 hod autobusem do Červeného Kostelce k 9 křížům. V Úpici přistoupil přítel Průša. Záměrem bylo hlavně si nafotit další závojenky krkavčí. Což se zdařilo. Nejdříve jsme se zastavili na Rtyňských končinách, kde jsem na krakonošově louce začal fotit. Bylo zde hodně voskovek stálých, které jsou nejedlé ale mají nádhernou barvu a přímo lákají k focení. Tak jsem rozbalil nádobíčko.


Voskovka stálá
Hygrocybe persistens var. persistens (Britzelm.) Singer 1940

Další česká jména:Šťavnatka Rickenova, Šťavnatka stálá 'Šťavnatka zašpičatělá.
Slovenské jméno: Lúčnica hrotitá.
Synonyma: Hygrocybe acutoconica (Clem.) Singer 1951, Hygrocybe acutoconica var. aurantiolutescens (P.D. Orton) Migl. & Camboni 2001. Hygrocybe aurantiolutescens P.D. Orton 1969, Hygrocybe aurantiolutescens f. pseudoconica Bon 1976, Hygrocybe aurantiolutescens var. parapersistens Bon 1989, Hygrocybe aurantiolutescens var. subconica Bon 1989, Hygrocybe constans J.E. Lange 1923, Hygrocybe langei Kühner 1927, Hygrocybe persistens (Britzelm.) Singer 1940, Hygrocybe persistens var. langei (Kühner) Bon 1987, Hygrophorus acutoconicus (Clem.) A.H. Sm. 1947, Hygrophorus aurantiolutescens (P.D. Orton) Dennis 1986, Hygrophorus conicus var. persistens Britzelm. 1890, Hygrophorus langei (Kühner) A. Pearson 1952, Hygrophorus persistens Britzelm. 1890, Hygrophorus rickenii Maire 1930, Mycena acutoconica Clem. 1893, Prunulus acutoconicus (Clem.) Murrill 1916.

Klobouk 1-6 cm v průměru tupě nebo výrazně špičatě kuželovitý, později rozložený s vyniklým hrbolkem, lesklý, někdy okraj laločnatě zvlněný, slizký, průsvitný, barvy citrónově žluté, na středu oranžové, nečernající, žíhaný, ve stáří se paprsčitě trhá.
Lupeny volné, nebo jen krátce připojené, břichaté, žluté, brzo lososově oranžové se žlutým ostřím, ve stáří blednoucí do citrónově žluté.
Třeň 2-10 cm dlouhý, 0,3-0,8 cm tlustý, rourkovitý, často prohnutý, průsvitný, na bázi zaoblený a bělavý, barvy nažloutlé, někdy červenavě podélně trochu vláknitý.
Dužnina křehká, barvy žluté až žlutooranžové, dole ve třeni bílá, chuť nevýrazná, vůně žádná.
Výtrusný prach je bílý, výtrusy válcovitě elipsoidní, hladké, velikosti 8-14 x 5-7,5 µm.
Výskyt červen až červenec a potom září až listopad na chudých trávnících, pastvinách a lesních loukách, podél cest a na mezích.
Nejedlá.
Možnost záměny: Voskovka stálá var. Konrádova Hygrocybe persistens var. konradii která je tupě kuželovitá, má okraj klobouku trochu rýhovaný a třeň plný. Je nejedlá. Voskovka citrónova Hygrocybe má na klobouku pouze hrbolek, lupeny jsou přirostlé a nemá vláknitý třeň. Dále se liší mikroskopicky. Je taktéž nejedlá. Voskovka kuželovitá Hygrocybe conica která má však černající dužninu i povrch plodnic. Je také nejedlá.

Literatura : Internetové stránky 2009.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 269.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 406.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 402.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 148..
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 187.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 96, 98.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 80.

Po nafocení jsem ani nádobíčko nesbalil a o kus dále jsem fotil další druh. O tom zase příště.






Kormorán velký. 30.1.2010

8. května 2012 v 18:10 | muchomurka modrá |  Ptáci
24. července 2011 jako vždy šel jsem asi v 9,15 hod venčit moji Kettynku. I když bylo hezky, tak na letní počasí to nevypadalo.

Když mně zrak nezklamal a já od hřibů červených, které jsem den před tím fotil pod lipou, jsem uviděl další plácek asi 80 m od včerejších pod břízou. Tak jsem zase fotil.

Popis tohoto hřibu je 9. října 2010 pod názvem hřib červený srpen 2010.

Tady bych se vám chtěl popsat kormorána velkého, o kterém je zmínka 31.ledna 2010 v článku Poslední vycházka leden 2010.
Kormorána velkého jsem fotil 30.1.2010. Bylo to při venčení pejska. Tolik jsem jich tady neviděl.

Kormorán velký

Phalacrocorax carbo Linnaeus 1758

Další české jméno: Kormorán obecný.
Slovenské jméno: Kormorán veľký.
Čeleď: Kormoránovití Phalacrocoracidae

Rozměry a váha Pták odpovídá zhruba velikosti husy, délka 82-96 cm, rozpětí křídel 1,25-1,55 m, hmotnost 2-2,5 kg
Žije na sladkých vodách ale i v mořích. Charakteristický natažený krk s hlavou a dlouhý ocas v letu má tvar kříže.
Brada a tváře jsou barvy bílé.
Hrdelní vak je lysý.
Zobák tenký s ostrým hákovitým nehtem na špičce.
Plováky, čily čili vesla s prsty jsou opatřeny plovací blanou.
Hřbet je černý s kovově zeleným leskem a má bílou skvrnu na bocích. Což je jeho svatební šat.
Peří není nepromokavé a při plavání a potápění se promáčí.
Výskyt: U nás se dříve vyskytoval pouze na jižní Moravě, dnes je široce rozšířený. Hnízdí v koloniích na velkých stromech v blízkosti vod.
Potrava ryby.
Význam je to škůdce pro rybáře zejména u násadových rybníků. Rybáři se jej snaží plašit a znemožňují jim hnízdění.
Hnízdo si staví z větviček, vnitřek vystýlají trávou, listy nebo senem. Ne vždy si staví nová hnízda, někdy se spokojí s opravou starého nebo využívají hnízda jiných ptáků.
Snůšky probíhají od dubna do června. Samice snáší 3-6 nazelenalých vajec. Vejce jsou pokrytá bílým křídovým povlakem. Při sezení se střídají oba rodiče. Zasedají již na první vejce, proto bývají vylíhlá mláďata nestejnoměrně velká. Inkubace trvá přes 4 týdny. Šat mláďat je hnědý, spodní strana bílá.
Mláďata se líhnou holá a slepá. Rodiče se o mláďata pečlivě starají, živí nejprve natrávenými rybami. Starším mláďatům přináší čerstvé ryby. Po dvou měsících hnízdo opouští a učí se lovit.
Zajímavosti: V Asii se však ochočení ptáci používají k lovu ryb. Největší zážitek je pozorovat kormorány při lovu živých ryb. Po potopení dokáží uplavat i několik desítek metrů a po vynoření mají téměř vždy v zobáku rybu. Po nasycení si s nimi hrají jako kočka s myší. Vyloví ji, pustí a pak ji znovu loví.
Význam: Tento pták je u nás chráněný. V Červeném seznamu ČR je zařazen v kategorii VU - zranitelný druh.

Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str. 270.

Tento rok 2012 tu bohužel nebyli
.

Violka vonná 24.3.2012

6. května 2012 v 13:06 | muchomurka modrá |  Květiny
Vážení přátelé, dnes 24.3.2011 jsem za krásného teplého odpoledne vyrazil se ženou a Kettynkou asi tak ve 14,15 hod na procházku směr Dvoračky.
V lese jsem nic nepotkal. Určil jsem akorát anýzovník vonný, terčovku bublinatou a síťkovec načervenalý. Když jsme z lesa dorazili do restaurace na Dvoračce, tak jsem si dal na terase se ženou po pivečku, poseděli jsme a asi v 16,30 jsme se rozhodli k návratu domů. Cestou zpět jsem objevil kytičky, Byla to violka vonná albín.


Violka vonná

Viola odorata L.

Další české jméno : Fialka vonná
Slovenské jméno: Fialka voňavá
Synonyma: Viola lilacina Rossm., Viola odorata var.rotundata Čelak
Čeleď: Violaceae - violkovité.

Rostlina vytrvalá, 10 až 15 cm vysoká bylina s přezimujícím oddenkem a kořenujícími výběžky.
Odenky jsou krátké a tlusté a vyrůstají z nich v růžici listy i stopky květů.
Lodyha se nevytváří.
Listy okrouhlé až okrouhle vejčité, často širší než delší, vroubkovaně pilovité, na bázi srdčité, barvy zelené, na rubu víceméně lesklé. řapík delší čepele, nazpět chlupatý..
Květní stopky jsou hranaté v horní polovině s listenci.
Květy voní příjemně, barvu mají tmavofialovou, pořídku bílou, převislé, souměrně pětičetně složené z pěti lístků kališních které jsou vejčité, 0,4-0,5 cm dlouhé, tupé a mající naspodu přívěstky. Koruna včetně dlouhé ostruhy fialová, vzácně bílá.
Ostruha vždy fialová nebo liláková, korunní lístky na bázi s bílou skvrnou.
Semeník je tvořen 3 plodolisty a nese zobákovou bliznu. Po oplodnění se mění v kulovitou, krátce a hustě chlupatou tobolku, která je rozdělena třemi chlopněmi, pukající při doteku se zemí. Obsahuje semena, která mají masitý přívěsek. Semena pomáhají rozšiřovat zejména mravenci
Výskyt na území ČR pěstována už od středověku, v současnosti zcela zdomácnělá, v chladnějších oblastech roste zejména v okolí lidských sídel, ale v oblastech teplejších se zapojuje do přirozených společenstev. Roste hojně na travnatých místech, v houštinách a na místech polostinných, okolí hřbitovů, parků a zahrad. Upředostňuje nižší polohy v pásmu habrových doubrav. Kvete v březnu a dubnu. V srpnu až září se objevují malé, převislé, nazelenalé, nerozvíjející se květy, jež se samoopylují.
Zajímavosti: První kvítky uvadají aniž by vytvořili plod. Plod se tvoří až v srpnu Obsahuje saponiny, alkaloid violin, kyselinu salycilovou, vonné silice, vosky, slizy, kaučuk, glykosid violaqercitrin.
Nejčastěji se sbírá oddenek (Rhizoma violae odoratae) a to na podzim (září až říjen), někdy celá rostlina včetně kořene, v takovém případě se sběr provádí v době květu. Suší se za teplot do 40 °C.
Droga zlepšuje vylučování hlenů a odkašlávání, má účinky močopudné, příznivě působí při revmatismu. Zevně se užívá ve formě obkladů na špatně se hojící rány. Obvykle se aplikuje ve formě lihové tinktury nebo nálevu (1 čajová lžička drogy na šálek vody, pije se 2x denně). POZOR: Při předávkování se může objevit nevolnost!
Silice v rostlině obsažená se užívá ve voňavkářství (ale dnes je již tato silice obvykle nahrazována látkami syntetickými).
Pěstuje se v několika odrůdách lišících se barvou květů (fialová, bílá, červená, růžová). Preferuje polostinné stanoviště, ale poroste i na slunci. Množí se dělením trsů (na podzim) nebo řízky (nasázené v létě do pařeniště).
Jindy užívalo se kořene a semene za lék; z listí upravuje se syrup, jenž má slabou léčivou sílu. Dává se dětem pro spaní a proti kašli.
Upraví se, když část květu spaří se vodou a svaří s 3½ částěmi cukru
Literatura : Internetové stránky 2012 http://botanika.wendys.cz/kytky/K287.php
Co tu kvete? Květena střední Europy. Autoři Margot Spohnová, Marianne Gotle-Bechtlová 2010 str. 102, 316.
Květiny a rostliny v přírodě autor Mick Lavelle 2008 Stromy a keře autor Ulrich Hecker 2005 str. 73.
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str. 83.
Příručný atlas liečivých rastlín autoři Jaroslav Kresánek a Dionýz Dugas 1985 str. 262.
Lesní rostliny ve fotografii autoři Rabšteinek, Poruba 1983 str. 132
Kapesní atlas rostlin autoři Pilát, Ušák 1963 str. 56,57.
Potom jsme již šli domů, kam jsme přišli v 17,45 hod. Počasí bylo solidní,
S vycházkou jsme byli všichni spokojeni. Byl to pěkný odpočinek na čerstvém vzduchu v přírodě.