Prosinec 2012

Vítod větší 19.5.2012

30. prosince 2012 v 11:43 | muchomurka modrá |  Květiny
Vážení přátelé, když včera nebyly houby na jedné straně, tak jsem se vydal dnes 19.5.2012 asi ve 13,15 hod, za pěkného počasí,
na druhou stranu a to na můj oblíbený Poříčský hřbet. Šli jsme opět ve 3. Já žena a kulhající
Ketty. Jenže to samé. Krom sírovce houby žádné na focení. Takže mně asi tak v 1/3 cesty nezbylo nic jiného než opět fotit tantokrát kytičku vítod větší.


Vítod větší

Polygala major Jacq.

Česká jména: vítod větší (Sloboda 1852, Polívka 1912, Dostál 1950, Dostál 1989, Kubát 2002)
Slovenská jména: vítod větší (Reuss 1853), vítod väčší (Novacký 1936, Dostál 1950), horčinka väčšia (Marhold-Hindák 1998)
Syn.: Polygala neglecta Kerner
Čeleď: Polygalaceae R. Br. - vítodovité


Rostlina: Z bohatě větveného kořene vyrůstají četné přím až vystoupavé lodyhy, vysoké 12-45 cm, které se obvykle nevětví. Na rozdíl od některých druhů vítodů nemá přízemní listovou růžici.
Stonkové listy jsou husté obvejčité a zašpičatělé, 1-2,5 cm dlouhé, 0,5-0,8 cm široké a k vrcholu stonku se zmenšují. Květenství je hustý hrozen s 15 až 45 květy, který se během kvetení prodlužuje.
Květy jsou růžové, vzácně bílé nebo modré.
Listeny mezi květy jsou čárkovitě kopinaté, opadavé, 0,6-0,7 cm dlouhé, 1,5-2,5krát delší než květní stopka, na vrcholu hroznu špičky listenů přečnívají. Na bazi květní stopky jsou blanité, 3-4 mm dlouhé listénce.
Kališní lístky jsou podobné listenům, na okraji blanité a kratičce brvité. Křídla květu jsou eliptická až úzce obvejčitá, 1-1,8 cm dlouhá, 0,4-06 cm široká. Ostatní naše vítody mají křídla dlouhá do 0,9 cm). Žilnatina křídel je uzavřená, u okrajů křídel jsou žilky mezi sebou propojeny 8-16 spoji.
Koruna je 1,2-2 cm dlouhá, v dolních dvou třetinách srostlá. Korunní trubka je často delší než křídla, je zakončená hřebenitým přívěskem zpravidla s 16-20 úkrojky. Čnělka je delší než semeník.
Semeník je nasazen na 0,3 cm dlouhém stopkovitém útvaru což je protažené květní lůžko nesoucí odděleně pestík od ostatních částí květu. Ostatní naše vítody mají květní lůžko maximálně 0,1 cm dlouhý.
Plod tvoří tobolky které jsou obrysu obvejčité až úzce obsrdčité, na bázi náhle zúžené a mají až 0,7 mm široký lem. Semena jsou podlouhle elipsoidní, hustě štětinatě chlupatá. Na semenech jsou tzv. masíčka, bělavá, s nestejně dlouhými laloky. To ukazuje na rozšiřování semen mravenci. Kvete od května do července.
Výskyt: Květen až červenec na výslunných svazích v druhově bohatých xerotermních trávnících, v lemech teplomilné vegetace, zpravidla na vysýchavých, živinami bohatých hlubších půdách s alkalickou reakcí. Objevuje se ve společenstvech svazů Festucion valesiaceae, Geranion sanguinei, Bromion erecti.

Literatura : Internetové stránky 2012 http://botany.cz/cs/polygala-major/

Procházka to byla pěkná. Určil jsem 11 druhů hub a Kettynka se nejdříve vykoupala v řece Úpě a když jsme se domů vraceli tak znovu. Jelikož bylo nádherné počasí,

tak se nám procházka líbila. Vrátili jsme se v 16,30 hod a tentokrát jsem nešel ani na pivo.

Soumračník jitrocelový 18.5.2012

23. prosince 2012 v 22:41 | muchomurka modrá |  Motýli


Po nafocení čmeláčka zemního jsme pokračovali dále. Asi tak po 100 metrech mně začal provokovat motýlek, Sice jsem jej neznal ale nafotil jsem jej. Později mi jej určil entomolog Mgr Franta Šaržík jako soumračníka jitrocelového.


Soumračník jitrocelový
Carterocephalus palaemonPallas, 1771.


Slovenské jméno: Súmračník skorocelový
Synonyma: Papilio brontes Denis & Schiffermüller, 1775, Papilio palaemon Pallas, 1771, Papilio paniscus Fabricius, 1775
čeleď Hesperiidae - soumračníkovití

Popis: Tento motýl má rozpětí 2,2 cm až 3,2 cm. Líc křídel je pokryt velkými žlutými skvrnami na žlutohnědém podkladu. Rub křídel je rovněž pokryt skvrnami ale na světlejším podkladu. Samička je o něco větší než sameček.
Potrava: Dospělí motýli se živí nektarem, zjistilo se, že soumračník jitrocelový preferuje modré květy
.Rozmnožování: Housenka žije od podzimu do jara, její živnou rostlinou bývá často Sveřep, ale často bývá spatřena i na jiných druzích trav. Má jednu generaci v roce. Dospělec klade vajíčka po jednom na stébla trávy. Inkubace trvá 10 dní. Housenka přezimuje v závitku listu, Před hibernací v listu jsou housenky zelené, z jara po hibernaci jsou béžové až žluté, sní zbytek svého zavitku a později se kuklí. Kukla je světle béžová až žlutá s tmavou kresbou a proto je dobře maskovatelná.
Výskyt: Vyskytuje se skoro v celé Evropě. Bývá spatřen na slunečných stráních, loukách, avšak nejvíce ve vlhkých lesích a na horách do výšky 1500m n. m. Dospělec bývá spatřen od začátku května do července.
Zajímavosti:Tento soumračník, se stává poměrně vzácný, v civilizovaném světě ho ubývá a mizí ze svých původních stanovišť. Nemá rád příliš otevřené prostory a létá nízko nad zemí.

Literatura : Internetové stránky 2012. http://zoology.hostei.com/?p=404
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str.209.
Motýli autoři Josef Moucha František Procházka 1962 str. 114.
Když jsme sešli do Nových Dvorů, tak si Kettka malinko zařádila v trávě.


Pak jsme pokračovali již směrem Dvoračku na občerstvení (pivečku). Domů jsme přišli ještě za pěkného počasí po 17 hodině.
Celkem ten den jsme určil pouze 7 druhů hub, i když na focení houby nebyly, tak se mi procházka líbila.

Čmelák zemni 18.5.2012

19. prosince 2012 v 17:06 | muchomurka modrá |  Hmyz

Vážení přátelé, dne 18.5.2012, vcelku za pěkného počasí,
jsem se vydal se ženou a Kettkou na hřiba kováře. Vyrazili jsme asi ve 13,30 hod a šli jsme směrem na Nový Domov. Cestou jsme potkali choroše šupinatého a hnojníka inkoustového. Na focení to nebylo. Jaké bylo moje zklamání, kde jsem minulý rok sbíral touto dobou kováře a májovky, tak zela zdevastovaná krajina po lesních dělnících. Pak již cestou bylo jen pár suchomilek, které též na focení nebyly.Takže na kopci než jsme začali scházet do Nových Dvorů jsem si nafotil jednoho čmeláčka zemního


Čmelák zemní

Bombus terrestris

Slovenské jméno: čmeliakzemný

Základní znaky délka těla 2,5-2,8 cm u dělnic je to 1,6-1,7 cm Černý se žlutě chlupatou předohrudí a druhým zadečkovým článkem na hřbetní straně. Čtvrtý a pátý článek na zadečku jsou shora bílé. Čmeláci obecně vynikají robustním, silně chlupatým tělem. Většinou mají dlouhý sosák, kterým proniknou i do hlubokých květních kalichů. Květy s velmi dlouhou trubkou dokážou z boku nabodnout a tak dosáhnout přístupu k nektaru. Samičky jsou poněkud větší než samečci.
Vzhled samičky které lze zahlédnout již na konci května, mají černé ochmýření které na konci zadečku přechází do bílé. Na hrudi a zadečku je zřetelné i žluté chmýří. Tyto tři barvy se střídají a tvoří pruhy po celém těle samičky.
Sameček vylétá později (během července), odlišuje se pouze počtem tykadlových článků. Kromě velkých složených očí mají čmeláci ještě 3 jednoduchá očka. Ta lze najít na čele, mezi oběma složenýma očima. Tato očka zde tvoří tupý trojúhelník. Stejně jako vosy, sršně nebo včely mají i čmeláci žihadlo. Žihadla se však nemusíte bát. Narozdíl od včel, vos a sršní ho čmeláci používají jen velmi zřídka.
Způsob života: Žije v koloniích podobně jako včely. Svá hnízda se ale staví pod zemí. Kolonie čítají 200 až 400 jedinců. Narozdíl od včel přezimují pouze oplodněné samice, ostatní členové rodiny umírají.
Potrava: Živí se především nektarem z kvetoucích rostlin. Patří mezi známé opylovače květin, které mají tyčinky hodně hluboko mezi okvětními lístky. Jiní opylovači, například včela, se k nim nedostanou protože mají krátký sosák. Čmeláci jsou schopni na svých nohách za letu unést až polovinu své váhy.
Rozmnožování: Čmeláčí domov jsou opuštěné krtčí nebo myší nory, musíme hledat asi 1,5 m pod zemí. Samotná královna si nejprve připraví zásobu potravy na příští dny a potom z pylu uhněte rourku do které naklade několik vajíček. Ta pak zahřívá, podobně jako ptáci. Urychlí tak jejich vývoj. Po vylíhnutí se mladé dělnice s nevyvinutými vaječníky (nemohou se rozmnožovat) začínají starat o svoji matku. Podobně jako u včel najdeme v každé vaječné buňce jedno vajíčko.
Výskyt: Březnu až listopad na celém území naší republiky i velké části Evropy. Jeho oblíbeným místem jsou rozkvetlé louky, pole a lesy, kde sbírá sladký nektar.
Možnost záměny:Pačmeláci. Liší se tím, že nemají voskové žlázy a sběrné košíčky. Jsou to takové hmyzí kukačky. Velmi chytře využívají své podobnosti s čmeláky a vkrádají se jim do hnízda. Tam pak vyhledávají prázdné voskové buňky do kterých kladou svá vajíčka. O ty se pak starají čmeláčí dělnice stejně obětavě jako o vajíčka vlastní matky.
Výskyt hojný. Objevuje se již od konce března. V hnízdech bývá v létě až 500 jedinců.
Zajímavosti: Čmeláci žijí ve velkých koloniích a svá hnizda staví pod zemí Samice má tedy na jaře plné ruce práce, aby se po dlouhém zimním spánku vykrmila, čmeláci si nedělají zimní zásoby, a aby založila novou kolonii. Tyto kolonie tvoří několik desítek až stovek jedinců (včelí i několik tisíc).
V České republice patří čmeláci (Bombus sp.) podle zákona 114/9992 sb. a vyhlášky 395/1992 mezi chráněné živočichy. K jejich chovu, odchytu a manipulaci s nimi je potřeba povolení - vyjímku ze zákona. Jeden z nejoblíbenějších druhů hmyzí třídy

Literatura : Internetové stránky 2012 http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=88
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 254.

Po nafocení čmeláčka jsme pokračoval po hřbetu nad Movými Dvory. O tom ale zase až příště

Penízovka hnědá 17.5.2012

14. prosince 2012 v 21:58 | muchomurka modrá |  Čeleď Marasmiaceae
Dne 17.5.2012 odpoledne jsem se rozhodl, že si skočím za solidního i když chladného počasí


nafotit na úpatí Poříčského hřbetu sírovec žlutooranžový. Když jsem dorazil na místo, tak asi 2/3 srázu ležela část třešňového kmenu a na něm zářil sírovec. Dalo mi to dosti práci abych se k němu dostal a ustavil foťák se stativem.
Když se mi to vše podařilo, tak jsem jej cvaknul.


Popis sírovce žlutooranžového je v čeledi Polyporaceae ze dne 21.6.2010.

Po nafocení sírovce jsem i prošel ještě čás Poříčského hřbetu a žádné další houbičky k focení a tak jsem se vracel domů. Věděl jsem, že u paneláku kde bydlím jsou ještě penízovky hnědé. Takže jsem se tam zastavil a fotil.



Penízovka hnědá

Gymnopus ocior (Pers.) Antonín & Noordel.1997

Další česká jména:Penízovka srostlá, Penízovka žlutolupenná, Penízovka rýhovaná
Slovenské jméno: peniazovka hnedá
Synonyma: Agaricus dryophilus ß funicularis Fr. 1821, Agaricus extuberans Fr. 1838, Agaricus ocior Pers. 1828, Agaricus succineus Fr. 1838, Agaricus xanthopus Fr. 1815, Chamaeceras funicularis (Fr.) Kuntze 1898, Collybia aquosa var. ocior (Pers.) Krieglst. 2000, Collybia dryophila var. funicularis (Fr.) Halling 1983, Collybia dryophila var. xanthopus (Fr.) Bon 1998, Collybia extuberans (Fr.) Quél.1872, Collybia funicularis (Fr.) Métrod 1952, Collybia luteifolia Gillet 1874, Collybia ocior (Pers.) Vilgalys & O.K. Miller 1987, Collybia succinea (Fr.) Quél. 1872, Collybia xanthopoda (Fr.) Sacc. 1887, Collybia xanthopus (Fr.) Sacc. 1887, Marasmius dryophilus var. funicularis (Fr.) Rea 1922, Marasmius funicularis (Fr.) P. Karst. 1894, Rhodocollybia extuberans (Fr.) Lennox, 1979.)

Klobouk 1-6 cm v průměru, vyklenutý až plochý, kolem hrbolu vtlačený, lysý, slizký, barvy za vlhka tmavě oranžově hnědý až černonohnědý, za sucha načervenale žlutý. Okraj světle žlutavý a někdy hustě rýhovaný.
Lupeny široké, připojené, husté, jemně zoubkaté nažloutlé až žluté, za sucha světle masově nahnědlé.
Třeň 4-6 cm vysoký, 0,2-0,5 cm tlustý, hladký, někdy mělce rýhovaný, prohnutý, hlízovitě napuchlý, barvy žemlové, na bázi bělavě plstnatý, dole barvy hnědavé, někdy jinak žlutavý až sírově žlutý.
Dužnina pevná, tuhá barvy načervenale hnědé. Vůně mdle sladká, chuť mírná.
Výtrusný prach krémový výtrusy mandlovité, velikosti 5-8 x 3 µm.
Výskyt duben až říjen v lesích i mimo les, na tlejícím dřevě (štěpkách) v hrubém opadu listnáčů i jehličnanů. Upřednostňuje suché půdy.
Jedlá.
Možnost záměny: Penízovka dubová Gymnopus dryophilus, která má i za vlhka světlejší klobouk a lupeny má bílé nebo krémové. Je jedlá.
Zajímavosti: Při mikroskopování zjistíme výrazně korálovité cystidy. Z napuchlé báze třeně vyrůstají další třeně s kloboučky. V některých atlasech ale i na internetu uváděna jako nejedlá. Já osobně ji bez problémů konzumuji. Je to velmi proměnný druh dle prostředí ve kterém se vyskytuje. Prakticky je to odrůda od Penízovky dubové Collybia dryophila a názvy bývají různé, podle toho v jakém prostředí byla nalezena a jak ji autor popsal.

Literatura : Internetové stránky 2009.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 264.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str. 193.
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 181.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str. 104.
Kapesní atlas hub 1. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Ladislav Urban ml. 1986 str. 178.
Klíč k určování našich hub hřibovitých a bedlovitých. Autor Albert Pilát 1951 str. 194.

Naměřeny výtrusy 19.5.2009 velikosti 5,6-7 x 2,8 µm.

Počasí přálo i tomuto focení i když byl dosti chladný den.


Za tuto procházku jsem zaregistroval 10 druhů hub. Domů jsem kolem 17 hodiny přinesl trochu májovek a těšil jsem se na to, že konečně zaprší. Ani to chladno netáhlo na pivečko.


Užovka obojková 9.5.2012

11. prosince 2012 v 15:57 | muchomurka modrá |  Plazi

Pokračování ve vycházce 9.5.2012

Po sejití k rybníkům do údolí u osady Kuprovka se nám zde u prvního rybníku se nám poštěstilo nafotit užovku obojkovou.


Užovka obojková užovka obojková

Natrix natrix Linnaeus 1758

Čeleď: užovkovití - Colubridae

Popis: Samci užovky obojkové dorůstají délky maximálně kolem jednoho metru, samice mohou dosáhnout až 150 centimetrů.
Svrchní strana těla je většinou zbarvená šedě, ale také šedohnědě, olivově, modravě nebo temně bronzově, někdy s černými tečkami či skvrnami.
Hlava: typickým znakem užovky obojkové je dvojice poloměsíčitých skvrn v zadní části hlavy. Jejich barva kolísá od bělavé přes žlutou až po sytě žlutooranžovou. Hrdlo je světlé barvy. Oko bez víčka je potaženo průhlednou kůží.
Spodní strana: přední část břišní strany těla jsou světlé, zadní část má černou barvu. Každá šupina na břiše je stejně široká jako tělo a je ostrá, na bocích má tmavé, různě výrazné příčné pásky.
Výskyt: najdeme nejčastěji v okolí vody. Obývají zarostlé křovinaté břehy vodních toků, rybníků a slepých ramen, podmáčené louky i lužní lesy. Často se také vyskytují na druhotných lokalitách - v zatopených pískovnách a lomech, dokonce i v zahradách. Vzácně se s nimi můžeme setkat i na suchých lokalitách.
Rozmnožování: K páření dochází většinou v dubnu a květnu, někdy probíhá i ve skupinách. Nejčastěji v červenci pak samice kladou na teplé a vlhké místo kolem třiceti vajec (počet závisí i na věku samice). Častým líhništěm užovek bývají překvapivě hromady hnoje či kompostu, kde jsou pro vejce ideální podmínky. Dále jsou vejce kladeny např. do hromad listí a pilin, ztrouchnivělého dřeva, vlhké půdy apod. Mláďata se z vajíčka dostávají pomocí tzv. vaječného zubu, což je vlastně výrůstek na hlavě, který záhy po vylíhnutí odpadne.
Potrava: Vodní živočichové jako menší rybky nebo čolci, nepohrdne ani žábou či dešťovkou. Pro zpestření jídelníčku si občas uloví nějakou tu ještěrku či hlodavce.
Zajímavosti: Přestože je stále užovka obojková naším nehojnějším hadem, pokles početnosti tohoto druhu odhadují odborníci na jednu desetinu původního stavu. I proto se tento krásný zástupce plazů dostal mezi ohrožené druhy.
Hlavní příčinou ohrožení užovky obojkové jsou změny v naší krajině, které se odehrály v posledních desetiletích. došlo totiž k dramatickému snížení počtu lokalit, které byly vhodné pro život a rozmnožování užovek. Navíc se snížily také stavy obojživelníků, kteří slouží těmto hadům jako potrava. Přitom není třeba se obávat o osud obojživelníků, protože jejich populace jsou v přírodě s populací užovky obojkové v rovnováze. Pokud ovšem přijde jakýkoli negativní zásah do přírody, obvykle se projeví na populaci obojživelníků i užovek.
Pro ochranu užovky obojkové je dnes nejdůležitější zachování lokalit, na kterých se dosud vyskytuje. Prvořadá je v tomto směru zejména ochrana mokřadů. Při napadení se užovka tváří jako by byla mrtvá. Převrátí se na záda, jazyk nechá viset ven z tlamky a vylučuje mrtvolně páchnoucí tekutinu.
Literatura : Internetové stránky 2012. http://www.priroda.cz/lexikon.php?detail=261
Naše příroda. Živočichové a rostliny střední Evropy. Autoři Výběr Readeŕs Digest 2000 str. 372

Zde jsme se rozešli. Já s Jirkou Kovačem jsme šli na autobus k SKJ a Jirka ze Svatoňovic a Láďa z Úpice šli zpátky na Odolov. Celkem jsme určili asi 10 druhů hub. Což na to, že bylo mokro, bylo dosti slabé. Jinak ale procházka to byla nádherna. Kolem 13 hodiny za nádherného teplého počasí
jsme odjížděli k domovu. Tentokrát jsme se v žádné hospůdce nestavili.

Troudnatec pásovaný 9.5.2012

9. prosince 2012 v 17:27 | muchomurka modrá |  Čeleď Fomitopsidaceae
Dnes jsem vyrazil za pěkného počasí v 8,30 hod na Vlakové nádraží.

Zde na mne čekal přítel Jirka z Trutnovského kroužku a spolu jsme pokračovali do Malých Svatoňovic. Zde na nás čekal přítel Láďa a Jiří z našeho Úpického kroužku. Nasedli na autobus a hurá na Odolov. Tady hned ze zastávky kolem místní věznice, kde si své odkroutil i jeden ministr jsme pokračovali chráněnou krajinou Broumovsko na Jestřebí hory. Hned ze začátku nás Láďa upozornil na houbu rostoucí na pařezu. Vypadala jako dědeček hříbeček. Pochopitelně jsme si jej vyfotili.


Troudnatec pásovaný

Fomitopsis pinicola (Sw.) P. Karst 1881


Slovenské jméno: Práchnovček pásikavý
Synonyma: Antrodia serpens var. tuber P. Karst. 1889, Antrodia tuber (P. Karst.) P. Karst. 1898, Boletus fulvus Schaeff. 1774, Boletus marginatus Pers. 1794, Boletus pinicola Sw. 1810, Boletus semiovatus Schaeff. 1774, Boletus ungulatus Schaeff. 1774, Favolus pinihalepensis Pat. 1897, Fomes albus (Lázaro Ibiza) Sacc. & Trotter, 1925, Fomes cinnamomeus (Trog) Sacc. 1888, Fomes lychneus Lázaro Ibiza 1916, Fomes marginatus (Pers.) Fr. 1874, Fomes pinicola (Swartz) Fr. 1849, Fomes pinicola var. marginatus (Pers.) Overh. 1953, Fomes pini-halepensis Pat. 1897, Fomes subungulatus Murrill 1908, Fomes thomsonii (Berk.) Cooke 1885, Fomes ungulatus (Schaeff.) Sacc. 1879, Fomitopsis subungulata (Murrill) Imazeki 1943, Friesia rubra Lázaro Ibiza 1916, Ganoderma rubrum (Lázaro Ibiza) Sacc. & Trotter 1925, Ischnoderma helveolum (Rostk.) P. Karst. 1880, Mensularia alba Lázaro Ibiza 1916, Mensularia marginata (Pers.) Lázaro Ibiza 1916, Piptoporus helveolus (Rostk.) P. Karst. 1882, Placodes helveolus (Rostk.) Quél. 1886, Placodes marginatus (Pers.) Quél. 1886, Placodes pinicola (Sw.) Pat. 1887, Polyporus cinnamomeus Trog 1832, Polyporus helveolus Rostk. 1838, Polyporus marginatus Fr. 1838, Polyporus marginatus (Pers.) Fr. 1821, Polyporus parvulus (Lázaro Ibiza) Sacc. & Trotter 1925, Polyporus pinicola (Sw.) Fr. 1821, Polyporus ponderosus H. Schrenk 1903, Polyporus semiovatus (Schaeff.) Britzelm. 1887, Polyporus thomsonii Berk. 1854, Pseudofomes pinicola (Sw.) Lázaro Ibiza 1916, Scindalma cinnamomeum (Trog) Kuntze 1898, Scindalma semiovatum (Schaeff.) Kuntze 1898, Scindalma thomsonii (Berk.) Kuntze 1898, Scindalma ungulatum (Schaeff.) Kuntze 1898, Trametes pinicola (Sw.) P. Karst. 1882, Ungularia parvula Lázaro Ibiza 1916, Ungulina marginata (Pers.) Bourdot & Galzin 1928, Ungulina marginata (Fr.) Pat. 1900)


Klobouk 5 - 40 cm široký, 2 - 8 cm tlustý polokruhovitý, vějířovitý někdy i kopytovitý, širokým bokem přirostlý k substrátu, polokruhovitě pásovaný a rýhovaný, k okraji ztenčený, na okraji zaoblený, zprvu celý bělavý, brzy žlutohnědý, ve stáří na středu až černý, pokrývající se červeně oranžovou, lesklou pryskyřičnou vrstvou, která je za živa lepkavá, za sucha jemně plstnatě vrásčitá, lysá a tvrdá. Na okraji zůstává bílý nebo žlutavý, za čerstva guttující. Povrch vypadá jakoby nalakovaný v plameni s rozpouští.. Často trojbarvě páskovaný.
Rourky 0,2-1 cm vysoké, žlutavé, vrstevnatě přirůstající, póry jsou velmi drobné, okrouhlé barvy světle okrové, žlutavé a ve stáří hnědavé.
Dužnina je 2-6 cm tlustá, smetanová, nažloutlá, korkovitě dřevnatá, vůně nápadně nakysle štiplavá.
Výtrusný prach bílý až světle okrový, výtrusy jsou elipsoidní, mírně zploštělé, dolů šikmo zúžené, bezbarvé, hladké, velikosti 6-10 x 3-4,5 µm.
VýskytAutor: Standa Jirásek
Text ID: 40568
Text Type: 4
Page: 0
Založeno: 25.01.2008 17:06:20 - Uživatel Jiří Novák
Language: CZ
leden až prosinec hojněna živých i odumřelých kmenech a pařezech jehličnanů (kulturní smrčiny) i listnáčů, zvláště smrku z jehličnatých stromů a buku a olši z listnatých stromů. Najdeme jej i na ovocných stromech, zejména jabloních.
Nejedlý.
Možné záměny:Troudnatec kopytovitý Fomes fomentarius kterému se podobají tvarem Autor: Standa Jirásek
Text ID: 40569
Text Type: 19
Page: 0
Založeno: 25.01.2008 17:08:21 - Uživatel Jiří Novák
Language: CZ
některé staré plodnice. Je také nejedlý. Troudnatec (verpáník) lékařský Laricifomes officinalis tor Albert Pilát 1969 str. 124, 130, 166, 184.
Zajímavosti: Autor: Standa Jirásek
Text ID: 40570
Text Type: 20
Page: 0
Založeno: 25.01.2008 17:10:45 - Uživatel Jiří Novák
Language: CZ
Je to největšíškůdce podhorských a horských lesů. Zabarvuje se na okraji podle toho, na jakém substrátu roste. Například na bříze má okrajovou zónu velmi širokou barvy žluté až oranžové. I když způsobuje hnědou hnilobu dřeva, lignin nechává nedotčen. Outkovka citrónová Flaviporus citrinellus roste pouze na stromech napadených tímto troudnatcem. Na hymeniu této houby občas najdeme parazitovat tvrdohoubu masenku citrónovou Hypocrea citrina.

Základní znaky rodu Fomitopsis - troudnatec: Taxonomie: Čeleď Fomitopsidaceae, řád Polyporales, podtřída Agaricomycetidae, třída Agaricomycetes, oddělení Basidiomycota, říše Fungi. Plodnice jsou víceleté, kloboukaté, přisedlé. Hymenofor porioidní. Dužnina bílá nebo růžová, trimitická. Hyfy bezbarvé skeletové. Výskyt saprotrofně i paraziticky na jehličnanech i listnáčích. Vyvolávají hnědou hnilobu dřeva.

Literatura:Text ID: 40571
Text Type: 18
Page: 0
Založeno: 25.01.2008 17:11:07 - Uživatel Jiří Novák
Language: CZ
Internetové stránky 2007.
Encyklopedie hub a lišejníků. Autor Vladimír Antonín 2006 str. 377.
Velký fotoatlas hub z jižních Čech. Autor Tomáš Papoušek 2004 str. 222, 223, 236.
Houby - česká encyklopedie vydal Výběrl Reader´s Digest 2003 str.14, 151, 152
Houby. Autor Ladislav Hagara, Vladimír Antonín, Jiří Baier 1999 str. 120, 127.
Encyklopedie hub. Autor Gerrit J. Keizer 1998 str. 124, 125.
Kniha o houbách. Autor THOMAS LEss0E a ANNA DEL CONTE 1997 str.76.
Houby. Autor Mirko Svrček 1996 str. 86.
Houby. Autor Helmut a Renata Grünertovi 1995 str. 232.
Kapesní atlas HOUBY autor Edmund Garnweidner 1994 str. 180.
Co víme o houbách. Autor Jaroslav Klán 1989 str. 36, 55, 74, 142, 179, 188, 252.
Kapesní atlas hub 2. Autoři Antonín Příhoda, Ladislav Urban, Věra Ničová-Urbanová, Ladislav Urban ml. 1987 str. 76.
Houby Československa v jejich životním prostředí. Autor Albert Pilát 1969 str. 124, 130, 166, 184.
Zde krom toho že jsem si zapoměl doma brýle na dálku a lupu jsem zjistil. že mi dochází ve fotoaparátu baterie. Druhou jsem měl připravenu doma na tiskárně. Potom jsme scházeli z hor na jejich úpatí k osadě Kuprovka.
Pokračování bude v příštím článku.


Mahonie cesmínolistá 2.5.2012

3. prosince 2012 v 15:11 | muchomurka modrá |  Stromy a keře
Vážení přátelé, dnes 2.5.2012 jsem vyrazil za houbami do Čapkova kraje. V 8,30 hod jsem vyrazil z domu. Bylo nádherné počasí.

V Malých Svatoňovicích se ke mně přidal Láďa Průša a Jirka Křížek. Vyjeli jsme autobusem do Petrovic. Odtud jsme ěli po hřbetu směrem ke Svatoňovické haldě. V lese nic nebylo, panuje tu už taky velké sucho. Na místě, kde před týdnem byly kačenky, dnes již nebyla ani jedna. Tak jsem si cestou nafotil lokalitu haldy,



kam se dříve ukládala vydolovaná zemina z dolu IDA. Potom jsme se pěkně zapotili, než jsme dospěli na vrchol. Zde roste každý rok měcháč písečný. Jenže v tomto vedru nebylo nikde nic. Akorát nahoře kvetla mahónie cestmínolistá, kterou mi určil Jirka Křížek. bylo to alespoň v tom parném dni něco k fosení.

Mahónie cesmínolistá

Mahonia aquifolium (Pursh) Nutt.

Slovensky: Mahónia cezmínolistá.
Syn.: Berberis aquifolium
Čeleď: Berberidaceae - dřišťálovité

Keř je neopadavý, až 2 m vysoký široce rozložitý, mající pevné větve. Letorosty mají šedožlutou barvu .
Listy jsou tuhé, kožovité, obvykle tříjařmé, dlouze řapíkaté, lichozpeřené, s 5 až 9 lístky, které jsou přisedlé, vejčitě kopinaté, tuhé, barvy zelené na svrchní straně lesklé, na okraji zubaté a ostnité. Květy tvoří 6četné, žluté, korunní lístky uspořádány ve 2 kruzích po 3, barvu mají zlatožlutou. kališní lístky citrónově žluté, uspořádány po 3 ve 3 kruzích (celkem tedy 9 kališních lístků), tyčinek 6, ve 2 kruzích po 3. Květenství sestává z několika vzpřímených hroznů Kvete od konve dubna do července.
Plodem je kulovitá, tmavě modrá, ojíněná bobule s černou šťávou.
Výskyt: V polohách od nížin po pahorkatiny. Pěstuje se od roku 1823, na území současné ČR od roku 1844, v současnosti v nekolika odrůdách. Je často pěstovaná jako okrasný druh. Ze zahrad zplaňuje. Na podmínky prostředí není nijak náročná, dokonce je slabě odolná proti mrazům do asi -10°C. Během zimy sice omrzá, ale dobře tvoří nové výhony. Vyskytuje se na půdách písčitých až jílovitých.Zvládá jak kyselé, tak zásadité půdní prostředí. Vyžaduje vlhčí a propustnou půdu, dobře snáší stinné stanoviště, znečištěné ovzduší i seřezávání.
Užití: Ze zralých bobulí se dříve připravovaly marmelády, kompoty a vína nebo se bobule používaly k přibarvování vín. Stále zelené větve mahónie se užívají ve vazačství.
Zajímavosti: Během tužších zim mohou její větve omrznout, na jaře však keř obvykle znovu obrazí. Množí se semeny, řízky nebo křížením. Kvůli obsaženým alkaloidům je v Evropě považována za jedovatý druh. Rostlina je využívána jako léčivka v Severní Americe. Homeopatie doporučuje mahonii proti suchým kožním vyrážkám, nemocem jater i žlučníku, při předávkování způsobuje zvracení, průjem křeče a ochromení dýchacího svalstva. Rostlina obsehuje v kůře jedovaté izochinolinové alkaloidy, které způsobují žluté zabarvení pletiva a proto se hodí také k barvení vlny.na žluto. V zimně bobule mají ptáci jako potravu.


Co tu kvete? Květena střední Europy. Autoři Margot Spohnová, Marianne Gotle-Bechtlová 2010 szr. 148.

Odtud jsme se odebrali již do Malých Svatoňovic. Cestou jsme určili 4 druhy nefotitelných hub. V restauraci jsem si dal oběd, 2 pivča a hurá na vlak. Aby mi doma nenadávali, tak jsem v místní cukrárně koupil dortíky. Domů jsem se dostal za velkého vedra ve 14,45 hod
pěkně usmažen a zničen.