Říjen 2012

Šťavel kyselý 20.4.2012

31. října 2012 v 14:27 | muchomurka modrá |  Květiny
Jelikož byl dne 20.4.2012 zase jeden z pěkných dnů,


tak jsme se vydali se ženou a Kettynkou ve 14 hod. na Poříčský hřbet. Nejdříve jsem chtěl nafotit broučka, ale než jsem vše připravil, tak mě utekl. Asi tak v polovině kopce jsem vyfotil z alterace šťavel,



Šťavel kyselý

Oxalis acetosella L.

Lidové názvy: aleluja, trojlístek, zaječí zelí, kysánek, kyslička.
Slovenské jméno: kyslička obyčajná.
Synonyma: Oxys acetosella (L.) Scop., Oxys alba Lam., Acetosella alba (Lam.) O. Kuntze.
Čeleď: šťavelovité - Oxalidaceae.

Rostlina je vytrvalá, dorůstající výšky až 15 cm a kvete od dubna do května. Tento druh může růst na stanovištích jen s 1% denním světlem. Nevyskytuje se tam, kde půdní vlhkost během roku kolísá, nesnáší přímé slunce a je tedy průvodcem stinných lesů Je ukazatelem příznivých půdních vlastností, hlavně dobrého rozkladu organických látek.
Oddenek je tenký a plazivý, dužinatý červeně šupinatý, vyrůstá z něho zakrnělá lodyha a řídký trs přízemních listů.
Listy. jsou dlouze řapíkaté a trojčetné, jednotlivé lístky jsou přisedlé. Jsou celokrajné, mají obsrdčitý tvar. Obvykle jsou lysé, případně mohou být na rubu roztroušeně chlupaté a na okrajích žláznaté. Většinou jsou na rubu načervenalé. Připomínají listy jetelů. Jejich chuť je ale kyselá. Za noci se jsou sklopené.
Květy nese dlouhá, slabě chlupatá květní stopka na které jsou dva vstřícné šupinovité listénce. Oboupohlavné květy jsou pravidelné. Podlouhle oválný pětičetný kalich je z vnější strany chlupatý. Pětičetná koruna je bílá, žíhaná červeně nebo fialově. Korunní plátky mají obvejčitý tvar a každý měří 10-20 mm. Tyčinek je deset a jsou uspořádány ve dvou kruzích. Vnitřní tyčinky jsou delší než vnější, ale všechny jsou kratší než čnělka. Květy je opylovány hmyzem, při zavírání květů může ale dojít k samoopylení.
Rozmnožování se hlavně děje podzemními výběžky, kořínky, prorůstají až 15 cm do hloubky. Svrchní semeník srůstá z pěti plodolistů. Plodem je tobolka dlouhá asi 1 cm. Po dozrání plody pukají a vystřelují semínka.
Výskyt z nížin vystupuje do subalpínského stupně. Na území České republiky roste hojně. Je to pospolitý druh, najdeme v křovinách nebo v lesích, kde může růst i na tlejícím dřevě. Objevuje se na stinných stanovištích. K růstu potřebuje humózní půdy, které jsou kyselejší. Dává přednost půdám bohatším na minerály. V nižších polohách roste na místech s vysokou a vyrovnanou vlhkostí půdy. I ve vyšších polohách ale indikuje vyrovnaný vodní režim půdy.
Zajímavosti: Tato rostlina působí slabě jedovatě díky kyselině šťavelové a šťavelanům, které působí škodlivě na výměnu látek. Při nadměrné konzumaci (hlavně u dětí) hrozí poškození ledvin. Otrava se projevuje nevolnostmi, zvracením a svalovými křečemi. Na šťavelu kyselém se dá i během dne pozorovat tzv. usínání rostliny. Při opakovaném doteku, při nadměrném osvětlení nebo za většího šera totiž nezavírá pouze květy. Rostlina složí dolů i listy podle střední žilky. Tento druh je výrazně stínomilný. Důkazem je, že již při desetině denního osvětlení rostlina naplno asimiluje. Rostlina našla uplatnění jako pročišťovadlo při přípravě nápojů. Používala se i jako protijed při otravě rtutí nebo arsenem. Málo se ví o tom, že tato rostlina kvete 2 x. Tyto květy se téměř neotvírají a dochází v nich k samoopylení. Vyvíjejí se v létě na krátkých stopkách těsně nad zemí.

Literatura : Internetové stránky 2012. http://rostliny.prirodou.cz/stavelovite/stavel/stavel-kysely/
Co tu kvete? Květena střední Europy. Autoři Margot Spohnová, Marianne Gotle-Bechtlová 2010 str. 70.
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str. 27.
Kapesní atlas rostlin autoři Pilát, Ušák 1963 str. 120.
Lesní rostliny ve fotografii autoři Rabšteinek, Poruba 1983 str. 192

všude jsem nacházel známé houby. Ale o tom až někdy jindy.

Prvosenka bezlodyžná 17.4.2012

29. října 2012 v 12:06 | muchomurka modrá |  Květiny
Dnes 17.4.2012 jsem byl opět se ženou a Ketkou na Poříčském hřbetu. K původním nálezům jsem akorát dodal korovitku terčovitou. Na focení nic moc. vyrazily jsme asi ve 14,15 hod. Bylo dosti chladno.


Cestou jsme blbnuli s naší Kettkou. a našem místě na louce jsme si odpočinuli. a pak jsme šli lukami k domovu. Po 16 hodině jsem u paneláku na sídlišti nafotil prvosenku bezlodyžnou


Prvosenka bezlodyžná - Prvosenka bezepňová

Primula vulgaris Huds

Další česká jména : Prvosenka bezepňová Sloboda 1852, prvosenka bezlodyžná Dostál 1950, Dostál 1989, Mareček 1999, Kubát 2002.
Slovenská jména: Prvosienka bezbyľová Dostál 1950, Marhold-Hindák 1998.
Synonyma: Primula acaulis (L.) Hill., Primula veris L. var. acaulis L.
Rostlina je vytrvalá bezlodyžná. Velikosti 5-10 cm
Listy v přízemní růžici jsou až 12 cm dlouhé, mají svraskalý povrch a obvejčitý zubatý tvar. Svrchu jsou lysé se zřetelnými žilkami, ze spodu chlupaté k bázi se zužují.
Oddenek je krátký.
Květy jsou jednotlivé počtu 5-25 a vyrůstají na až 10 cm dlouhých chlupatých stopkách. Trubkovitý hranatý kalich je až 15 mm dlouhý a má dlouhé, až do poloviny délky střižené cípy. Koruna je světle žlutá, v ústí oranžová, v průměru má až 30 mm a její cípy jsou zvlněné. Jsou nevonné. Kvete od února do května
Plody jsou tobolky obsahující semena, které se za vlhka zavírají. Semena rozšiřují mravenci.
Rozšíření: Prvosenka bezlodyžná roste na vlhkých, ale propustných, výživných půdách listnatých lesů, mezí a luk. V ČR i SR občas zplaňuje.

Literatura : Internetové stránky 2012 http://botany.cz/cs/primula-vulgaris/
Co tu kvete? Květena střední Europy. Autoři Margot Spohnová, Marianne Gotle-Bechtlová 2010 str. 138.
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str. 55.

a kolem 16,30 hod, za slušného počasí,

jsem už byl doma. Za celou vycházku jsem určil 13 druhů hub. Jinak jsme s Kettkou i ženou byli s vycházkou na naše oblíbená míst spokojeni.

Kos černý 14.4.2012

27. října 2012 v 17:22 | muchomurka modrá |  Ptáci
Rodinka mezi tím šla dál. Po sbalení fidlátek jsem ji dohnal a dostali jsme se až na loučku, kde vždy posedíme. Ketynka tam válela sudy, a tak jsem ji vyfotil též.


Asi o ½ páté jsme se vraceli domů, bylo ale pěkné počasí

a u paneláku na sídlišti tahal kos žížalu. Tak to byl poslední snímek který jsem ten den udělal.


Kos černý

Turdus merula


Slovenské jméno: Drozd čierny

Popis: Středně velký černý zpěvný pták, jehož zpěv je hvízdavě flétnový. Má sytě žlutý zobák a žlutý kroužek okolo oka. Samičky jsou s hnědým zobákem. Pohybuje se rychle po zemi a sbírá potravu. Tento středně velký pěvec má peří zbarvené do uhlově černé. Samičky bývají hnědší a mívají na spodní části těla výrazně šedé skvrnky. Hruď má pak podobnou barvu a navíc se na ní vyskytují bílé a rezavé skvrnky. Právě pro jeho zbarvení si ho snad nelze splést se žádným ze známých druhů ptáků. Oproti svým příbuzným má delší zakulacený ocas.
Způsob života a potrava: Již v únoru můžeme kosy vidět na krmítkách, ale i slyšet ve větvích stromů či keřů v okolí vašeho bydliště. Tímto zpěvem nejenže vábí samičky k páření, ale zároveň si tak symbolicky značí své teritorium. Kosi žijí většinou samotářsky, pouze v době páření nějaký čas žijí se svou samičkou. Kos je také známý svými skákavými pohyby po zemi, kde hledá potravu. Tou jsou především žížaly, které tahá ze země. Dále se živý hmyzem a různými plody. U nás žijí jedinci, kteří zůstávají na zimu, ale najdou se i tací, kteří odlétají do jižní a západní Evropy či do severní Afriky.
Rozšíření: Tento krásný elegantní pták se vyskytuje po celé Evropě. Miluje vlhké lesy s hustým porostem. Usídlil se však i na městských střechách či zahradách, parcích a odtud je každým rokem na jaře slyšet jeho zpěv.
Rozmnožování: Když se samečkovi podaří ulovit nějakou tu samičku, staví hnízdo v houštinách, keřích a výklencích zdí nízko nad zemí. Hnízdo bývá z různých materiálů podle toho, kde je umístěno. Jedná-li se například o vykotlaný strom, lze nalést mezi materiálem použitým na jeho stavbu mech a suchá stébla. Pokud je hnízdo umístěno volně v keři, bývá vyrobeno z kořínků, stonků travin a vystláno zeminou, která je pečlivě uhlazena. V druhé polovině března kosice snáší 4-7 vajíček, která jsou poměrně velká a poseta rezavými skvrnkami. Samice snáší potom ještě v květnu. Po 14 dnech se rodí mláďata, která jsou krmena hlavně hmyzem. Oba rodiče se o svá mláďata dobře starají, nejen co se potravy týče, ale oba střeží hnízdo před nepřátely. Pokud se k hnízdu nějaký přiblíží, kosi stejně jako jiní drozdovití ptáci ho odhánějí téměř útokem. Po třech týdnech mohou již mláďata létat.
Mláďata: Peří mlaďat má výraznjší červenohnědý odstín než batva samiček a na spodu těla jsou více skvrnití. První zimu mají ještě načernalý zobák a shlukují se s jinými drozdovitými ptáky.
Literatura : Internetové stránky 2012 http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=190
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000.str. 332.

Jinak krom všech stálých hub, které jsem potkával již dříve, zde přibyla spálenka skořepatá. Na focení však nebyla. Celkem jsem určil 12 druhů hub. S vycházkou byli všichni spokojeni, vnuk i Kettka se vyřádili a doma byli pěkně unavení.

Orsej jarní hlíznatý 14.4.2012

25. října 2012 v 17:00 | muchomurka modrá |  Květiny
Dnes 14.4.2012 za nádherného počasí asi tak ve 14, 30 hod

jsem se opět vydal s rodinkou na procházku po Poříčském hřbetu. Nafotil jsem nejdříve ženu, vnuka a Kettynku, jak odpočívali při namáhavém výstupu na kopeček. Ona totiž naše Kettka má nemocnou nožičku. Najednou k nim přiběhl pudlík skřížený nevím s čím a tak jsem jej vzal též.

Potom jsme pokračovali stále do vrchu. V jednom místě se mi líbila osej jarní a tak jsem ji smačknul též. Doufám, že to je. Posledně jsem si ji spletl s křivatcem žlutým.

Orsej jarní hlíznatý - blyskáč cibuľkatý

Ficaria verna Huds. subsp. bulbifera Á. Löwe et D. Löwe

Latinská synonyma: Ficaria bulbifera, Ranunculus ficaria, Ficaria ranunculoides
Lidové názvy: blyskáč, roupník, mana, mastné kytky, blýskavé kvítí
Čeleď: pryskyřníkovité, Ranunculaceae

Rostlina je vytrvalá bylina vysoká 10-30 cm.
Kořeny svazčitých a má ještě kořenové hlízky, kam ukládá škrob a další zásobní látky. Pomocí kořenových hlízek se může vegetativně rozmnožovat.
Lodyha je 10-30 cm dlouhá, poléhavá nebo vystoupavá, lysá, dutá, větvená i nevětvená, může kořenovat.
Přízemní listy jsou celokrajné nebo nepravidelně vroubkované, masité, lysé a mastně lesklé, dlouze řapíkaté přirůstají širokými pochvami. Tvar listů je okrouhle ledvinitý až srdčitě vejčitý.
Lodyžní listy jsou podobné přízemním, ale jejich řapíky jsou kratší. V paždí spodních listů se vytvářejí vejčité rozmnožovací pacibulky velikosti hrachu.
Květy jsou 2-3 cm v průměru, vyrůstají na stopkách dlouhých až 10 cm. jsou pravidelné, oboupohlavné, jednotlivé, koncové. Kalich je většinou trojčetný (někdy až pětičetný), korunních plátků je mezi 8-12 (někdy i více), nepřekrývají se a na spodu mají medovou jamku zakrytou šupinkou. Barva koruny je zlatožlutá. V květu je velké množství tyčinek. Za špatného počasí a v noci se květy zavírají. Kvete od března do května.
Svrchní semeník srůstá z velkého počtu plodolistů. Plody jsou chlupaté nažky s vystouplým žebrem a roznášejí je mravenci. Pokud ale rostlina vytváří pacibulky, jsou její nažky často zakrnělé.
Výskyt od nížin do podhorských poloh, na vlhkých a stinných místech jako jsou křoviny, lesy, lužní lesy, louky, sady, zahrady a jiná travnatá místa např. parky. Také ji najdeme podél potoků a na prameništích. Objevuje se na půdách humózních, dusíkatých, bohatých na minerály. Na půdách, kde dochází k dobrému biologickému rozkladu. Na půdách kyselých se špatným rozkladem organické hmoty rostlina chybí.
Zajímavosti. V kořenech a v nati je obsažená kyselina fikarová a saponin fikarin. Další látky jsou třísloviny a vitamín C. Jedovatou látkou je protoanemonin. Otrava se projevuje záněty trávicího ústrojí (ústní dutina, žaludek, střeva). Objevuje se zvracení, poškození ledvin, bolesti žaludku. Při styku s pokožkou vznikají puchýře. Používala se k léčbě kožních vyrážek, dále na hemeroidy či k zastavení krvácení. Kořenové hlízky se používaly proti bradavicím (ty však pravděpodobně zmizely jen díky autosugesci). Hnojením rostlina mizí. Nažky obsahují tzv. masíčko, díky kterému jsou roznášené mravenci (myrmekochorní). Protože rostlina obsahuje větší množství vitamínu C, používala se k přípravě jarních salátů. Důležité ale bylo použít rostlinu mladou, před vykvetením, která ještě není jedovatá (neobsahuje protoanemonin). Šťáva z orseje se používala jako šípový jed (Alpy, Pyreneje). Listy jsou lesklé, protože se pokožkové buňky plní škrobem. Rostlina se nejčastěji šíří pomocí kořenových hlízek a pacibulek. Ty jsou nejčastěji vyplavovány při větších deštích a tak rozšiřovány po okolí.

Co tu kvete? Květena střední Europy. Autoři Margot Spohnová, Marianne Gotle-Bechtlová 2010.
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str. 63.
Příručný atlas liečivých rastlín autoři Jaroslav Kresánek a Dionýz Dugas 1985 str. 143.
Kapesní atlas rostlin autoři Pilát, Ušák 1963 str. 28
Lesní rostliny ve fotografii autoři Rabšteinek, Poruba 1983 str. 82

Pokračování příště.

Mokrýš střídavolistý 3.4.2012

20. října 2012 v 20:51 | muchomurka modrá |  Květiny
Po nafocení křivatce žlutého jsme dále courali po lukách. a při zpáteční cestě jsem narazil na mokrýše střídavolistého. Tak jsem udělal pár záběrů též.



Mokrýš střídavolistý - slezinovka streidavolistá

Chrysosplenium alternifolium L.


Další česká jména: sleziník střídmolistý (Presl 1819), slezinník střídavý, mokrýš, žluteník (Sloboda 1852), žluteník střídmolistý (Opiz 1852), mokrýš střídavolistý, slezinník, žlouteník (Čelakovský 1879), slezinník střídavolistý (Polívka 1912), sleziník střídavolistý (Nauman 1946), mokrýš střídavolistý (Dostál 1950, Dostál 1989, Kubát 2002)
Další slovenská jména: žluteník střídavolistý, slezinník, slezinice (Reuss 1853), slezinník striedavolistý (Novacký 1936), slezinnica striedavolistá (Dostál 1950), slezinovka striedavolistá (Marhold-Hindák 1998)
Čeleď: Saxifragaceae Juss. - lomikamenovité
Rostlinka je vytrvalá, útlá s podzemním šupinatým oddenkem a níťovitými výběžky. drobná a křehká, barvy tmavozelené.
Lodyha je 3hraná, s 1-3 střídavými listy pod květenstvím, křehká, 85až 20 cm vysoká.
Listy přízemí, srdčitě ledvinovité jsou dlouze řapíkaté, hluboce rýhované, lodyžní listy (maximálně do 4 na lodyze) se srdčitou čepelí, jemně ochlupené, lesklé, nasedají na lodyhu střídavě.
Květy dvouramenný vrcholový okolík složený ze 8-20 drobných žlutozelených čtyřčetných květů v paždí listů podobných listenům. jsou drobné, zeleně zbarvené. Květy mají jen pohárkovitý kalich bez koruny, vybíhající ve 4 tupé cípy. Uvnitř je 8 tyčinek a krátká blizna. K opylení dochází buď samoopylením, hmyzem nebo drobnými slimáčky. Za květu mohou rostliny vytvářet souvislý žlutozelený koberec Kvete v dubnu až červnu.
Plod je tobolka, semena se převážně rozšiřují vodou.
Výskyt: v mokřadních nebo silně vlhkých stanovištích od nížin až do hor. Roste podél toků, v prameništích, bažinách a na mnoha dalších mokrých místech. Místy vytváří souvislé husté porosty. U nás velmi hojný.
Zajímavosti: Dříve se používala při léčení sleziny a jater. Využívali se i její diuretické účinky. Za syrova , ale i po uvaření někdy vyvolávala velké dávení. Externě se používala na odstraňování kuřích ok a bradavic. Moderní výzkumy ukázaly, že neobsahuje látky jimiž by se dala léčit nemocná slezina. Vědci varují před samoléčitelským experimentováním.

Literatura : Internetové stránky 2012. http://botany.cz/cs/chrysosplenium-alternifolium/
Co tu kvete? Květena střední Europy. Autoři Margot Spohnová, Marianne Gotle-Bechtlová 2010 str. 122..
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str. 118.
Příručný atlas liečivých rastlín autoři Jaroslav Kresánek a Dionýz Dugas 1985 str. 190.
Lesní rostliny ve fotografii autoři Rabšteinek, Poruba 1983 str. 66.

Jelikož bylo docela pěkně, tak jsme se ještě chvilku zastavili u řeky Úpy a malinko si tam pohráli.
Ani se nám domu nechtělo. jenže Kettka již měla tak zmoženou tlapku, že jsem jinak nedal.


Celkem jsem určil 12 druhů hub. Domů jsme přišli v 17,15 hod. Tato dvouhodinová procházka se mi moc líbila protože opravdu bylo nádherně.

Křivatec žutý 3.4.2012

16. října 2012 v 16:02 | muchomurka modrá |  Květiny
Dne 3.4.2012 odpoledne bylo tak nádherně,


tak jsem se s mojí pajdající Kettynkou vydal na chvilku do lesa. Vyrazili jsme až v 15,15, protože naše Kettynka spala. Teď co má tu nemocnou nohu, tak by nejradši stále ležela. Šli jsme na chvlku jenom po kraji Poříčského hřbetu. Kettynka si v polovině kopečka sedla a pěkně odpočívala.


Po chvilce jsme pokračovali dále a Kettka pěkně šlapala.


Cestou jsme potkávali samé dřevokazy, které tam jsou po celý rok a ba i několik roků. Asi v půlce procházky jsem viděl křivatec žlutý a tak jsem milou kytičku nafotil,



Křivatec žlutý krivec žltý
Gagea lutea (L.) Ker Gawl. 1809
Synonyma: Gagea fascicularis Salisb., Ornithogalum luteum L., Gagea sylvatica (Pers.) Loudon, Gagea szepusiana Ullep..
Lidové názvy: Žlutečka, křižatec.
Rostlina je vytrvalá, 10 - 40 cm vysoká bylina s 1 malou vejcovitou cibulkou.
Lodyha je 15-25 cm vysoká, přímá, lysá.
List přízemní 1, široce čárkovitý s výraznou kápovitou špičkou až 30 cm dlouhý a 0,7-1,5 cm široký. Lodyžní listy 1-2 jsou úzké a zelené , nepřesahují květenství.
Květenství zdánlivý okolík s 2 - 10 květy, stopky nestejně dlouhé. Květy malé, 6 okvětních lístků, hvězdovitě rozložených, které jsou tupé a zevně lysé, barvy nazelenalé, uvnitř barvy žluté. Mají 6 tyčinek s přímými prašníky barvy oranžové. Svrchní semeník je složený ze 3 plodolistů, nese jednoduchou čnělku zakončenou nezřetelně trojlaločnou bliznou. Na noc a při dešti se květy zavírají, takže dochází občas i k samoopylení.
Plod je trojpouzdrá tobolka obsahující 1-6 semen. V každém pouzdru. Semena mají vyvinuty masité přívěsky, tzv. masíčka, jimiž se živí mravenci a přispívají tak k rozšiřování druhu.
Vyskyt v lužních lesích, suťových lesích, hájích, na loukách (především v aluviích velkých toků), v křovinách, v parcích a zahradách, na vlhkých hlinitých půdách s obsahem humusu. Upřednostňuje vápenitou půdu a stín. Kvete březen až květen.
Možné záměny: Křivatec luční: 2 cibulky, lodyžní listy 3-5, dolní lodyžní list nápadně převyšuje květenství.
Zajímavosti: Jedná se o náš nejhojnější křivatec. Značně variabilní. Řadí se mezi tzv. jarní efemeroidy - vytrvalé rostliny, které vyrůstají časně na jaře ještě před olistěním stromů. Vykvétají a zaplodí a jejich nadzemní část záhy odumírá a v létě již není patrná. Takto využijí dostatku světla, který je v lesích před olistěním. Není ohrožený. Na našem území se vyskytuje roztroušeně až hojně od nížin do podhůří, výjimečně v horách (Krkonoše a Hrubý Jeseník). Kromně semen se rozmnožuje i pacibulkami, které vznikají někdy i v květenství. Nektar se vylučuje při spodníčásti každého plátku, takže jej hojně navštěvují včely, mouchy, brouci i mravenci.
Literatura : Internetové stránky 2012. http://www.kvetenacr.cz/detail.asp?IDdetail=24
Co tu kvete? Květena střední Europy. Autoři Margot Spohnová, Marianne Gotle-Bechtlová 2010 str. 172..
Kapesní atlas rostlin autoři Pilát, Ušák 1963 str. 228.
Lesní rostliny ve fotografii autoři Rabšteinek, Poruba 1983 str. 86.

Pokračování této vycházky příště.

Čirůvka špinavá 16.12.2011

13. října 2012 v 21:46 | muchomurka modrá |  Čeleď Tricholomataceae
Po druhé operaci rakoviny jsem v prosinci začínal pomalu s vycházkami alespoň po sídlišti. Bral jsem sebou naší čubinku Ketty. Tak tomu bylo i 16 prosince 2011. Jelikož nebylo pěkné počasí, tak jsme šili tak na 1/2 hodiny. Vyrazili jsme v 10 hodin a při zpáteční cestě jsem u sousedního paneláku pod břízami na břehu řeky narazil na čirůvku špinavou. Bylo ošklivé počesí, hnala se chumelenice.


Tak jsem se milou čirůvku rozhodl nafotit alespoň mobilem. Trošku se to zdařilo a protože to byla moje první fotka této čirůvky, tak Vám ji tady představím.


Čirůvka špinavá

Lepista sordida (Fr.) Sing 1951


Další české jméno: Rudočechratka špinavá.
Slovenské jméno: Pôvabnica ružovkastá.
Synonyma: Agaricus sordidusSchumach. 1803, Gyrophila nuda var. lilacea Quél1888, Gyrophila sordida (Schumach.) Quél. 1886, Lepista nuda var. sordida (Schumach.) Maire 1916, Lepista sordida var. ianthina Bon 1979, Lepista sordida var. lilacea (Quél.) Bon 1980, Lepista sordida var. obscurata (Bon) Bon 1980, Melanoleuca sordida (Schumach.) Murrill 1914, Rhodopaxillus sordidus (Schum.) Maire 1913, Rhodopaxillus sordidus f. obscuratus Bon 1970, Tricholoma sordidum (Schum.) Kumm 1871.

Klobouk 3-7 cm v průměru, málo masitý, křehký, v mládí kuželovitě sklenutý, později rozložený s hrbolem, brzy prohloubený až nálevkovitý, hladký, lysý, hygrofánní a neslizký. Okraj tenký, v mládí podvinutý, později zdvižený vzhůru a různě zprohýbaný. Barvy nejdříve narůžovělé až nahnědlé, někdy s šedým tónem. Vlhkostí ovzduší značně mění barvy. Za vlhka je lesklý, na okraji prosvítavě rýhovaný,
Lupeny jsou dosti husté, s nepatrným zoubkem nebo zaobleně připojené, od dužniny klobouku lehce oddělitelné, v dospělosti potrhané, barvy fialové, masově až špinavě hnědavé, někdy lilákové až fialové.
Třeň 3-9 cm vysoký, 0,4-1.5 cm tlustý, válcovitý, něky excentrický, dole často zahnutý, plný, pak měkce vycpaný, pružný, s korovitou vrstvou na povrchu podélně vláknitý, barvy špinavě šedě lilákové, za sucha světle špinavě hnědý.
Dužnina je tenká, pružná, za vlhka vodnatá, v mládí barvy šedě lilákové, ve stáří skoro bílá, vůně někdy příjemná, jindy zemitá, chuť mírná, příjemně houbová.
Výtrusný prach je světle šedě lilákově narůžovělý, výtrusy jsou oválně vejčité, velmi jemně bradavčitě ostnité, bledě narůžovělé, bezbarvé, velikosti 6-8 x 3-4,5 µm.
Výskyt červenec až listopad, jednotlivě nebo v malých trsech, na vlhkých pastvinách u cest, v zahradách na kompostech, ale i obdělávané půdě, na loukách a polích, kde zbyly z předchozího roku shrabky nebo kopky trávy okrajích lesních cest a travnatých hájích, lesostepi s dubem pýřitým.
Jedlá.
Možnost záměny: Čirůvka fialová Lepista nuda mající větší plodnice živě fialové a roste vždy v lesích - jedlá. Helmovka ředkvičková Mycena pura, která je menší, má chrupavčitý třeň a klobouk na okraji rýhovaný a roste rovněž v lesích. Pozor je jedovatá.
Zajímavosti: Je využitelná jako čerstvá ve směsi s jinými houbami. Protože je to chutná houba, tak si ji někteří lidé pěstují, škoda, že masitější má akorát střed
Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 104.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 181, 428.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 159.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 179.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 91
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 108.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 66
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str.104, 106.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 150.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str.46.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969.str. 31, 44, 183.
NAŠE HOUBY II autor Albert Pilát a Otto Ušák 1959 obr. 76.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 121, 160, 167.

Po nafocení jsem v klidu pokračoval s Kettynkou domů. Kolem 13 hodiny se strhla pěkná chumelenice.


To už jsme ale byli pěkně doma v teple.








Zamykání lesa MK Úpice 16.10.2012

9. října 2012 v 22:36 | muchomurka modrá |  Zprávy MK Úpice

Vážení přátelé, dovolujeme si Vás pozvat ma vycházku s mottem "Zamykání lesa".



Hnojník inkoustový 17.9.2011

7. října 2012 v 14:58 | muchomurka modrá |  Čeleď Psathyrellaceae
Dne 17.9.2011 odpoledne, asi tak ve 14 hodin, mě vytáhli na moji
poslední vycházku do přírody před operací moje žena vnuk a Ketty. Bylo
pěkné odpoledne a tak jsem jim neodolal.

Vnuk i pejsek se pěkně vyřádili. Já,jelikož jsem měl sebou fotoaparát, tak jsem v parku nafotil čirůvku stříbrošedou jež je jedlá.


Článek o ní byl napsán 12 března 2010. Po nafocení jsme putovali po parku a lesoparku dále a sbírali houbičky. Cestou jsme v lesoparku narazily na hnojník inkoustový

Hnojník inkoustový

Coprinopsis atramentaria (Bull.) Redhead, Vilgalys & Moncalvo 2001


Další české jméno: Hník inkoustový
Slovenské jméno:Hnojník atramentový
Synonyma: Agaricus atramentariusBull. 1786, Agaricus fimetarius sensu Sowerby 1799 ; fide Checklist of Basidiomycota of Great Britain and Ireland 2005, Agaricus luridusBolton 1788, Agaricus plicatus Pers. 1797, Agaricus sobolifer Hoffmann 1789, Coprinus atramentarius (Bull.) Fr. 1838, Coprinus atramentarius var. soboliferus (Fr.) Rea 1922, Coprinus luridus (Bolton) Fr. 1838, Coprinus plicatus (Pers.) Gray 1821, Coprinus sobolifer Fr. 1838, Pselliophora atramentaria (Bull.) Fr. 1879.

Klobouk 3 - 10 cm v průměru, 3 - 7 cm vysoký, v mládí válcovitě vejčitý, na temeni trochu vločkatě ojíněný, později široce zvoncovitý, hladký, matný, s nevýrazným hrbolkem na vrcholu, ve stáří zvrásněný až podélně rýhovaný, na okraji ve stáří potrhaný, nadzvednutý a rozplývající se. Barvy šedavé až šedofialové se světle hnědým středem.
Lupeny volné, někdy úzce připojené, husté, v mládí barvy šedobílé, bělavé, růžové, s bělavě vločkatým ostřím , ve stáří černé, roztékající se v inkoustovou hmotu.
Prsten v mládí, rychle však mizející.
Třeň 3 - 18 cm vysoký, 0,5 - 1,8 cm tlustý, válcovitý, v dospělosti dutý, holý, hedvábně lesklý, dole někdy až vřetenovitý, jemně vláknitý, na bázi ztlustlý s pochvovitým prstenem, barvy bílé. Na bázi třeně má červenohnědá vlákna.
Dužnina tenká, drobivá, bílá, vůně slabě houbová, chuť jemná.
Výtrusný prach černý. Výtrusy elipsoidní, hladké, se širokým klíčním porem barvy hnědé, velikosti 7,5-11 x 5-6 µm.
Výskyt květen až listopad většinou v trsech, vysoké doubravy na půdách písčitých a nevápenatých, na hnojených zahrádkách, parcích , při okraji cest, ale i smetištích a rumištích, dále pak v lesích podél lesních cest na zbytcích rozloženého dřeva, na bázi pařetů nebo nemocných stromů a to v nížinách i pahorkatinách, hlavně po vydatných deštích.
Jedlý.
Možné záměny: Hnojník Romagnesiho Coprinopsis romagnesiana který má na klobouku a spodní části třeně rezavé až oranžové šupiny, je nejedlý, Hnojník význačný Coprinus alopecius je v mládí pokrytý stříbřitými vlákny bez vloček, a roste u báze listnatých stromů. Je nejedlý, Hnojník hrotitý Coprinopsis acuminata který je menší, více zahrocený a temeno klobouku má hladké a nešupinkaté, je nejedlý.
Zajímavosti: Pozor, nesmí se na něho pít alkohol 48 hodin před i po užítí. Obsahuje koprin, který zabraňuje rozkladu alkoholu v těle, takže pak nastává otrava acetaldehydem. Nedoporučují se ani jeho úpravy na jakémkoliv alkoholu. Jinak nastává otrava s vasotoxickým syndromem, která se projevuje poruchou činnosti cév a příznaky jsou stejné, jako při léčení alkoholiků Antabusem. To znamená třesavku, bolesti hlavy, zčervenání, bušení srdce a zvracení. K otravě dochází tehdy, byl-li za několik hodin po požití vypit alkohol. Současné požití alkoholu s houbovým pokrmem otravu nevyvolá. Někteří autoři jej uvádějí jako jedovatý nebo nejedlý. Atramentarius znamená inkoustový.

Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 170.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 97.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 616, 617.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 19, 48, 49, 92, 233,407
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 255
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 29, 253.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 147
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 166.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 134.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 112
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 138.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 64, 212.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str141, 221.
Mykologický sborník č. 1-2 str.13, č. 8-10 str. 132, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát. 1969 str. 71, 72.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 371, obr 521.

Odtud jsme pokračovali lesoparkem směrem na Chřiblici a domů. Cestou nás jsem určil celkem 24 druhů hub a opět Kettynka stála na stadion, kde jsme si dali 2 pivča. Mohu potvrdit, žechutnalo. Po té tůře jsem měl pěkně vyschlo. Domů jsme dorazili za pěkného počasí v 18,45.
Z hub, které jsme si nasbírali udělala žena směsku a k večeři byly toustové topinky s touto směskou. Takže jsem si i pochutnal. Byla to moje poslední vycházka v tomto roce před 2 operací rakoviny.

Hřib žlučník 15.9.2011

2. října 2012 v 15:06 | muchomurka modrá |  Čeleď Boletaceae
Dne 15.9.2011 jsem se dohodl s Jardou a jeli jsme se podívat na houbičky do Slatiny. Ráno jsem vyrazil v 8,30 na vlak. Bylo pěkné chladno.


Jel jsem opět do Červeného Kostelce a odtud jsme frčeli autem do Slatiny lokalita Barchoviny. Zde skoro nic nebylo. Hřibky i ten nejmenší byly prolezlé červi. Bylo zde pár klouzků, asi dva podřibky, 2 kozáci a to jsme zde šmajdali do 12 hodin. Nafotil jsem si zde akorát hřiba žlučníka který se mi moc líbil. Vypadal a tvářil se důležitě jako ministerský předseda.



Hřib žlučník

Tylopilus felleus (Bull.) Karst. 1881


Další česká jména: Hřib hořký, Hřib žlučník kožitý, Podhřib žlučový
Slovenské jméno: Podhríb žlčový
Synonymum: BoletusalutariusFr. 1815, BoletusalutariusRostk. 1844, Boletusalutarius (Fr.) Hennings., Boletus felleus Bull. 1788, Tylopilusalutarius (Fr.) Rea 1922, Tylopilus felleus var. alutarius(Fr.) P. Karst. 1882)
Klobouk průměr 5 - 20 cm někdy i větší. Je smetanově hnědé, žlutohnědé, červenavě hnědé, světlehnědě kožové, ale i tmavohnědé barvy, sametový, polštářovitý, pomačkáním černající. Pokožka je naomak kožovitá a obtížně slupitelná. Nepatrně za vlhka sliký.
Rourky jsou vysoké bílé, snadno oddělitelné, brzy špinavě narůžovělé, světle lososové až masově růžové, v mládí ke třeni přitisklé, později odsedlé a polštářovitě ven vyklenuté. Póry jsou barvy rourek ale stářím a pomačkáním rezavějí.
Třeň 4-15 cm vysoký, 1-6 cm tlustý, v mládí soudkovitý, později kyjovitý nebo válcovitý na bázi ztlustlý. Nahoře nečistě bělavý, dole žlutohnědý, nápadný ostře vyniklou velkookou hnědou síťkou.
Dužnina je masitá, dosti tuhá, stárnutím měkne, ve třeni až vláknitá, bělavá, pod povrchem klobouku hnědoolivová, někdy na řezu slabě růžovějící velmi nepříjemně hořké chuti, vůně slabě houbová.
Výtrusný prach je růžový, šedorůžový až vínově červený, výtrusy elipsoidně vřetenovité, hladké, skoro bezbarvé velikosti 11-18 x 3-5 µm.
Výskyt červen až září ve všech lesích, hlavně jehličnatých na kyselém podkladu ve vyšších polohách. Někdy roste i ze ztrouchnivělých pařezů. Upřednostňuje bory, modřínové hájky a smíšené lesy, chudou kyselou hlinitou i písčitou půdu. Najdeme jej i v ochuzených kyselých nížinných bučinách, tak ve smrkových monokulturách v rovině a pahorkatině ovšem na nevápenité půdě.
Nejedlý.
Možnost záměny: Hřib hnědý Boletus badius nemá v mládí bílé a pak narůžovělé póry a výraznou sítku na třeni a je jedlý, Hřib hnědoskvrnitý Boletus spadiceomaculans má světle hnědý tmavě skvrnitý klobouk a dlouho špinavě bílé, později světle skořicově zbarvené a ve stáří až hnědě skvrnité póry a třeň na bázi zašpičatělý a bílý. Dužnina je taktéž bílá. Je jedlý. Hřib smrkový Boletus edulis především v mládí, nemá však tak nápadnou síťku na třeni a růžové rourky a není odporně hořký, jedlý.
Zajímavosti: Na jídlo potřebuje speciální úpravu. Upravovat lze na způsob bílé omáčky nebo péci se slaninou. Já osobně si jej suším a používám 2 - 3 plátky při nevolnosti nebo bolesti žaludku. Zatím co některých druhů ubývá, tak tento Hřib provádí na uvolněná místa úplnou expansi. Ale při nepřízni počasí jaké bylo v roce 1969 scházel i na výstavě v Praze. První jeho nález byl sice hlášen 5.7.1969 v Deštné u Soběslavy. Někteří autoři jej uvádějí, protože obsahuje malé neškodné množství muskarinu jej uvádí jako jedovatý. v Polsku bylo prokázáno že brzdí růst buněk mozkového rakovinného nádoru.
Základní znaky rodu Tylopilus - hřib: Taxonomie: Čeleď Boletaceae, řád Boletales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota,říše Fungi. Jsou to pozemní masité houby podobné prvým hřibům z rodu Boletus. Liší se růžovým výtrusným prachem.
Literatura : Internetové stránky 2003.
Velký atlas húb. Autor Pavol Škubla 2007 str. 205.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 121, 122.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 675, 676, 692, 704, 704, 705, 710.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 281, 299.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 363.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 273.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 215.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 232.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 202.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 8.
Kapesní atlas hub. Autor Pavol Škubla 1993 str. 76.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 186, 189, 197.
Huby. Autor M. Svrček / B. Vančura 1987 str. 106, 118.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1986 str. 94.
Mykologický sborník č. 1-2 str. 32, č. 3-5 str. 75, 77, č. 8-10 str. 140, rok 1970.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 83, 88, 92, příloha 23/46.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str.63, 64.


Naměřeny výtrusy 21.7.2009 velikosti 11,2-14 x 4,2-4,9 µm.

Pak jsme se rozhodli, že se zastavíme asi na hoďku v Trubějově. A opravdu za tu chvlku v Trubějově jsme nasbírali čerstvé křemeňáky osikáčky, spousty krásných mladých klouzků a kozáčky. Skoro jsem zde za tu chvilku naplnil košík. Určil jsem v Bakově 37 druhů a v Trubějově 17 druhů. K nádraží jsme přijeli ve 13,15 hod. Jelikož se zlepšila teplota vzduchu,

tak jsem se zde schladil v místní restauraci. Z Kostelce jsem odjel ve 13, 50 hod. Byla to asi moje letos skoro poslední vycházka.